6. vandr – U Pradědu

Den nultý čtvrtek

Vyjeli jsme ze Zlína vlakem do Olomouce. Počítal jsem se zpožděním a delším čekáním na přípoj. V Olmíku jsem zjistil, že vinou jen malého zpoždění se čekání na další vlak konat nemusí a tak jsme se hnali na autobusové nádraží, aniž jsme tušili kde je. Ukázalo se však, že si to pamatuji vcelku dobře, tedy, směr jsem trefil a tak jsme stihli spoj až do Karlovy Studánky. Cesta naprosto pohodová, jel s námi „herec“ Julius Oračko. Už v autobuse bylo vidět, že na hory napadl sníh. Tím víc jsme se těšili.

• 

• 

• 

V Karlově Studánce, záležitosti mého dětství, jsme udělali mini nákup v mini obchodě a šli za hudební salón něco sezobnout. Byl tu klid mimo stroje co kolem projel a asi dvou milionu dětí, co kolem prošly. Ale pojedli jsme mohutně a pokračovali směrem k vodopádu. Cestu pěšky kolem vody jsem zavrhl a šli jsme tedy jen k němu. Odsud jsme jen tak bloncali a viděli autobus. Rychlá přepadovka jeho řidiče nám vynesla okamžitou cestu na parkoviště Hvězda. Zde jsme čekali zhruba půl hodiny na výjezd kyvadlem na Ovčárnu.

Cesta v autobuse byla nádhera, zvláště když jsme pak vjeli do zasněžené oblasti a nakonec do husté mlhy. Všem pasažérům, tedy nám oběma, se to moc líbilo.

Když jsme vystoupili, tak jsme se zkoulovali. Tedy ne alkoholem, i když ten nápad tu byl, ale sněhovými koulemi. Protože byl čtvrtek, tak bylo vše zavřeno a tak jsme se pomalu hustou mlhou šourali k hotelu s praštěným názvem „Kurzovní“. Kdo tento název vymyslel, to netuším.

• 

• 

• 

Byla to jedna z těch nádherných procházek, kdy je kolem vás vidět tak na metr a cítíte se být naprosto sami. Nespěchali jsme a šli to skoro hodinu, když jsme došli k hotelu. Zde krátký pokec s paní recepční, údajně odněkud od Zlína a pak jsme se šli ubytovat. Pro mne docela šok, neb za tu cenu jsem očekával komfort, ale nábytek pamatuje asi i husity a jen jsem koukal, zda z něj neleze červotoč. Stěna mini balkonku chtěla rozhodně něčím hezkým nahodit a co mne naštvalo, totiž to, že byl společný i s druhým pokojem, kam naštěstí po dobu našeho pobytu nikdo nepřišel. V naší cimře byla zima jako v ruském pornofilmu, ale po chvíli jsem objevil, jak si zatopit.

Následovala krátká procházka po okolí, která byla hezká tím, že bylo naprosto fuk kam jdeme protože byl pořád kolem ta bílá kaše. Přesto jsme to trefili k nejstarší chatě v těchto horách, k „Barborce“. Večer jsme skákli na pití a vyzkoušeli jsme výbornou čočkovou polívku. Pak se šlo na pokoj a po partičce karet jsme šli chrápat. Noc byla v klidu.

• 

• 

2.den pátek

Dnes se mělo jít na Praděd, ale mlha byla stále hustá jako mléko. Takže jsme si vzali batoh a jeli se znovu podívat do Karlovy Studánky. Odsud do Vrbna pod Pradědem, protože jsem potřeboval do lékárny. Zde jsem pak vyzvedl potřebný lék a chtěli jsme jít někam na oběd. První putyka kam jsme vstoupili byla tak hnusná a smradlavá, že jsme ihned vycouvali jako raci a byli rádi, že jsem vevnitř neomdleli.

Pak jsme objevili něco jako bufet, kde jsme bohatě pojedli za skoro normální peníz. Nešlo mi platit kartou, nevím proč, a tak zatímco servírka třískala kladivem do přístroje mrknul jsem se na cenu a poněkud mne zaskočila. Číšnice sice zpočátku kličkovala, ale pak musela uznat že jsme nemohli sežrat celou krávu i s pasákem a naúčtovala cenu normální. A ještě nám dala nějaký zákusek jako omluvu. Jinak ovšem tento bufet vřele doporučuji protože na rozdíl od hotelu tu uměli načepovat kofolu pěkně s pěnou a byl dokonce i chlazená. Myslím, že by se mohli ze slavného hotelu s tím praštěným názvem jít sem něco přiučit.

Času bylo dost, tak jsme zašli k řece Opavě, a pak ještě pro pečivo. Procházkovým tempem jsme šli na další zastávku. Odsud už jsme dojeli až na Hvězdu a odsud na Ovčárnu, odkud jsme šli opět pěšky na hotel.

V podvečer jsme opět jen brousili kolem a já jsem vykládal, že se další den pojede přímo do města Jeseník, protože Praděd vypadá stále mlhavě.

3. den sobota

Naštěstí se ráno mlha dost trhala a tak jsme neváhali a vydali se nahoru. Strašně jsme se bavili kolem nás chvátajícími lidmi,. Kteří zřejmě měli nahoře důležitou práci, protože šli jako by jim Praděd měl ujet někam do Ptákovic. My jsme v pohodičce došli až nahoru a jednohlasně zavrhli návštěvu rozhledny, protože za sto padesát korun se nám to zdálo moc. O frontě snad nemá ani smysl mluvit, kvůli Kovidu to bylo nějak omezené, takže je možné, že bychom tam stáli ještě nyní.

Nahoře jsme chvíli poseděli a kráčeli zase šnečím tempem zpět. Cestou se se mnou vyfotila na památku nějaká skupina lidí, jako že vypadám jako ten Praděd. Já jsem souhlasil, protože jsem pro každou blbinu. Lupínka ještě nabrala vodu z žabího pramene a vrátili jsme se na hotel.

• 

• 

• 

Dali jsme patičku karet, sešli dolů na pití a dali si držkovou polévku. Kdyby kuchař věděl, jak se má správně krájet držka, ne ta jeho, ta v polívce, tak by to bylo i docela jedlé. Jenže kusy drštěk, abych se vyjádřil správně něčím silně připomínala slimáky a tak jsme to vzdali.

Vedle nás u stolu seděla paní Janžurová, což slečny které přicházely k večeři docela rozrajcovalo a halasně se k ní znali, jako ke kamarádce. Paní Herečka však neztratila glanc a reagovala velmi mile.

Večer se šlo po partičce karet spát.

Den odjezdu neděle

Ráno bylo podivné, protože si turisté dovlekli na každý pokojík psa, takže noc byla dosti zajímavá. Ale nebylo to zase tak hrozné, takže vše proběhlo bez potíží a zmatků. Od hotelu pěšky na Ovčárnu a pak kyvadlem do Karlovy Studánky a odsud do Bruntálu. Nato vlakem do Olomouce a pak už až do Otrokovic odkud trolejbusem domů. Strašně se nám líbila cesta vlakem kolem Hrubé Vody, kam bychom se rádi snad někdy podívali.

Hodnocení. 95%.

Všechny fotografie a videjka najdete na rajčeti, kde jinde že. Kdo nemá rajče rát, tak totéž najde na Zoneramě. Pokud se vám nechce hledat, jsou i fotky zde pod článkem, ovšem trochu menších rozměrů.