3. Vandr – Šternberk

Vandrcamp I Šternberk 

0. den pátek 

Z časových důvodů jsem čekal Lupínku na vlakovém nádraží ve Zlíně, odkud jsme odjížděli hned po jejím příjezdu z práce. Cesta probíhala v pohodě, až na drobná zpoždění všech vlaků. Pomaličku v nás vyvstávaly obavy, abychom tam dojeli do Vánoc.  

Nejnapínavější to bylo v Olomouci, kde nás poháněl i sám mašinfíra, že už měl být dávno pryč.  

Ve Šternberku jsme se dali městem a přesně dle návodu se poctivě drželi říčky. Ta cesta snad neměla konec. Při tom pochodu si Lupínka všimla plakátu, který oznamoval místní slavnosti plus sraz starých aut. To mne dost naštvalo, ale vracet už jsem se domů nechtěl, tak jsem si řekl, že to třeba půjde naprosto mimo nás. Nešlo, ale o tom až pak. Do kempu jsme došli později, než jsem čekal, ale v pohodě. Zde bylo v recepci rušno. Než paní zapsala mladíka před námi, uběhla pěkně dlouhá doba. 

Na recepci jsme se dozvěděl, že platba kartou není možná. Paní se kroutila jako žížala a nevěděla co s tím. Vyřešil to správce, který mne vzal do auta a jeli jsme do města k bankomatu. Pak jsem konečně mohl zaplatit.  

Když jsme shodili věci, šli jsme do „bufetu“, jak tomu říkali zdejší. Je to hned u recepce a otvírací dobu jsme se nedověděl. Prý podle lidí. Dali jsme si točené a pak šli spát na Lupínkou speciálně rozmístěné postýlky. 

Já pak ještě objevil kočku, které bylo ženskou polovinou výpravy přislíbeno žrádlo z města. Prej se stavíme u řezníka. To, že se kočka pohybuje vedle udírny s masem, kde jistě není nouze, Lupínku nijak nevzrušovalo a trvala na svém.  

1. den sobota 

Ráno jsme dle plánu šli na hrad. Na křižovatce mne napadlo vyzkoušet zkratku, tedy ne, že by to byla nějaká intuice, ale prostě se mi nechtělo znova šmatlat vedle skoro hlavní cesty plné aut. Zkratka byla dobrá a pohodlná. Kolem lomu jsme došli až do města, kde se děly hrozné věci. Oslavy byly v plném proudu, aut všude jak najebáno, proste dým síra smrad. A pochopitelně kravál z amplionů. Nu, co se dalo dělat. Zkusili jsme místní zmrzlinu a šli na hrad. Zde skoro ani noha, ale také nemožnost jít na věž, která je prý uzavřena. Tak jsme šli zpět a vydali se nahoru kolem hradu. Tam měl být nějaký penzion s možností stravy, ale můj kloub dal zase jasně najevo, kdo tu bude dneska pánem. Takže jsme to u hradních zahrad vzdali.

• 

• 

• 

Tedy já. To, že byly zahrady uzavřeny snad už ani nemá smysl komentovat. Znovu jsme prošli městem, kde již plechoví smradlavci konečně opouštěli město. A hádejte, kam skoro všichni odjeli? Nevíte? Poznáte potom, pokud budete číst dále.  

Nuže dali jsme si oběd, před kterým nás servírka obdařila úsměvem řka, že budeme muset čekat tři čtvrtě hodiny. Nám to nikterak nevadilo, jen mi to bylo divné, neb jsme byli v hospodě skoro sami.  

Po dobrém jídle jsme tedy vyrazili na zpáteční cestu, abychom v kempu zjistili, že všichni automobiloví příznivci jsou zde, a to i s těma svýma smradlavýma obludama. Bylo mi jasné, že se zase kvůli nim nevyspím.  

Kočka se naštvala, neb slíbené maso neobdržela a tak nás tedy silně přehlížela. 

Já, jako bych měl chození málo, jsem ještě Lupínku vylákal k procházce do kamenolomu a přírodnímu koupališti. Tam jsme došli, ale klouby už dále nechtěly. Takže jsme odpočívali, když sem dorazila rodinka paďourů se zjevným úmyslem, udělat si ohník. Politoval jsem blízký les a okolní přírodu a váhal, zdali již v předstihu nevolat požárníky, ale pak jsem si to rozmyslel. V poklidu jsme se vydali na cestu zpět. Terén v pohodě, vycházka skoro po rovině. 

Po návratu do kempu jsme si ještě dali v bifé po klobáse, pojedli a zalehli. 

 
2 den. Neděle 

Nebylo to tak hrozné, tedy v noci. Zato ráno o sobě řidiči dávali vědět už od šesti hodin. Ani jsme nedělali klasické kafe, protože kuchyňka je zde od devíti večer do osmi ráno uzavřena a začali jsme balit. Protože jsem nemínil riskovat další konflikty s mým kloubem, šli jsme na autobus, který odjížděl přímo od kempu a ten nás vyhodil na vlakovém nádraží. Zde jsem našel balíček karet, který jsem po delším váhání zabavil a zapomněl pak na témže nádraží odevzdat. Jsou dodnes u mne, kdybyste znali majitele… 

Protože jsme měli dost času, tak jsme ještě vběhli do Lidlu a pak jeli vlakem do Olomouce. Zpoždění se zatím nepořádalo, a tak jsme měli čas. Poté už jsme jeli až do Otrokovic a domů.  

Závěr a hodnocení: Vcelku příjemná záležitost, ale podruhé snad v jinou dobu. Přesedání, odpoledne bez spojení z města do kempu… Za sebe dávám 80 %.  

Všechny fotky zde.