29. vandr, Jeseník a okolí
Čtvrtek 21.9.2023 – úterý 26.9.2023
Čtvrtek
Odešli jsme na autobus s odjezdem v 8:30 z nádraží s tím, že pojedeme do Prostějova a odsud vlakem až do Jeseníku. Nevidělo se mi na tom cokoli problematického. Jenže když autobus nepřijel ani po deseti minutách pravidelného odjezdu, začalo to být divné. Po dalších deseti minutách jsem znervózněl už i já, neb ta hodina času v Prostějově se začala povážlivě krátit, a tak jsem zavolal na telefonní číslo uvedené na jízdním řádu. Raději to nikdo nebral. Načež jsem zašel přímo ke kanceláři, kde kdysi vysedával něco jako dispečer, ale zde nikde nikdo, ač se uvnitř svítilo. Zpoždění bylo hodně přes půl hodiny a stále nic. Já se začal shánět po internetovém připojení, abych zrušil jízdenky na vlak, protože stály kolem pětibáby. A přitom jsem si všiml SMSky v mém mobilu, že autobus bude kvůli zácpě na dálnici opožděn o deset minut. Ale to už autobus přijížděl. No, autobus…
Vevnitř to ukrutně čpělo naftou nebo čím a motor, nebo něco vevnitř vydávalo hodně podivné zvuky. Padesátiminutovou sekyru řidič nemohl nahnat, protože při jen trochu vyšší rychlosti hrozilo dopravnímu prostředku rozpadnutí. Já stále očekával, kdy ulítne třeba kolo, nebo se propadneme podlahou. Nic z toho se nestalo, a zdálo se, že se zpoždění přeci jen trochu dohání. Ale aby k tomu nedošlo úplně, zastavil řidič u benzínky a v klidu tankoval. No, nervák to byl pořádný, ale na vlakovém nádraží v Prostějově jsme na vlak ještě čekali, protože měl zpoždění i on.
Já si samozřejmě nepamatoval číslo vagónu, kam jsme měli místenky a průvodčí jsem jej sdělil špatně. Ta se šklíbila, že takové číslo tu ani být nemůže. Nakonec jsme svá místa našli a na nich dvě babky. Já už je vyhazoval, když jsem si všiml, že jsem zajistil místenky u dveří místo u okna. A bylo to.
Nehodlal jsem to rozebírat, takže jsme šli asi o dvě kupé zpět, kde bylo u okna volno. Lupínka však lkala, že je tam rezervace. Takže jsme se vrátili zpátky na naše pozice. Já si na chodbě stáhl okénko a koukal ven, zatímco Lupínka koukala do mobilu. Později se ke mne párkrát přidala.
Projeli jsme slezský semering, na kterém jsem já neviděl nic tak kór zvláštního a dojeli jsme až do města Jeseník. Ne, že bych semering jakkoli haněl. To ne. Je to tam hezké, ale všude se píše, že je to nejhezčí trať u nás a já si o tom dovoluji pochybovat. Je to hezké, to ano, ale asi těžko nejhezčí.
Nejprve jsme se zašli ubytovat. Bydlení to bylo čisté a všude pořádek. Jedny pokoje měly okno k lesu a druhé na hlavní cestu. Myslím, že ani nemusím psát, který pokoj jsme měli my. Ale to jsem nemohl změnit.
Pak jsme se vydali do města, jen tak, udělat pár foteček
a stavili jsme se na oběd, kde jsme pořídili menu za 115 korun. Bylo výborné, jen knedlíčky mohly být teplejší. Ještě předtím jsme však zašli do čínského obchodu, kde mi Lupínka koupila dárky k mým šedesátým prvním narozeninám. Já chtěl původně notebook za sto čtyřicet tisíc, ale bylo mi vysvětleno, že jsou i lepší věci, než poblbaný notes. A dostal jsem rubikovu kostku, kterou složit neumím, ale chtěl jsem to zkusit podle návodu na interfernetu. A ještě jsem obdržel brýle, neb z těch starých mi vypadlo sklo. Natlačil jsem jej sice zpátky a drží, ovšem nevím jak dlouho ještě držet bude.
Nakonec jsme ještě zaskákli do velkého obchodu pro nějaké jídlo a pití. Něco se pak v pokoji ještě sezoblo a šlo se spát.
Pátek
Tohle byl hlavní den s hlavním výletem. Už když jsem viděl černé mraky tak jsem si pomyslel, že z toho nic nebude. Přesto jsme zajeli vlakem do Ramzové a zde jsem seznal, že nemá smysl se pokoušet jet nahoru. Mínil jsem se totiž dopravit lanovkou na samotný vrchol zvaný Šerák, ale mračna a mlha mne donutily použít náhradní program.
Vrátili jsme se tedy zpět na vlak a zajeli do Lipové-lázně. Zde jsme přeskočili na druhý vlak, kde jsme si normálně chtěli koupit jízdenky. To nám však průvodčí neschválila, neb se prý zde prodávají na nádraží. Ale uznala, že by asi bylo blbé nám dávat pokutu či přirážku za padesát pro každého, a tak jsme za levný peníz dojeli až na další zastávku, totiž Lipová lázně-jeskyně. To bylo pro mou polovičku takové malé překvápko. Chvilku jsem bloudil, než jsem našel k jeskyni cestu, ale našel jsem ji. U vchodu již čekali lidé a zrovna je průvodkyně pouštěla dovnitř. Zaběhl jsem k ní, zda by počkala, než si koupíme vstupenky a ona se zatvářila, jako bych jí šťoural klackem v zadnici. Ale počkala, a tak jsme nemuseli čekat další hodinu. Moc jsem z toho neměl, neb se to dost ozývalo a průvodkyně spěchala, takže z prohlídky vznikl takový běh podzemím. Přesto to bylo hezké.
Po prohlídce jsme šli zpět na zastávku a počkali na vlak směrem na Javorník. Zde jsme se prošli k zámku a cestou zachránili mladého slepýše zlatého, který se plazil uprostřed chodníku. Byl dlouhý tak asi pět centimetrů, tak jsem jej hodil do trávy, kde by měl mít klid. Pak jsme pokračovali směrem k zámku, ale ne až nahoru, nýbrž jen po obchod, kde jsme si koupili něco k zakousnutí. Zde mne zdravil muž s nalakovanými nehty a tvrdil, že naše maskáčové oblečení nosí mužové v Umprofor a on prý u nich také byl. Zřejmě místní cvok, protože prodavačka se vesele smála jeho řečem a evidentně ho znala. Poté jsme se vrátili na nádraží a cestou viděli autobus s cílem našeho dnešního putování, tedy města Jeseník. Nu, ujel, pochopitelně, ale my s ním stejně nepočítali, takže jsme se vrátili na vlakové nádraží, něco zobli, něco popili a jeli jsme zpátky na byt.
Mne od rána pálily oči a nechtěl jsem o tom mluvit, nyní už to ale bylo dost otravné a stávalo se to nepříjemné. Takže jsem musel s tímto faktem na svět. Lupínka ihned navrhla cestu do lékárny. Můj návrh na to, že oči jdou také vyloupnout, umýt v umyvadle a dát zpět nikterak nereagovala. Jen významné klepání na čelo napovídalo, co si o mém nápadu myslí. Takže jsme se vydali do lékárny, kde jsme vyrušili mladou slečnu, ana čtla v nějakém časopise. Netuším o čem, ale moc nadšená naším příchodem nebyla a místo, aby nám nabídla více výrobků, ukázala nám jen jeden který stál kolem stovky a tak mi jej moje polovice koupila. Na bytě si pak libovala v mučení mé osoby. Roztahovala mi oční víčka do neuvěřitelných rozměrů a chrstala mi do očí zakoupenou tekutinu po hektolitrech. Když pak pode mnou vytřela podlahu, zdálo se mi, že jsou na tom mé oči drobátko lépe.
Po této vele operaci jsme oba usnuli jako špalci a probudili se až druhý den.
Sobota
Ani dnešní počasí nedával důvod k radostem a možnému výletu na Šerák, takže jsem použil další náhradní plán a vyjeli jsme si na místo zvané Lázně Jeseník. Zde spousta focení a krásná procházka. Také jsme vyšplhali na jakousi mini rozhlednu. V labyrintu jsme se rozdělil a já narazil na mloka. Nebyl jsem si jist, zda sem zapadá. Ale nakonec jsem se rozhodl nechat jej tam kde je. Snad si našel cestu k potravě.
Předpokládám, že znáte rozdíl mezi labyrintem a bludištěm, takže to zde nebudu rozebírat a rovnou napíši, že jsme se do středu dostali oba dva jinou cestou a to poměrně rychle. Ostatně, byl to labyrint pro děti. Tam jsme si sáhli na kámen a bohužel nemohu napsat co jsme si přáli. U Lupínky to prostě nevím a u mne…
Kousek odsud jsme narazili na dalšího mloka a ten byl evidentně v nesnázích. Byl v takové kamenné nádrži, odkud se vlastní silou nemohl dostat. Takže Lupínka tasila sáček jako cowboy colt a já měl nešťastníka přemístit. Měl jsem dost obavu, protože nemám už v rukou cit a nerad bych jej zmáčkl hodně. Záchranná akce se však podařila a milý mlok si to hnal někam do vlhka, které má on rád. Pak jsme u jakési divné skládky narazili na srnku a ta evidentně nějak neměla strach. Chvilku nás okukovala a vydala se kamsi do lesa. My se pak stavili pro oplatky a vydali se pěšky zpět dolů do města. Zde jsem se drobátko spletl, takže jsme vyšli o něco dále, než jsem chtěl, ale nevadilo to. Zašli jsme opět nakoupit proviant a vydali se opět do vily, kde jsme bydleli. Zde jako vždy, nějaké papu a pak hají.
Neděle
Oba máme rádi takové počasí, jaké bylo i dnes, ale mlhy nám bránily ve výjezdu na Šerák. Takže jsem opět vytasil eso z rukávu a jeli jsme autobusem na nádraží, tedy autobusové, kde jsme přesedli na autobus směr Zlaté Hory. Nevystoupili jsme pak jako všichni turisté, ale zajeli o zastávku dále a vydali se na cestu. Kolem šla nějaká dívčina a volala na nás, ať ji zbavíme toho psa, který šel s ní. Netuším, jak to myslela. On se psík stejně potom přidal k nám a mi ho bylo líto. Evidentně štěně a jakoby opojené svobodou.
Ztratilo se až na křižovatce, kde se přidalo ke dvěma houbařům. My odbočili doprava k další křižovatce, kde jsem již musel odpočívat, neb noha začala rázně protestovat. Procházka to byla nádherná, a ta hezčí část nás teprve čekala. Prošli jsme kolem blat, tedy na mapě to najdete pod názvem „Velké mechové jezírko“ a pokračovali směrem k hotelu a tím i k autobusové zastávce, ze které jsme měli odjet zpátky do Jeseníku. Cestou jsme potkali pána, který se nás ptal na onoho psa. Pověděli jsme mu, co a jak, ale netuším, zda nám věřil. Já chytrolín úplně zapomněl na to, že jsem se s ním nechal vyfotit. My pak pokračovali k cestě a pán do lesa, kde asi hodlal psíka najít.
Já pak koupil Lupínce grog a štítivě jsem jej ochutnal také. Nebyl nic moc. Ale nějaký ten rum v tom byl.
Když se moje drahá zahřála, čekali jsme chvíli na autobus a pak jeli na bydlení. Samozřejmě jsme před tím koupili něco k snědku a před spaním se patřičně nacpali.
Pondělí
Zde není co psát. Dal jsem Lupínce na výběr, buď výlet do „Zlatých Hor“, nebo jen procházka městem, oběd a pak lenošení. Její volba byla naprosto jasná a rychlá. No, a protože byla vodní tvrz v pondělí uzavřena, jak jinak, tak jsme udělali jen pár fotek a šli na oběd. Polívku jsem sežral já, neb Lupínka ji nechtěla a pak jsme snědli každý to své. Hloupé bylo jen to, že moje drahá měla riziko a já vepřguláš. Takže ihned poznala, když jsem jí na talíř přemístil kus mého masa.
Zastavili jsme se ještě na poslední nákup, například pro toaletní papír, protože na bytě došel a nikdo se o to nestaral. Ostatně se tam ani neuklízelo, nevyměnily se ručníky, prostě nic. V zájmu pravdy je však třeba dodat, že to měli napsané v podmínkách pro ubytování. Šalamounská věta, že se toto děje jen při delším pobytu může být vykládána všelijak. Když už pobyt na pět dní není delší, tak nevím. Ale to byly jen drobnosti. Já stále přemýšlel, kde je nějaká záležitost s hlukem. Na každém vandru nás pronásledoval. Je to totiž mé prokletí. Nu, záhada se vyřešila hned po příchodu. Přímo pod oknem začali řezat asfalt a udělali tam výkop. Objíždějící auta dělala pekelný hluk a já věděl, že si mne zase našel. Ten kravál. Proklel jsem jeho i dělníky až do desátého kopyta a tím jsem si ulevil. Nespal jsem skoro celou noc.
Úterý
Ráno jsme dobalili věci a usedli do vlaku. To, co se stalo potom sem napíši, ale stejně mi to nikdo věřit nebude. Byl to vlak ČD a VYJEL NA ČAS! To čumíte co? No, tak čumte a buďte v klidu, protože pak zajel mimo trasu do Bludova, kde se měnila kolmá kotiva, takže jsme lapli zpoždění asi dvacet minut. Naštěstí nám i tak jel přípoj, takže jsme v prázdném kupé dojeli z Olomouce do Otrokovic a pak v poklidu až do Zlína. Zde zastávka pro jídlo a domů do kopce.
Ve Zlíně ©Pitryx
Zde jsou skoro všechny fotky
Zde jsou mapky
Čtvrtek
Pátek
Mapka nevložena, neušli jsme toho tolik, aby to stálo zaměření. I když vlakem jsme toho najezdili dost.
Sobota
Neděle