26.8. 2023 sobota
Trošku opožděný zápis, takže to nebude s nějakými podrobnostmi. Faktem je, že jsme se z tohoto výletu málem nevrátili živí. Nevím, zda poděkovat Bohu nebo Vesmíru, protože pro mne totiž obě tyto veličiny splývají v jedno.
Na místo jsme nedojeli per prima. On totiž velemoudrý Pitryxek viděl z autobusu na zastávce nápis Makov, a tudíž se neobtěžoval autobus opustit. Teprve až Lupínka jej musela taktně upozornit, že jedou jaksi již na Horní Bečvu. Ovšem náš mudrc si pomyslel, že se jeho polovička mýlí, a seděl v klidu dále. Ono se nedalo stejně nic jiného dělat, a tak jsme se ocitli na nám již známých starých místech, totiž na zastávce v Horní Bečvě. Já chtěl jet už tedy rovnou až k Zavadilce, ale Lupínka mne přemluvila abychom vystoupili ihned a dobře udělala, protože nám jel za chvíli autobus zpátky. Takže pak už jsme vystoupili správně.
Vydali jsme se krásnou cestou k Masarykově chatě. Po levé straně jsme uviděli podobnou chatu jako na Královci. Ještě kdyby byly ze zadní strany staré lyže, byla by to hodně podobná kopie. V lese jsme slyšeli kravál, což Lupínka komentovala, jakože jsou tam někde Homolkovi. Snad netřeba vysvětlovat. Konečně jsme se ocitli u Masarykovy chaty. Zamítli jsme návštěvu tohoto zařízení, protože tam dělaly kravál děcka a řekl bych, že i dospělí. Takže jsme usedli opodál na hezké lavičky a něco pojedli.
Pak jsme se vydali dál. Chtěl jsem dojít až na Kmínek a chatu, která tam je, ale říkal jsem si, že budu rád, když dojdeme na Smutníky. Když jsem pak viděl ten hrb dolů, tak mne přešla chuť, ale nedalo se nic dělat. Takže jsme se sešplhali na Smutníky a pokračovali dále. Jenže už v půli kopce jsem byl kaput. Navíc začalo pršet. Obloha se zatahovala čím dál více. Zavelel jsem tedy k ústupu a znovu jsme se drali do kopce, tentokrát však zpátky. Ten jsme zdolali a pokračovali k zastávce autobusů. Proti nám šly nějací Homolkové a nějaký Slovenský pár. S tím jsme snad něco prohodili a oni pokračovali opačným směrem. Proč to zmiňuji poznáte za chvíli. Dorazili jsme asi do půli cesty mezi chatou a zastávkou. Byla tma jako v ranci a vichr ohýbal stromy jako by byly z gumy.
A začalo pršet. Jakoby, se najednou protrhly hráze někde tam nahoře. Nestačili jsme udělat ani béééék a už jsme byli mokří až na kůži, dál to nešlo. Navíc foukal vítr, který měl neuvěřitelnou sílu, a i mých sto deset kilo mělo co dělat. Jednu chvíli jsme, neviděl vůbec nic, takže jsem prostě šel po paměti zhruba směrem k zastávce, kam jsme pak dorazili. Já vysvlékl promočené triko a ždímal. Kolem zastávky tekla řeka Nil se všemi přítoky a já čekal až se to dostane dovnitř, nebo to zastávku docela podemele. Takže jsme koukali na tu spoušť, když kolem projeli hasiči, tedy požárníci. Vydali se na tu cestu, po které jsme přišli. Takže se muselo něco stát tam, a to jen chvilku po našem odchodu. Později jsme četli na netu článek o tom, jak strom přizabil Slovenského turistu s partnerkou, takže to klidně mohli být ti dva, co jsme je potkali. Netvrdím, že to byli zrovna oni, ale mohli. A kdybychom se v lese zdrželi jen o několik okamžiků, mohlo být klidně po nás.
Na zastávku dorazila nějaká poblázněná žena, která nevěděla kam chce jet. Tvrdila, že autobus sem nepřijede, protože jsou na silnici polámané stromy, a to v obou směrech. Prý jí to někdo řekl. Já nad tím trošku přemýšlel, a dospěl jsem k názoru, že je to nesmyslismus, protože ten někdo by musel oba směry projet, ale pak se ukázalo, že měla pravdu tedy minimálně ve směru na Českou stranu. My to pak z autobusu viděli. Seděli jsme na sedácích naprosto mokří a ten kdo si tam sedl po nás musel mít velikou radost. Jelo se krokem a sem tam i stálo, protože se cesta teprve prořezávala. Občas byli vidět strážníci, občas požární vůz a polámané stromy.
V každém případě jsme dojeli do Vsetína se zpožděním, ale jen malým. Pak jsme sedli na autobus do Zlína a domů dojeli v pokoji, jen drobátko navlhlí.
Ve Zlíně 20.9.2023 ve14:32 ©Pitryx