pátek 26.5.2023 – neděle 28.5.2023
Pátek
Odjíždíme až odpoledne, já trobojelusem ze Zlína sám a sám, se dvěma batohy a Lupínka nastupuje až u Lappu. V Otrokovicích spousta času, kupujeme jízdenky na rychlík, na jednu zastávku a hádáme písmenka. Což je hra v mobilu. Pak jdeme na nástupiště hezky po schodech dolů, protože nejede výtah. Našlapuji opatrně schodek po schodečku i když mám kolena dávno skoro v pořádku. Vlak přijíždí kupodivu včas a hezky nacvaknutý. Nevoní to v něm a pohled do WC kabinky zvedá kufr i hodně otrlým jedincům. Ale lidé tam chodí a já se divím, že mi nikdo nenablije na batoh. Další zase camrají z předního vagónu, asi si nevšimli, že je tam první třída, a tak je průvodčí posílá dozadu. No, stojíme na chodbičce a těšíme se na konec této velejízdy.
Vystupujeme ve Starém Městě, kde pořizujeme první fotečky.
Pak čekáme na autobus, který přijíždí rovněž plný. Já však nemohu dále riskovat něco s páteří, a tak usedám na jedno z volných sedadel. Naštěstí jedem stejně jen chvíli a vystupujeme v Boršicích. Jdeme koupit těstoviny do gulášovky, pití a Lupínka si kupuje česnekové brambůrky. Ty mi pak nabídne, takže se dusím a kašlu jako najatý. Projdeme celou půlkou vesničky, mimochodem hezké, a dáváme se na cestu, kterou jsem vybral. Sám šejtan mne musí za tu volbu prohánět po poli nejméně dvacet let a píchat mne do zadku žhavými vidlemi, ale copak jsem to mohl tušit? Všichni lidé z blízkého okolí asi do sto kilometrů se totiž rozhodli, že si po této cestě zajezdí svými plechovými miláčky. Takže tu je provoz jako na dálnici, což cestu znepříjemňuje a mne vysloveně irituje.
Pak u nás zabrzdí auto a řidič se ptá, zda nechceme někam přiblížit. Fakt se to stalo, nevymýšlím si. Jeho tvář mi je drobátko povědomá a on pak povídá, že nás vezl autobusem. Tu mi dochází, že ano a že nám vlastně při nástupu položil dotaz, zda jdeme společně stírat rosu na kolejích.
Přicházíme do kempu a dáváme si pivo. Jedno je natočené jakž takž, druhé hustě pod míru. Nehádáme se, bereme klíče a jdeme bydlet.
Protože moje drahá polovička neměla „nic těpleho v hubě za cely ďeň“, jak by pravila moje maminka, začínáme vařit polévku z pytlíku. Gulášovku, jakou jinou že. V kuchyni jsou hrnce, ale ani jedna naběračka, takže si bereme celý hrnec na chatu a dlabeme to z něj. V kuchyni není ani špetka soli, takže jak to chutná si každý může domyslet. Přesto se sní dost. A protože toho všeho máme plné kecky, jdeme spinkat. Tedy, Lupínka jde spinkat. Já ještě čtu a když chci jít spát rozhodnou se účastníci akce vedle rozjet své hlasité orgie. A aby toho nebylo dost, tak používají i petardy a dělobuchy. Usnul jsem o půl třetí ráno.
Sobota
Spím až do pěti hodin, pak chvilku čtu a pak zas na chvíli podřimuji. Jakmile vstane Lupínka, jdu do koupelny a po cestě zpět jsem přepaden dvěma kachničkami, kterým jsem neprozřetelně slíbil cestou sem, že jim dám kus chleba. Vracím se tedy pro něj a živím ty dvě obludy. Jedna mi už zobe z ruky, ale když to chceme natočit, nedaří se. Kachničky zřejmě pojaly k Lupínce velkou nedůvěru. Pokukují po ní očkem a utíkají. Asi vědí, že je Lupínka masožroutka, ale já jsem spíše býložravec. Po krmení se jdeme nacpat my, zbytkem polívky, kterou si ohříváme v kuchyňce a vyrážíme do terénu.
Jdeme loudavě a zastavujeme se v kapličce, která je otevřená. Pak pokračujeme v krutém tempu, co noha nohu mine směrem k hrázi vodní nádrže Sovín.
Po asfaltu jdeme po naší včerejší trase a já už na začátku začínám fialovět vzteky. To, když už nás míjí sto desáté auto a asi pátá skupina lidí v protisměru. Jasně, celý rok se tu nic neděje, ale když přijedu já…
Koukám, že skupinek přibývá, slyším kravál už zdálky a dívám se, že lidé mají v rukou něco jako takový malý sešit. Přicházíme na odpočívku, kde jsme včera seděli a tady je paní, kolem fábory, co se to…?
Neváhal jsem se otázat a paní potvrdila konání akce „Boršická třicítka“, takže jsem nebyl daleko od pravdy, když jsem tvrdil, že se tu snad pořádá Buchlovská patnáctka. Chvíli sedíme a jdeme směrem k přehradě. Zde hledáme kešuli a nalézáme ji vlastně jen náhodou.
Nenalézáme však ani tužku ani předměty, takže se vracíme k odpočívce, kde si půjčuji tužku od té paní a kešuli neseme zpátky. Dáváme ji na místo a jdeme po hrázi k lanovému středisku. Zde se vyřítí ven baba v bílém a za ní muž s kiltem. Hovoří anglicky, takže i já začínám hovořit hlasitě jejich jazykem, aniž jím umím, byť jen blafnout.
Po chvíli odpočinku pokračujeme dále kolem přehrady až zpátky k Leopoldovu, což je méně známý název pro Smraďavku. Sedáme si u bývalého obchůdku, kde se nyní prodávají nápoje a dáváme si jako vždy pivo a kofolu.
Já se ještě jednou marně pídím po rozcestníku, který tu býval, ale nenalézám jej. Asi někomu silně překážel. Jdeme ještě ke koníkovi, který tam postává, ale nerušíme ho, jen se podíváme a vyfotíme.
Pokračujeme směrem k restauraci a jdeme přes venkovní posezení nahoru, kde kdysi byly zvířátka. Nyní je tu cvičící nářadí a zase kus vykáceného lesa. Alespoň jde tedy vidět hrad Buchlov, který ovšem z tohoto pohledu vypadá jako panelák. Pokud to chcete vidět také tak si fotku musíte zvětšit.
Jdeme dolů, kde usedáme, ale obsluha nikde. Nakonec tedy odcházíme aniž si nás kdo všiml. Zato my si všimli velkého stanu u restaurace, kde bude svatba. A také nám již známého muže v kiltu.
Pak jdeme na bydlení. Ovšem předtím si dáváme dvě zelené a pak ještě jednou, ale to už já měním „vodníkovo sperma“ za borovici. Pak si vzpomínám na včerejší chuť polévky bez soli a rozhoduji se uspořádat loupežnou výpravu, abych někde pár zrnek ukořistil. Protože nemám po ruce zbraně, rozhoduji se to zkusit slušnou cestou. Takže když objednávám tu druhou várku štamprlí, projevím o sůl zájem u paní majitelky a tak se vydá ji hledat. Po půlhodině mi strká solničku s omluvou, že asi nebude zcela košer. Ne ta paní, ta sůl uvnitř. Měla pravdu. Na uvolnění několika zrníček soli bychom s Lupínkou potřebovali asi dvacet kilo třeskavin. Jenže se to nakonec podaří a my máme sůl.
Následuje opět vaření již známé polévky, pak její pojídání a odpolední klid.
Zhruba ve čtyři vyrážíme již jen v lehké obuvi čili pantoflích, na druhý okruh, a to na opačnou stranu. Poznávám, že lidská ruka zasáhla i zde a místo lesní pěšinky je tu hezky široká polo asfaltová cesta. Lesy vykácené a na jejich místo přijdou postavit chatičky. Hurá.
Vztekla kráčím dále až dojdeme po téže cestě k místu, kde se říká „U kamenného kříže“. Z této křižovatky se dáváme vlevo a jdeme kolem dětského tábora i střediska Dopravák až k bývalému kempu „Lopúch“. Malé chatky zmizely úplně a zbyly jen ty velké. Neodolávám a nakukuji dovnitř. Už nejsou pro osm či deset lidí. Vevnitř to vypadá jako doma v obýváku. Jde vidět i mini kuchyňka a v rohu malá ložnice. Jůůůů, to bude něco pro paďoury a paďourata. Nechávám se fotit a předpokládám, že ta fotka bude podobná té, která zde byla udělána před několika lety, kdy jsem tu vandroval. Pak se pomalu vracíme zpět a alespoň zde vnímáme ten klid a zpěv cvrčků na louce. Chceme se stavit v hospodě „U kříže“, ale je tu zase nějaká akce pro soukromou společnost, tak jdeme až k jezírkům.
Kupujeme si v bufetu dvě kofoly a já ještě lákám Lupínku na focení, protože je zlatý řez. Předtím ovšem ještě zapalujeme svíčičky v kapli za zesnulé a odcházíme na focení. Pár snímků se daří a pak odcházíme do chatky. Zbytek polévky vyžrali mravenci, jak tvrdím já, ale samozřejmě, že to není pravda, ale jen těstoviny teplem došly, a tak jich je plná pánev. Takže se cpeme, ale pánev už umýt nejdeme, protože jsme přeci jen unaveni. Lupínka usíná během minuty a já zase čumím do stropu a poslouchám tu svatbu. Naštěstí je to dále, takže to až tak neruší. Pak nějak usínám, ale stále se probouzím.
Neděle
Jsem vzhůru, čtu, ale zase na chvilku usínám, když jsem jako probuzen polibkem. To mne nutí ke vstávání a mi se z postele nechce. Ale pak přece jen postel opouštím, stelu a balím si věci. Lupínka ještě klasicky uklízí a zametá podlahu, pročež ještě jdeme umýt pánev ze včerejška. Po této proceduře pomaličku šmatláme po asfaltu do kopce. Cestou potkáváme povoz s koňmi s mladou dívčinou, která nás vesele zdraví. Nezdraví nás řidiči aut. Kam sakra jede tolik aut v neděli v půl sedmé ráno? Aha, prý do Kauflandu, kde mají ve slevě vzduch do pumpičky na kolo.
Nad hlavou nám letí dva balóny s odvážnými vzduchoplavci a my se držíme asfaltu. Nezkracujeme si to po louce, protože tam to klouže a já nechci riskovat. Před vesnicí vidíme další balón s větším košem, kde řve banda lidí a my na ně máváme, pročež oni zase řvou. netušíme, zda nás zdravím, ale máváme znovu a pokračujeme v cestě.
V pohodě přicházíme do Buchlovic, kde se pořádá akce kosení luk, ovšem zde nazvaná „Kosecké písně“. Chceme se jít podívat, ale cena vstupného nás odrazuje. Dávat za chvilku a pár kouknutí 240 korun za oba nemá smysl. Takže jdeme až na náměstíčko, kde objevujeme zastávku, ze které pojedeme a také knihobudku, odkud si Lupínka béře dvé knih. Ještě chvíli hádáme písmenka a pak už nám to jede. Cesta v poloprázdném autobuse proběhla v pohodě až do Uherského Hradiště. Zde skoro hodinu čas, takže jdeme do Billy nakoupit salát a rohlíky na doma. Lupínka si bere jakýsi obr rohlík opět s česnekem a samozřejmě, že mi to začne hned cpát. Přežvykuji to jako kráva a není to nic moc. Udělám ještě fotku a jdeme k autobusu.
Po nastoupení přichází banda „skautů“, kde má každý na sobě jen kousek kroje a jejich vedoucí neví kolik jich je, protože se půl hodiny snaží koupit jízdenky. Řidič je zpočátku ani nechce vzít kvůli báglům, ale nakonec je přece jen bere. Do Zlína přijíždíme v pohodě a jdeme přímo domů, protože jídlo jsme „nakúpili už v Hradišču“.
Celkové hodnocení je u mne tak na šedesáti procentech. Proč? Pitomě vybraná příchozí cesta, zničená krajina chatkami, pivo pod míru, nedostatečné vybavení v kuchyni a rušení nočního klidu. Lupínka je však spokojená, a tak je možné, že se sem ještě někdy podíváme. I když já o tom pochybuji.
Ve Zlíně 29.V.2023
Celá fotogelerie zde