13.12.2024
Vyjeli jsme v naprostém poklidu později. Jízdenky jsme koupili už den předem, ale autobus byl plný jen tak do půlky. Přesto jsme měli výhodu výběru místa, takže i příště do naftabusu budeme kupovat dopředu. Na našich místech se zcela pohodlně uvelebily dvě dámy, kterým asi dělalo potíže rozlišení čísel, tak jsme je taktně upozornili, že je to fuk, že si sedneme na místa jejich, ale ony byly tvrdě proti. Tak jsme zaujali svoje pozice a vyjeli.
V Olomouci jsme museli jít do nádražní budovy, neb Lubka měla pilno, a tak jsme museli jít kolem toho stánku s těmi malými pečenými podivnostmi. Lubka se mne asi dvěstěkrát otázala, zda nechci a já jí slušně asi dvěstěkrát řekl, že nechci, ačkoli jsem měl chuť už při třetí nabídce jí říci, kam si může ty koblížky nebo co to je strčit. Ona se urazila stejně a nejméně dvě minuty na mne nemluvila. A tak jsme se vydali k mostu přes řeku Bystřici a hned za ní jsme sešli do ulice kterou jsme došli až k dalšímu mostu tentokrát přes řeku Moravu. Už je zde hodně velká. Vyfotili jsme se u zajímavého kostelíka a šmatlali pomaličku na Václavské náměstí. Po cestě jsem zavedl Lubku do parku a chtěl ji provést podchodem, ale ten už byl uzavřen mříží, ergo jsme to museli celé obejít. Ale vůbec nám to nevadilo, takže jsme prošli kolem veřejného domu a skončili na ulici, kde jsme chtěli. Hupnuli jsme ještě do malého krámku, kde jsme si koupili pochutinu a pak jsme došli až ke kýženému chrámu sv. Václava. Netuším, čím mne tento chrám fascinuje, ale vysedával jsem tu strašně rád, aniž jsem, kdy pocítil touhu podívat se dovnitř. Tentokrát jsme to však udělal a byl jsem pořádně zklamán. To už i chrám na Hostýně má hezčí interiér.
Zde bych měl asi upřesnit, že ta stavba zde není kostel, ale katedrála. Jaký je v tom rozdíl? Spousta lidí se domnívá, že ve velikosti. Není to pravda. Katedrála sice zpravidla větší bývá, ale základ je v tom, že katedrála je hlavním kostelem diecéze, popřípadě také sídelní kostel biskupa. Druhým faktem je to, že pokud se to bude týkat architektury jako takové, je oblíbený výraz ten, že je to stavba katedrálního typu. Zde jde však již o něco jiného, totiž jen o popis stavby samotné. A pokud vám jde ještě o slovo chrám, tak to nemusí jít o kostel, ale jakoukoliv stavbu, kde se odehrávají jakékoli bohoslužby a jedno, zda mu zde věřící říkají věřící Bůh, Šiva, nebo Alláh. No, nebudu dále dělat chytrého, to v žádném případě nejsem, takže popojedem dále. To bych zde totiž ještě mohl taky načít téma, kolik druhů kostelů rozeznáváme, a to už by bylo fakt moc. Například kostel emporový, filiální nebo rektorový, ale to už fakt ne. Šup zpět do Olomouce do naší katedrály.
No, Lubka mne zde obrala o desetikorunu a hodila ji do kasičky. Tak by mne zajímalo, kdo tedy vlastně bude mít u Boha plus. Ona nebo já? Komu škrtne Bůh tlustou tužkou jeden hřích, jí nebo mně? Asi jí i když mohu řvát hlasem, že to jsou moje prachy. Asi by mi svatí pak řekli, co si za tu desetikačku mohou pořídit, ale už to nebudeme rozebírat. Ostatně, k čemu jsou peníze? A jsem já jejich sluha? Nejsem. Takže se částečně řídím pravidlem „pecuniae imperare oportet”, non servire“.
Pak jsme tedy opustili chrám Boží, venku nasekali pár foteček a už jsme to šněrovali na rynk, kde vládly stánky a vánoční pohoda. A neptejte se mne, zda tam byla děti. Ano, byly. Místo ve škole, byly tady a dělal kravál.
Nuže, nejprve jsme se jen tak porozhlédli a pak šli na drink, protože jsme si už potřeboval sednout. Jenže lavičky byly obsazeny již znavenou školní mládeží, kteří si tam ukazovali něco na mobilech. Lupínka však uviděla jednu prázdnou, takže jsem nemeškal a vlítnul na ni. Na tu lavičku, ne na Lubku. Ona pak skočila pro dva drinky, kterýmžto jsem se slil jako to prase. Takže jsem měl na bílé mikině flek jako kráva, ale vůbec mi to nevadilo. No a? Tak sem holt flekatej a co má bejt? Krávy jsou taky flekatý a vadí jim to? Tak vidíte. Kelímky i s těmi míchátky jsem vzal do kapsy jako památku. Udělali jsme ještě jedno kolečko, kde jsem objevil turecký med, takže jeden kus byl promptně zakoupen a ihned ochutnáván. Byl dobrý, ale který kokot na to dal ty ořechy, to věru nevím. Jenže bez nich se to koupit nedalo.
Procházeli jsme nadále trhy a mne udivily ceny za jídlo, kolem čtyřiceti korun, až při bližším ohledání mrtvoly, pardon, ceníku jsem našel tu zradu. Bylo to jen za deset deka. Přesto jsem pak nepohrdnul sedláckým bramborem, neb jsem doufal, že tam nebude maso. Lubka se rozhodla, že tu bude všechno platit, a tak mi koupila za sto dvacet korun plnou mističku. Kurnííííík, byly to celých pět brambor, velkých asi jako holubí vejce. A mezi tím kusy klobásy. Nechtěl jsem to chlapovi házet na hlavu, protože by to mohlo Lubku naštvat, a tak jsem mu jen v duchu vynadal do sviní kradačských, ale vím že to asi nebyl on, kdo cenu určil. A i kdyby, blb, který určil ceny, a ještě větší ten, který na ně přistoupil. Vidíte? Zase naše známé „pecuniae imperare oportet”. Lubka sama si dala špekáček na černém pivu a těžko říci co bylo horší. Inu, naše chyba no. Ale ne, žrát se to dalo. I mističky jsme si vzali. Ale doma jsme je namočili a ony se rozpustily. Hahaha.
Nyní jsme se přesunuli níže a čekali až se rozezní orloj. Davu tam bylo pořádně, také děti, které však nějaký pro ně nablblý orloj moc nezajímal, a proto čuměly do mobilů. Za pět minut bylo po všem, dělníci na orloji si odkroužili svoje, zakokrhal kohout, který nebyl moc slyšet a byl zase klid. Ještě jsme udělali jedno kolečko a dali se na dolní náměstí, kde trhy pokračovaly.
Po cestě si našla Lubka milence. Velký medvěd, kterým já říkám medřich. kterého začala ihned vášnivě líbat a já jsem čekal, kdy ho začne škrábat na vejcích. Jenže ten medřich byl drátěnej a tudíž je asi neměl, takže ho Lubka zklamaně opustila a šli jsme dále. Tady se už jen všechno opakovalo. Stánky se stejným zbožím, ale jeden byl zvláštní v tom, že tam byl čaj a kafe zadarmo. My jsme tam nešli, neb jsme zamířili k betlému, kde byly sochy v životní velikosti. Nebylo to nic moc, ale ten, kdo to dělal u mne v duchu sklidil obrovský obdiv a velmi hlubokou poklonu.
Pak už jsme pomalu pokračovali na hlavní cestu, kde jsem se poprvé musel podívat do mapy, protože za ta léta, co jsem tu nebyl se nám to drobátko změnilo a já si nebyl jist směrem. Ukázalo se, že jsem si to pamatoval dobře a šli jsme správně, ale chtěl jsem mít jistotu. Také jsem mrknul kdy ním to jede a Lubka začala zrychlovat tempo chůze. Když jsme předběhli asi sedmou tramvaj a sto dvacáté auto, tak jsem se vzepřel a před nádražím jsme zpomalili.
Koupil jsme jízdenky a jelo se směr Zlín. Na perónu bylo lidí skutečně hodně, takže jsem tuši, že budeme stát, ale naštěstí všichni vystoupili. Myslíte si, že mne to trklo? Netrklo. A proč? Protože jsme pitomec. Nastoupili jsme tedy do prázdného vagonu, já zabral místa na čtyřce ve směru jízdy, jak jsme zvyklý a byli jsme rádi, že sedíme. Místenky jsme neměli. Jacísi dva starší asi manželé je měli, ale naštěstí na místa proti nám. Vlak ještě čekal, nevím, na co když už měl jet, a tak jsem mrknul do mobilu, jestli jsem se s tím odjezdem nespletl. A to už vlak vyjel, ale obráceným směrem. Totiž zpátky na Prahu. Pořádně to se mnou trhlo a pak mi to všechno docvaklo. Jasně že všichni vystoupili, protože to nebyl vlak od Prahy, který přijel na naše nástupiště, ale vlak, co pendluje mezi Brnem a Olomoucí přes Přerov a Hradiště. Takže jsme seděli v protisměru jízdy, ale na těch třicet minut to bylo jedno. V Otrokovicích jakási baba zdržovala u automatu na jízdenku, takže nám málem ujel trojcl, ale nakonec jsme ho stihli a v pohodě dojeli kam jsme chtěli. Pak už jsme jen vyšlapali kopec a juch, byli doma.
Zapsáno Zlín 22.12.2024 ©Pitryx
Všechny fotky zde