pondělí 28.10.2024 – pátek 1.11. 2024
NÁSLEDUJÍCÍ TEXT NENÍ OPRAVEN ANI NIJAK UPRAVEN. UČINÍM TAK AŽ BUDE ČAS.
Pondělí
Vyjeli jsme dle plánu autobusem do Starého Hrozenkova, kde jsme měli pět minut na přchod přes hranice do Drietomy. Celníci nebyli v dohledu a tak jsme přešli bezpotíží. Pašovla jsem tři lahve alkoholu a tak jsem se bát, že mne zatknou a budou mučit, aby zvěděli komu jej nesu. No flašla byla pro Martina do Gbelan a druhá pro xxx. Tu tu třetí jsme měli na splečný vožersa.
Ještě jsme chvíli čeakli na auotbus Trenčína, ale jen chvilku. Přiejl jakýsi malý kafemlejnek a prý že autobis je on. No, jestli to byl autobus tak to já jsem kružítko. Ale do Trenčímna nás dovezl. Zde jsme chvliku počkali na vlak a Lubka musela jít kouit jízdenky, neb já Slovensky neumím.
Jelo dost lidí, ale také dost vystoupilo. Baba co přišla po nás se vdrala dobředu a zabrala první kupé. Já čel dál a rychle zabral sedadlo u okna v dalším. Chtěl jsem utřít tu orosenou část a zjistil jsem, že to nejde. To okno bylo tak zasrané zvenku. Laskavý čtenář promine ten výraz, ale nic jiného se zde použít nedá. Ano, nebylo špinavé, bylo zasrané. A už se jelo už se jechalo. Nepěli jsme žádné písně, ale já čučel na krajinu a do mapy. Ovšem vlevo neb na mé straně bylotovšivé okno, ale zas…
Když jsme projížděli kolem jakýchsi bílých skal, bylijsme psolucestující paní poučeni, že jsou to skály u hradu xxx, o kterém jesm se zmínil už na jiném vandru. Nu a tak jsme dojeli až do Žiliny. Ale ne na nádraží. Ten mamlas koduchtor zaparkoval vlak někde kilometr za ním. Takže jsme šli dva kilometry pěšky k podchodu s těma devídi taškama a pak tři kiolmetry podchodem s těma dvanásti taškama a pak ještě deset kilometrů na autobusík. Tu jsme hledali odkud to jede a kdyby se Lubka někoho cosi nezeptala, bloudíme tam dodnes. Takže jsme nasedli an autobus do Gbeľan, pochopitelně plný a jelo se. Paní si vzala tašku ze sedaldala a nabídla místo, čehož jsem negnetlemansky využil, neb moje páteř už vznášela drobné protesty proti tomu jak se k ní chovám. Paní vedle se mně cosi ptala, ale mic jsem tomu nerozuměl. A tak jsme dojeli až do Gbeľan. Hodil jsme bágl i s taškou na lavičku a vydal se do obchodu pro nějaké ty kokoinka.
V naprostém klidu si to vyjračuji, si poamatuji kde jsme byli posledně a zapadnu dio obchodu. Všude kolem samá drogerie. Tady i tam, tuhle i támhle. PO oplatcích, potravinách nebo lahvích rumu nikde ani vidu. Tak tam chodím kolem dokola až už to prodavačka nevydržela a otázala se mncizím nážrčím, co ž to tu hledám. Neumím moc dobře cizí řeči, ale ona pochopila, že chci potraviny a ukázala n a obchod níže. Splketl jsem se no. Ale tam už jsem věděl kde a co a deru se zpátky. Pozoruji, že Lubka na místě kde jsme složili své vetché kosti není. Stála se svou maminkou na druhé straně cesty, takže jsem se musel dělat, že je nevidím, ale nšelo to mov dlouho. Tak jsme se přivítali, dvorně jsem políbil dámě ruku a vydali se do mírného kopečka. Batoh nám vzal Martin do auta. Za hovoru o počasí a jiných blbinách jsme došli až k domu, kde bydlela Lubčna sestra se svým mužen a synem Richardecm. Také zde byli Lubčini rodiče. S otcem jsem se přivítal po chlapsku a Taktéýž s Martinem. Opět na nás vyběhkli dva pesové, ale už to nebyli ti co posledně, neb ti zesnuli v pánu a toto byli noví. Lež nebylo mi dáno se s nimi pomazlit, neb to bylo přání maiteke a páníčka a to je vždy nutno respoektovat, ať se nám to líbí neboi ne. A pak se šlo dovnitř, já zabral svoje místo a vedly se řeči.
Poté Lubka rozdělila dárky, které jsme přivezli a sedělo se aplkalo až do doby, než jsme šli nahoru, kde jsem se na chvilku natáh a asi také usnull. Večer se pak nesl v obdobném duchu jako poledne, jen jksme něco sezobli a šli spát.
Úterý
nebylo celkem nic v plánu, takže jsme jen seděli a vyprávěli soí co se dalo, rozwbírali celý svět a já se občas nacpal gulášovou plívkou, kterou otec dělá v ýborně. Já takovou neuvařím nikdy protože nekupuji maso a nedávám tam rajčata. Poté se navrátil malý Riško ze školky a pukázal nám svůj pokoj i hračky. S babčou jsme pak nahoře lopulai fazole, ve kterých byldlo spousta broučků. Provédli jsme též kontrolu sklepa, kde jsme dostali česnek a červenoiu cibuli. Mimochodem, užý léta letoucí jsem u krájení cibule neplakal, ale když jsem pak doma krájelu tuto, tak mi tekly slzy jako krokodýlovi před popravou.
Večr jsme zabalili svých pět švestek a ještě probírali poměrně legračním způsobem návštěvuu u nás, protože Lubka chctěl aby se přijeli všichni podívat. Což je poměrně obtížné, pookud máte „hospodarku“.
K balení nám přibylo pár věcí, mimo jiné jsme si též odváželi řízky. Ne vepřové, řízky rostlin.
Večer jsme šli spát abychom bnyli ráno čilé na odjezt.
Středa
Ráno jsme ještě sedli do kuchyně, kde babičku bnapadlo, že nás mlůže Martin hodit do vesnice nedalejko a že odtud můžeme jet vlakem. Nevím, jaká v tom byla vbýhoda, protože jsme museli stejně přesedat, ale snad v tom, že jsme nemuseli ten kilometr pěšky na autobus. Takže jsme se rozločili se všemi cio bylli nabvlízku mimo psů a Marin nás tedy odvezl do Varína, kde jsme ještě měli dost času. Takže byl čas se rozhlédnout a bylo na co koukat. Viděli jsem část Malé Fatry, protože zbytel byl v mlze, takže Kopa už byla vidět jen tak napůl a dále na kriváň nebylo vidět už nic. Přesto mne ten pohled hory a mlhy vždy tak nějak magicky přitahuje. Nevím proč.
Nuže, vahnuli jsme se rodině snědých spoluobčanů, protože vypadali jako že se na ns chystají a záhy jsme seděli ve láčku, která nás dovezl až do Liprovského Mikuláše. Zde jsem měli na přestup jen chvilku, vlastně již na nás čekal vlak a tím jsme se dostali do Popradu. Zde jsme již byli očekáváni.
Za nádaržím stála obrovská slavobrána zdoběná květy a šest kapel vyhrávalo ryčné písně. Desítky tisíc lidí měli mávátka a vlaječky České republiky. Deset limuzín s pan prezident nás vítali s otevřenou náručí a armáda… No, dobře, tak jsem si to splet s nějakou jinou akcí, na nás čekali Lubčin dcera Lenka se svým přítelem lukášem, jehož jméno mi neustále vypadávalo a dodnes vypadává z paměti. Proč, to nevím. Ti nás odvezli jako královskou rodinu autem k Lubčinu trvalému bydlišti. Jakým autem nevím, protože nerozeznám trabanta od ponožky.Děvčata vystoupila ještě před příjezdem do cíle, neb šl nakupit halušky a jiné poživatny. My s Lukášem jsme dojeli až do cíle.
Zde již bylo další hafo lidí a psík nejmilejší, jůůůůůů, hurááááá, hned jsem se ní, tedy s Pupinkou přivítal. Vždyck ykdy ji vidím tak mi to připomene mladá léta strávená na cvičáku jednou tu a jednou tam.
Zde už se jen tlachalo a plánoval se takový mini výlet k zatopenému lomu. Ale ještě předtím jsme zajeli do města, kde si Lubka vyřídila nějaké záležitosti ve spořitlně a ny se šli podívat na tu chvilku do města. Když Lubka vyřídila první záležitost, jelo se vyřídut druhou.
do banky, kterou původně chtěla vykrást, ale povedlo se mi jí to vymluvit a tak si tam jen něco vyřídila ohledně těch statisíců eur a dolarů, co tam má uloženy.
To jsme se my kteří měli tu chvilku čas šli podívat k řece Popradce.
Poté jsme zajeli domů a teprve odsud k onomu lomu.
Je to kousek od Popradu, autem asi deset, patnáct minut. To místo se jmenuje Kvetnica a je to na úpatí Kozích hřbetů. Není to nějak velíké, obešli jsme to za pár minut, ale je tam moc hezky. Dobře by se tam relaxovalo. Já udělal pár foteček a jelo se zpátky.
Doma se uvařily halušky, já je měl se zlím, neb tu podvnost zavnou brnza nějak nemusím.
Večer se otevřela lahev slivovice a začalo se kecat a pít. Jeli jsme s Lukášem jak nadržení abstinenti a dobře nám bylo. PAk došla jěště nějaká kamrádka s vodkou, ale to už šel Lukáš chrnět a já chvíli po něm. Nikdo nebyl vožralej, což byla možná i škoda, a dobře se pak spalo.
Čtvrtek
Ráno jsme se vypravili na Hrebienok. Jeli jsme autem do Smokovce, kde jsem již z dálky viděl uzavřené okenice na výdejně jízdenek. Myslíte si, že jsem byl naštvaný nebo tak něco? Nebyl, tak nějak jsem s tím prostě v duchu počítal. Tak jako jsme měli smůlu s lanovkou v Kamnech pod Sněžkou, tak nás něco podobného postihlo i tady. No a? A tak jsme se vydali na Štrbské pleso. Za parkování dal xxx patnáct euro. Nedalo se koupit a zaplatit třeba jen na hodinu nebo tři. Prostě jste museli zaplatit na celý den 15 euro a bylo vymalováno. Já osobně bech auto otočil a zaparkoval třeba dva kilomtery jinde a hybaj peši, ale xx je strašně v balíku tak mu to bylo jedno. Ale je to sprosťárna. Já vím, kšeft je kšeft a peníze nesmrdí ani uprostřed přírody, tak co. Tam kde jsme vystoupili to vypadalo stejně jako kdyby před chvílí skončila druhá světová a budovy které zde byly jen zázrakem odolaly pumovému útoku.
Pak jsme se tedy vydali k jezeru, pardon, k plesu. Hele a když jsme u toho tak úplně správný název je horské morénové jezero. A máte to. Je obklopeno horami a to velmi hezkými, co jsem si mlhavě pamatoval z doby před čtyřiceti lety. Dnes byla pochopitelně mlha, protože jsme tu byli my, takře jsme Tary vlastně neviděli, ale to už nikoho nijak nevzrušovalo. Jistá ženská část měla chuť na plévku, neb včera bylo asi huj huj a tak jsme zamířili k restautaci, která však byla otevřena až nějak od oběda. Tam kde se okrádá ve velkém, tam stačí mít otvřeno pár hodin ve odpoledne. Pak se narejžuje tolik, že se může chrápat do jedenácti nebo nechat klidně týden zavřeno. Není se tedy co divit, že o hospodu dále měli polívky také až někdy kdo ví od kdy a chtělu tuším skoro šest euro za dvě deci.
Štrbské pleso je ovšem nádherné, ovšem to co kolem lidé udělali už méně. Je to placka velká něco přes půl kilometru ve které je hloubka metrů dvacet. A my se vydali na obchůzku s tím, že jsme si sedli na kafe a pivo. Já si dal kofolu az nekřesťanskou cenu, kterou jsme neplatil, a seděli jsme tam a koukali do mlhy. Hned vedel byly atrakce pro děti takže si jistě dovedete představi tten řev. Byl tam dětský kolotoč, houpačky, ale když jsem tam chtěl jít já, tak mně Lupínka nepustila a ba, ještě se na mne zle mračila. Ta ženská mi nic nedopřeje. V kaluži nemůže dělt čach čach a mezi děti také nesmím. To je život co?
Když jsme konečně dopili, tak jsme vyrazil na další cestu a obešli celé jezero. Nádherná procházka a nebýt tam hlava na hlavě, bylo by to ještě hezčí. Bohužel jsem nemohl prolézat kdejakou díru jako kdysi, protože přece jen jsme tu nebyli sami a mladí šli dost rychle. My se tájhli za nimi a snažili se vnímat tu nídheru. Moc to nešlo, ale věděl jsem, že je to místo, kde bych se jeětě nkdy rád zase podíval. Ale věděl jsem , že se to asi nestane. I když takový výlet na SOlisko…
Nuže, byl zde konec výletu a tak jsme jeli domů. Chvilku se odpočívalo a poté se Lenka s Lukášem a Lubkou vypravili do města na nákup. Vrátili se značně obtěžkáni a my byli bohatší o spoustu věcí. Lubk adostala dodatečně k narozeninám boty a bundu a já nevím k čemu a proč od Lukáše hodinky. Značkové. Tém mně dost odrovnal, protože jsem nto nečekal. Škoda, že fungoval yjen pět minut a Lukáš je pak musel jet vyměnit. Také se vysvětlil ten podivný kávovar, který stál v kuchyni. Neby to kávovar, ale horkovzdušná fritéza pro Lubku.
ZAtímco byli pryč jsem já naškrábal brambory, které jsem z počátku nemohl najít. O to větší srandu jsem pak měl z toho jak je hledal Lubka, protože si bnevšimla, že jsou dávno očrábané, nakrájené a na plotně. TAkže mi už jen uvařila mnou oblíbenou bramborovou kašičku a šlo se do hospody zvané MAmut. Tady jsem vyzunkli něco k pití. J kofolu a LUbka pivo, po kterém jí neblo dvakrát do smíchu. Cestou zpátky domů nočním Popradem se to velmi nehezky projevilo. Ale jinak to byla hezká procjázka. Šli jsme sami dva neb zbytek hospodské výpravy tam ještě zůstal. Nápoj zvaný frndžalica, který jsem chtěl ochutnat tam stjně neměli.
Pátek
TAdy se už neodehrálo nic podstatného. Zabalili jsme si věci i s dárkama a jako královská rodina jsme byli dovezenei až na nádraží Lukášem a Lenkou. Asi chtěli vědět, jestli jsme dooprvady odjeli, aby mohli vytáhnout tu schovanou pečenou husu. Na nádraží jsme se rozloučili, nikdo neplakal, a vydali jsme se každý po svých. Lenka s Lukášem zpátky a my směrem domů. Jízdenky jsme už měli i s místenkami a tak jsme v naprosté pohodě sedli do vlaku a dojeli až do PPPPP, Vystoupili jsme a já viděl vlak, kterým jsme měli jet dále, ale až za hodinu. Tak jsme šli do haly, kde jsme púlhodinu hrálu hru, abychom se pak s tím bágelm a nacpanou taškou vraceli sztejnou cestou zpátky. Zde jsme sedli do vlaku, kolem kterého jsme před třicetiminutami šli. Ten nás dovezl až do Vsetína.
Tady jsme měli mít čas, ale Lubka uviděla autobus s cedulí Zlín a tak jsme do něj nakoukli. Řidič říkal, že jede do Zlína, ale objíždí všechny vesnice. Mi to bylo jedno, nikam jsme necpěchali a tak jsme si koupili jízdenky a už jsme jeli směrem na Zlín. Autobus skutečně vytřel kdejakou díru. Nevadilo mi to, podíval jsme se tam, kde jsem ještě nebyl, tak co. A nevadilo ani to, že jsme vlastně do Zlíma dojeli o půl hodiny později, než kdybychom jeli tám dalším autobusem. Nechtělo se mi tahat s tou taškou a báglem tak jsem se ptal na cenu dvou taxíkářů a když si řekli o sto padesát korun za půl kilometru jízdy, šli jsme pěšky. Došli jsme sice pomalu ale v naprosté pohodě.
Byl to velmi hezký týden a návštěvu Tater bych si klidně zopakoval. Uvidíme, no.
Ve Zlíně dne 29.11.2024 ©Pitryx
————————-
Pátek
cesta interen vlak Poprad 1076 Kč
Autobus Vsetín Zlín 2×74 148 Kč