0 den, čtvrtek 5. 9. 2024
Nevstávali jsme brzy, neb jsme výjimečně vyjížděli později, a to Flix busem. Ukázal jsem řidiči kód pro jízdu a on nám sdělil, že zamluvená sedadla jsou tam. A máchl neurčitě směrem k autobusu. Byli jsme rádi, že nám tento fakt sdělil, neb bez něj bychom museli tuto informaci asi shánět někde na policejním ředitelství.
Své napěchované torny jsme uložili do prostoru pro zavazadla a mne pak celkem zajímalo, jak se s nimi opět shledáme. Protože tam dávali lidi další věci, takže naše torny pod nimi pomaličku postupně mizely. Ale to jsme již byli v buse. Zde jsem pracně hledal číslování sedadel a už jsem byl i na střeše a nikde nic. Též pod podlahou jsem nic neviděl a našel jsem je teprve, až když do mne Lubka decentně žduchla a ukázala mi, kde jsou. Byly rafinovaně skryté na boku, tam, kde jsou opěrky na ruce. Takže jsme se mohli usadit.
Místa pro nohy bylo celkem dost a jelo nás asi patnáct, takže byl celkem klid. Potom nastoupila babice, která pečlivě uzavřela všechny větrací nebo foukací otvory, kterými k nám šel studený vzduch. Bylo mi jasné, že jí bude vadit i to moje foukátko. Tatáž baba pak na každé zastávce vystoupila a šla ven. Nechápal jsem vůbec proč, a až potom jsem zjistil, že šla koukat na lidi, kteří si odebírali zavazadla, že kontroluje, aby jí někdo nevzal to její. Pak se z ní stala navigátorka, neb každému radila, kde mají hledat čísla sedadel.
Jelo se v klidu a pohodě, lidé vysedali a nasedali a bába přede mnou měla tak na zastávkách práce jako na kostele. Zpočátku krajina nic moc, protože se jelo po dálnici a vzrůšo tak přišlo až v Brně. Tady občas bylo lze vystoupit a jít vedle autobusu pěšky, neb tento jel jako slimák, a dokonce se mi zdálo, že nás nějací dva předběhli. Na vině nebyl řidič, ale totálně ucpané ulice. Takže jsme nabrali půl hodiny sekyru, ale to nám bylo víceméně jedno. Z Brna jsme jeli zase na dálnici a sjeli jsme z ní až po slavném místě zvaném „Devět Křížů“. Nepleťte si to se stejnojmenným místem daleko v západních Čechách.
Ihned po odjezdu z dálnice se změnil ráz krajiny a hned to bylo veselejší. Hezké vesničky, lesy a pole, to se to hledělo, jak máme krásnou zem. Určitě koukali všichni, mimo jednoho ospalce, který potichu pochrupkával. Seděl po mé levé ruce a hádejte, kdo to byl.
Projeli jsme Třebíčí a vískou „Červená hospoda“. Zmiňuji to zde jen pro její zajímavý název. Ostatně takových bylo více, například „Stará Říše“.
Za Telčí se na mne baba obrátila a položila dotaz, zda bych mohl zavřít to větrání. Divil jsem se, že to tak dlouho odkládala, ale protože požádala slušně, tak jsem jí vyhověl. Navíc mi dovolila si ho pustit znovu, kdyby mi bylo horko. Což je mi furt, ale to jsem bábě nemínil vysvětlovat. Měl jsem s sebou svůj malý ruční ventilátorek a ten mi musel stačit.
Tak jsme dojeli až do Českých Budějovic a odsud do Českého Krumlova. Již touto cestou jsme zřeli svůj kemp a chatičku přímo u cesty. Nějak jsem tušil, že zrovna tuto vyfásneme.
Po příjezdu do Českého Krumlova jsme si museli jít nakoupit. Jenže jsme netušili kam, a tak jsme šli na blind. Já jsem byl pak vyslán jako výzvědná jednotka s tím, abych přepadl paní, co šla proti nám. Ta, když viděla, že se k ní blížím, nápadně zrychlila krok a zřejmě hodlala utéci někam hodně daleko. Když jsem k ní pak přistoupil už měla peněženku nachystanou v ruce a lkala, abych ji nezabíjel, že má doma tré dětí. Uklidnil jsem tu dobrou ženu a ona nám pak vysvětlila, kdeže jsou zde potraviny k mání. Takže jsme došli až do obchodu, kde jsme se zásobili jen několika drobnostmi. Já tu jééééééé, hurááááá objevil šuměnky, nápoj mého dětství a musel jsem si je koupit. Poté jsme šli na naftabus, který nás odvezl až ke kempu Štilec. A protože to je zastávka na znamení, burcovala mne Lupínka už tři zastávky předem, abych jej řidiči dal.
Prošli jsme kousek po cestě a pak už kolem rybníka. Blížili jsme se k recepci, kde byl nějaký chlap a zrovna se potuloval kolem. Lubka mne posílala vpřed jako Napoleon své vojsko v ruském tažení, abych se šel jako hlásit. Já zase nespěchal, ale zde se ukázalo, že moje polovička měla pravdu. Chlapík byl skutečně recepční a řekl, že mám štěstí, protože ve tři končí a odjíždí. Bylo za minutu tři.
Ten pán mi tedy předal klíče a řekl, že spěchá domů a já mu řek, že mu tedy peníze přinesu zítra v sedm a on souhlasil. Takže jsme díky Lupínce měli klíče a měli tedy i kde spát. Protože přijít o minutu později…
Když jsme šli kempem a hledali tu naši chajdu, poznali jsme, že samozřejmě máme tu nejblíže u cesty, přesně, jak jsem předpokládal. Číslo 26. Můžete si to ne jejich webu, kde mají plánek zkontrolovat. Když jsme vešli do chatky, bylo to, jako když vás někdo pizne kladivem do čumáku. Inu, slunce to tam pralo naplno do plechové střechy, takže jsme zřetelně cítili vzduch podobný tomu v sauně. Ihned jsem sice otevřel okno, ale zase tak moc to nepomohlo. Takže jsme pohodili bágly, nacpali něco do lednice a vypravili se do blízké restaurace.
Vypadala velice hezky, leč venku byla dost obsazená. Jasně že tu seděli dva mladí s děckem, které se hodně vztekalo. Mohlo mít tak rok. Asi mu rodiče odmítli koupit rum, nebo tak něco, a tak se rozčilovalo. Ale přesto jsme usedli a objednali si česnečku a pivo. To za chvíli přinesla číšnice a já se poprvé osobně setkal s novým vtípkem několika restaurací. V nápojovém lístku totiž byla uvedena míra 4,8 a je jasné, že sklenice, ve kterých před námi pivo přistálo, nebyla cejchovaná. A navíc teplá. Ale pivo v ní bylo studené a dalo se pít.
Poté nám byla přinesena česneková polévka, která byla také dobrá. Jen do ní kuchař zapomněl dát česnek. A také by možná nebylo zcela od věci, kdyby ji ohřál. Protože v ní byla na kostky nakrájená topinka a tyto kousky se zřetelně chvěly zimou. Ale jinak byla polévka v pořádku. Co nebylo v pořádku, byla ta topinka v ní. Kdybych měl v hubě ještě nějaké plomby, zcela zaručeně bych o ně přišel. Možná k nim zapomněla číšnice přinést prkýnko a paličku na maso, nebo popřípadě nějaký mlýnek. Křupalo to, chroupalo to a tím se voda zvaná polévka dala tedy drobátko polykat. To, že byl chleba rovný železobetonu stvrzovala i Lubka velmi pomalým a úsporným žvýkáním tak silným, že se jí za ušima, až tvořily boule a já měl strach, že si vykloubí čelist.
Naštěstí toho všeho byly jen dvě deci a za tuším sedmdesát pět korun to bylo tak akorát. Alespoň jsme věděli, že sem už nevlezeme, ani kdybychom umírali hlady. Což jsme také po celou dobu dovolené dodrželi.
Pak jsme se vydali na opravdu krátkou obchůzku kolem rybníku Štilec zvaného a byli jsme spokojeni. Vypadalo to tu velmi hezky. Kolem seděli rybáři, a jak to vypadalo, zcela marně čekali na nějaký ten úlovek. Akorát jeden tam zápasil s udicí a podle toho jak se tvářil tak měl na konci vlasce přinejmenším tunového žraloka.
Vrátili jsme se zpátky do chajdy, vybalili věci a zalehli do postelí. Tak jsme přišli na to, že nevíme heslo na wifi. Ne že by bylo smrtelně nutné. Rozhodli jsme se ho zjistit dodatečně. Také jsem dostal úkol vypátrat, kde je zde společná kuchyňka, neb tam se mělo umývat použité nádobí, jak tvrdil nápis na vstupu do sprch a záchodů. Nu, a pak už byl večer.
Lubka má tu výhodu, že usíná bez potíží vždy a všude, ale tentokrát jsem i já usnul jako špalek. Auta, kterážto jezdila po dálnici asi třicet metrů od nás jsem vůbec nevnímal. A tak jsme se tedy dostali oba do říše Orfeovy.
1. den, pátek, 6. 9. 2024
Ráno jsme vstali, já jsem požil kosmickou stravu, to jest tabletky a vyrazil jsem za recepčním zaplatit ubytovací obnos, jak jsme se včera domluvili. Ten mně pochválil za přesnost a že jsem vůbec dorazil, začež chtěl občanku. Z té zjistil, že jsme narozeni oba ve stejný měsíc, ale on měl narozeniny zrovna dnes. Takže jsem mu jako popřál, zaplatil a odešel. Na nějakou wifinu nebo kuchyňku jsem samozřejmě zapomněl. Naštěstí jsem pak viděl Lubku a hned mi to naskočilo. Ani nemusela mít v ruce sekeru nebo nůž a hnát mně s pokřikem „Naval heslo“ zpátky. Navíc mi stejně chybělo deset korun a mínil jsem je z Lubky pod příslibem něčeho hezkého vymámit. Jenže ona to tušila a peníze si s sebou raději nevzala, takže jsem se stal hned ten den dlužníkem. Ale přislíbil jsem, že požadovaný obnos deseti korun doručím v co nejkratší době. Heslo nám ten pán dal jen velmi nerad, prý jim to pak ruší nějaké přístroje či co. Jenže já vím, že měli na stránce napsáno, že wifi je po celém areálu zdarma. A nakonec, stejně v naší chajdě nebyl žádný signál, tak to bylo skoro jedno. Mi šlo jen o jízdní řády a počasí. Ale ani to jsem mít nemusel. Lupínka to potřebuje kvůli hovorům s dcerou, kterážto volá poměrně často. Ale to jen tak na okraj.
Nyní jsme se tedy sebrali od recepce a šli do chajdy a poté jsme zamířili na naftabus. Na zastávce jsem udělal foto a chtěl jsem mít v záběru i Kleť. No, výsledek tedy nic moc, jak ostatně můžete posoudit sami. Autobus pak přijel asi o tři minuty dříve, což nás hodně zaujalo, protože včera měl zpoždění. Dojeli jsme až do Českého Krumlova a vydali se na prohlídku města.
Vynechám popisy jednotlivých ulic a domů, neb bych se upsal. Popíši jen cestu samotnou.
Takže ráno to ještě šlo, turista jen sem tam. Já jsem toužil vidět zdejší feratu. Ne, že bych chtěl také sám lézti, ale zajímá mne to. Jenže jsem někde minul tu odbočku, a tak jsme se ocitli někde úplně jinde. Prošli jsme Latrán a zamířili do mírného kopce, kde jsem na náměstí určil odpočinek. Zde mne zaujalo „Torture muzeum“ a snažil jsem se Lubku nalákat na jeho návštěvu s tvrzením, že torture znamená slovensky torta, tedy dort a že je to muzeum zaměřeno na cukrářské výrobky. Jenže moje druhá polovička není praštěná palicí do hlavy a moc dobře ví, co to slovo znamená a návštěvu jednoznačně zamítla. S tím jsem počítal, protože jsem věděl a vím, že je útlocitná a že by to nedala. Ani na horory se mnou nekouká a filmy zvané splatter by s ní asi švihly o zem. Míním tím pořádné splattery, ne ty kraviny, kde se objeví kapka krve a už se o tom píše, jako by to bylo nevím co. Pokud chcete klasiku tohoto žánru, doporučuji francouzský snímek „Martyrs“. Ale pozor, ne ten remake bratrů Goetzů, ale původní snímek od Pascala Laugiera. Ale to jsem odbočil.
Takže jsme se vydali do mírného kopce, kde byla hezká vyhlídka, ale už dost plno. Proto jsme šli jinam a poté jsme narazili na prodejnu potravin, stejnou jako včera, a kde jsme se tedy hned také zásobili. Poté jsme se kousek vrátili a šli kolem kostela na konec městečka a pak zase zpátky. Tu jsme se zastavili zase na té hezké vyhlídce, kterou jsem určil k odpočinku a také k polknutí několika soust, neb byla hodina to devátá, tedy ta, kdy můj žaludek má býti zásoben hodnotnou krmí. Bohužel polévka, na kterou jsem zvyklý zde nemohla být jakkoli realizována, takže jsem musel vzít zavděk nakoupenými pochutinami, z nichž jsem polovinu nabídl Lubce a jaksi nepředpokládal, že by je chtěla. Jenže zde přišla tlustá čára přes rozpočet, protože Lubka zareagovala zcela nečekaně. V naprostém poklidu si tu nabízenou půlku vzala. Tím jsem se sice připravil o několik stovek kalorií, ale zase jsem udělal dobrý čin. A vzápětí následoval druhý, neb tam přilétl vrabeček čimčaráčimčimčimčaráráčimčimčim… no dobře, stačí. Prostě vrabeček a tomu jsem dal pár drobtů. Byl mi velmi vděčen a házel po mně velmi obdivné pohledy, což mi lichotilo. Jenže pak už jsem neměl co nabídnout a tu na mne koukal zle, podupával nožkou a z jeho stylu postavení jasně vyplývalo, že si o mně myslí velmi nehezké věci. Musel jsem tedy udyndat Lubku, aby mu něco hodila také. Začež tak učinila, ale asi nebyla moc nadšená, neb se na mne „pozerala“ velmi křivě. Takže na mne naštvaně čuměli oba. Nu, za dobrotu na žebrotu.
Poté jsme odcházeli a Lubka chtěla obdarovat hrajícího muže pětikorunou. Já žádnou neměl a také jsem ji navíc varoval, že by ho tou pětikačkou mohla pěkně naštvat a dostat přes hubu. Tímto tedy bylo od milodaru upuštěno a šlo se dále. No, šlo, spíše se kličkovalo, protože tu byla hlava na hlavě a skoro všichni byli šikmoocí. A skoro všichni Japonci. Tu si nešlo nevzpomenout slova Bolka Polívky v jeho slavném filmu, kde prohlásí větu, kterou jsem já drobátko upravil podle momentální potřeby. „A jak sa to ty kurvy žluté dověděli, že máme Krumlov?“
Pokračovali jsme dále městečkem za živé debaty, kterou jsem vedl já, a to čínsky, japonsky, anglicky, německy a švédsky. Též jsem přidal něco z nářečí Horní Volty, která již tento název nemá a správně se nyní nazývá, jak všichni jistě vědí, Burkina Faso nebo tak nějak. Lubka mi moc neodpovídala, neb, považte tu hrůzu, neumí ani jedno z čínských kantonských nářečí a lidová finština, kterou já bravurně ovládám, je pro ni zcela neznámým pojmem.
Kličkovali jsme tedy dále tak dlouho, až jsem naprosto ztratil přehled, kde to vůbec jsme, takže jsme, pardon, jsem, zabloudil a vyšli jsme u řeky, kam jsem vůbec nechtěl. Zde jsme pozorovali vodáky, jak sjíždějí jez, ale protože se ani jeden z nich neudělal, šli jsme do parku. Tady už moje páteř dávala dost razantně najevo, co si o tom chození tam a zpátky myslí, a tak jsme museli dát další oddech. Poté jsme šli někam dále.
Šmatlali jsme opět kolem vody a kus do schodů a já už zase potřeboval lavičku jako sůl. Když jsme ji objevili, rád jsem usedl. Za námi byli lidé, kteří usilovně čučeli někam dolů a cosi tam stále fotili. Je jasné, že jsem tam musel nakouknout a ejhle, oni tam medvědi. Takže jsem na ně chvíli civěli a pak jsme prošli zase kus města a došli na jakýsi rynk, odkud jsem to chtěl otočit zpátky a na autobus, když Lubka přečetla nahlas na ukazateli slova otáčivé hlediště. Tento technický div jsem rozhodně vidět chtěl, takže páteř nepáteř, jdeme tam. To jsem ovšem netušil, že polezem do hrbu, který byl jako kráva. Ale dal jsem i to a rozhodně nelitoval, protože tak jsem viděl i ten technický div, ale také zámecký park, který byl opravdu velmi impozantní.
Nu, a pak jsme již šli zpátky a já se už víceméně soustředil na to, abych sehnal pro Lubku hořčici, protože na ni v obchodě zapomněla. Objevil jsem malý krámek a vpadl dovnitř. Požadovanou pochutinu jsem však nenalezl, a proto jsem své trápení svěřil prodavačce. Podle řeči byla zřejmě cizinka a její reakce byla velmi zajímavá.
„Půjdite vy za mnóóój, já vam ji ukážu.“ děla ta dáma vznešeně, čímž mne dost vyděsila.
„Ale né,“, bránil jsem se „Není třeba, abyste se svlékala, mi postačí ta hořčice!“
Z krámu jsem vyletěl jak namydlený, ale požadovanou věc jsem vítězně třímal v ruce. Večer byla dobrá.
Pak už jsme opravdu zamířili k naftabusu, který nám jel za chvíli, a tak jsme v poklidu dojeli ke kempu. Zde u cesty stál takový mini přívěs za auto a v něm se prodávalo pečivo. Lubka ráno tvrdila, že tam vidí kremrole a já neprozřetelně slíbil, že ji nějaké tedy koupím. Jenže je neměli, a tak jsem pod tvrdým nátlakem a přímou hrozbou zakoupil alespoň dva koláčky, po třicet korun kus, které jsme si pak nesli jakožto výhru do chajdy.
Zde jsme je sezobli a Lubka usnula. Já šel na klasickou večerní procházku a to když se začalo stmívat. Tuhle dobu já prostě miluju. Chvilku jsem seděl na lavičce, kde se dal se mnou do řeči nějaký opilec, ale já na něj neměl náladu, tak jsem ho slušně odpálkoval. Chtěl jsem chvíli relaxovat jen tak, pohled upřený na vodní hladinu jezera. Poté jsem šel do chatky, sežral naprosto všechno, co bylo v širém okolí k sežrání a funící jako hroch jsem se sesul do postele, kde jsem četl další knihu od pana Westlaka. Poté jsem zase dostal hlad, ale Lubka už pochrupkávala a já ji nechtěl budit. Takže jsem potmě nahmatal gulášovku, co uvařila ve dvou nádobách, neb velkou tu neměli a udělal jsem s ní krátký proces. S tou gulášovkou ne s Lubkou. Pak jsem opět četl a usnul.
2. den, sobota, 7. 9. 2024
Dnešek se nesl v duchu návštěvy pohraničí. Původní úmysl navštívit Horní Dvořiště a Český Heršlák zkrachovalo na tom, že jsem našel přímý vlak do Lipna nad Vltavou, a tak jsem změnil plán. Ráno jsme vyrazili o dost dříve neb jsem chtěl omrknout Kamenný Újezd, zda tam není něco zajímavého. Našli jsme obchod, což je také zajímavé pro toho, kdo odmítá stravu v putyce, kde podávají studené polévky s kousky železobetonového chleba. Koupili jsme si tedy něco na cestu a vydali se zpátky na nádraží. Cestou dolů na nás štěkala spousta psů, ale tak to na vesnici chodí. Na nádraží jsme zahráli písmenka, abychom pocvičili mozkové závity a už tu byl vláček, do kterého jsme nastoupili. Jízdenky nám prodal průvodčí a vyjeli jsme. Byla by to klidná cesta, kdyby kousek od nás nesedělo stádo důchodců. Ti dělali kravál větší než mateřská škola, a to už je co říci. Naštěstí vystoupili v Bujanově, kde také Lubka vypátrala, že jsou z klubu českých turistů. Nyní již tedy byl ve vlaku klid a jelo se dále. Krajina víceméně fádní, ale jakmile jsme se začali vracet, tedy zdánlivě… Aha, musím vysvětlit. Vlak dojede do Obce Rybník a pak se vydává kousek jakoby zpět, ale poté odbočí. Ve vagóně jsme si přesedli, protože si jen přešel konduchtor do lokomotivy na druhé straně vlaku. Prostě takový vlak, co má řídící stanoviště na obou koncích. A já nerad sedím zády ke směru jízdy. Pochopeno? Ne? No, tak to je mi jedno.
Zde se ráz krajiny změnil a projížděli jsme hezkými lesy a krajinkou kolem Vltavy. To se popsat nedá, to se musí vidět. A tak jsme dojeli až na konečnou, tedy až do Lipna nad Vltavou.
Z vlaku jsme se vydali nejprve na most přes řeku, kde machroval nějaký Rus nebo Ukrajinec jen v tílku a jevil se mi značně podnapilý. Něco blekotal mně neznámým jazykem a jeho dáma na něj nervózně koukala. Chvílemi jsem však měl dojem, že by jej velmi ráda z toho mostu strčila směrem dolů, ale my jsme ji v tom naší přítomností bránili. Došli jsme až k ceduli se zákazem vstupu, kde jsem proklel toho, co to vymyslel až do desátého kopyta a šli jsme na hráz. Zde se udělalo pár foteček, a protože se mi nechtělo do kopce, šli jsme na druhou stranu přehrady. Prošli jsme celou hráz a na druhé straně si našli místečko, kde jsme bohatě pojedli něco z našich skrovných zásob. Nebo obráceně? Skromně pojedli z bohatých…, ale to je fuk. Bylo tu příjemně, foukal větříček, a tak jsme poseděli a Lubka mi navrhovala, abych se šel koupat. Už jsem byl odhodlán to udělat, ale pak jsem si vzpomněl na Vranovskou přehradu, kde se mne pokusila zbavit pomocí bahna. Když jsem nyní viděl takový ten zvláštní lesk v jejích očích, rozmyslel jsem si to.
Popošli jsme další kus, a když jsme odcházeli, přijel až k vodě nějaký cizozemec s lodí. Jistě byl rád, že odcházíme. Ještě další vysvětlení, on nepřijel k té vodě na té lodi, ale autem a tu loď měl na takovém valníku či co to bylo. Na stezce už se to rojilo kolníky. Sedli jsme si zase k vodě a za námi připluly dvě kačeny. Předváděly své peří a koukaly, zda bychom jim nehodili něco k jídlu. Nejsme lakomí, a proto jsme jim hodili kousek něčeho, čehož si oni ani nevšimli. Zřejmě očekávali nějakou šunkovou roládu či co, a ne kousek oplatku. Ten první kačer na to jen tak kouknul a raději zde nebudu psát, co si pomyslel. Pohlédl na nás tak křivě, že se mi orosilo čelo a Lupínka se raději začala dívat na zcela opačnou stranu. Kačer prohlásil o našem daru něco jako „Ga, ga, ga, ga“, což asi znamenalo, že si to máme strčit někam. Není třeba psát přesně kam. Pročež se šli oba ptáci vznešeným krokem zase koupat. Na hladině se mimo nich proháněly lodičky, vlnky šplouchaly a bylo tu docela fajn. Sice se mi začal ozývat kloub, ale nevěnoval jsem mu pozornost. Prostě jsem ho zazdil.
Pak jsme se rozhodli vyjet zpátky dřívějším vlakem oproti plánu. Zašli jsme k nádraží, kde již vlak čekal a šli se otázat průvodčí, zda se jízdenky kupují uvnitř budovy nebo u ní. Ona mi nejprve sdělila, že z Rybníku nic nejede, což jsem věděl, ale ona přesto vyšetřovala dále. Kam jedem, a tak. Nakonec konečně prozradila to státní tajemství, že se jízdenky kupují u ní. Vrazili jsme do vlaku a Lupínka chtěla do kupé. Takže jsme se cpali do prvního vagonu a odsud nás průvodčí vyhodila řka, že je to jen pro matky s dětmi. Nevím, která moudrá hlava zařadila do vlaku jen dva vagony a z toho jeden pro děti, které jsou touto dobou ve škole. No, nemá smysl to rozebírat, prostě je to tak a my tedy šli do vagonu druhého. Já se dral nahoru do poschodí, kde však bylo neuvěřitelné horko, takže jsme šli dolů. Zde jsem tento fakt o horku sdělil nahlas a průvodčí mne poučila, že je tam plechová střecha, a když do ní pere naplno slunce, je tam horko. Prý je to učivo fyziky šesté třídy. Chvíli jsem si sice pohrával s myšlenkou, že se té dobré ženy budu vyptávat, když tak fyziku ovládá, co je to třeba násobení vektoru skalárem, nebo co přesně vyjadřuje soustava vztažná inerciální. Netuším, do které školy ta paní chodila, ale také by mohla vědět, že se dá pod ten plech dát nějaká izolace, která účinky slunce snižuje, nebo že může být přímo ve vagónu něco jako klimatizace. Také jsem se v tom smyslu vyjádřil a baba se naštvala. Za trest nám vnutila jízdenky až do Kamenného Újezdu. Ačkoli jsem chtěl jen do Rybníka. A klimatizace je zde prý taková, že se otevřou všechna okna. Což také udělala. Proč to nejde nahoře už asi nemínila rozebírat.
Poté nám radil nějaký místní muž, že jsme to měli udělat jinak a počkat někde v nějaké vesnici, ale to už jsem moc nevnímal, protože jsme se rozjeli a já se chtěl věnovat krajině. Do Rybníku (nebo Rybníka?) nechce se mi to hledat v pravopise jsme dojeli v pohodě a hle, kdo zde nebyl. Naši kamarádi, důchodci. A dělali kravál ještě větší než předtím ve vlaku. Možná je z muzea v Bujanově vyhodili, nebo to zvládli hodně rychle. Ono tam prý toho stejně moc není. Pro neznalé, je tam muzeum koněspřežné dráhy, ale jak jsem zmínil, prý tam toho moc k vidění není. Já jsem se chtěl mrknout na jízdní řád, ale těsně před ním seděl dědek. Ten poznal, že se tam chci podívat, ale ani se nehnul. Já vím, že on nemůže za to, že nějaký pitomec pověsil „cestovný neporiadok“ přímo za lavičku, ale kdyby tu svou palicí hnul, mohl jsem na to vidět. Nakonec jsem byl nucen si to vyfotit, ale i tehdy mi strkal hlavu neustále pod ruku s mobilem. Proklel jsem ho i jeho šediny a měl chuť mu tou hlavou zakroutit a zatřepat. Ale mám ke starým hňupům, pardon, ke starým lidem přece jen trochu úcty, tak jsem staříka dokonce ani neposlal do prdele. A šli jsme se podívat po okolí. Došli jsme na místo, kde byla závora a já se chtěl za ni podívat. To už se Lupínce přímo ježily vlasy hrůzou, jakéhože zločinu se to míním dopustit a táhla mne dále, leč já se nedal a přes závoru přelezl. O mou drahou polovičku se pokoušel infarkt, ale přelezla ji také. Stejně jsem zjistil, že tudy cestička k rybníku, který jsem viděl z okna vlaku nevede, a tak jsme se vrátili. Sedli jsme si na okraj studny, neb na nádraží nebylo díky turistům kde. A navíc, já mám raději klid a ticho a poslouchat ten jejich řev se mi opravdu moc nechtělo. Zahráli jsme si v poklidu slovíčka a poté šli na vlak. Do Kamenného Újezdu jsme dorazili bez potíží. Jen mne překvapilo, že z vlaku, co přijel předtím vystoupilo hodně školáků, domníval jsem se, že by snad měli být ve škole, ale neřešil jsem to.
V cílové stanici jsme vystoupili a dali se na cestu zpátky do kempu. Na křižovatce jsem špatně odbočil, ale moje moudrá hlava na to přišla naštěstí velmi brzy. Takže jsme dorazili do chajdy a nacpali si bříška. Po duševní klasické čtvrthodince se Lubka vydala spát a já se pustil do dalšího čtení pana Westleaka. Moc mi to nešlo, neb jsem neustále dohledával nějaké informace a do toho zazvonil telefon. Lubčin, ne můj. Já jej automaticky dávám do režimu nerušit ihned, jakmile se Lubka objeví přede mnou. Chci se věnovat výhradně jí, a proto nepotřebuji, aby mne někdo otravoval. Ostatně, stejně mi nikdo nevolá. A když tak je to většinou z pracovních důvodů a já měl dovolenou. Takže cože. Na jednu stránku jsem nebyl rád, že ji někdo ruší, protože má nárok na klid, když je mimo dovolenou pořád v práci, ale na druhou stranu jsem byl rád, že nepůjdu na svou klasickou podvečerní vycházku sám. A tak jsme vyrazili, jen tak, po kempu. Já zanesl na recepci onu dlužnou minci a také jsme objevili onu kuchyňku, kde nebylo zhola nic. Tedy z nádobí. Ale venku to stejně byla nádhera. Vlahý podvečer, zapadá slunce, kemp se chystá ke spánku a my dva sedíme na lavičce a koukáme do vody. Ach jo, proč to nemůže být věčně? Ale pozor, na filozofování tu máme jiné odborníky. Já filozof rozhodně nejsem. Nemám na to buňky. A když občas zamachruju nějakým citátem Platóna, Nietzcheho, Kanta, nebo Lao-C´, neznamená to, že jsem od nich přečetl naprosto všechno.
Poté jsme šli opět do chatky, kde Lubka klidně pokračovala ve spánku a já čistil lednici. Hrál jsem si na vysavač. Cpal jsem se párkem a chlebem. Prostě, plenil jsem naše zásoby jako druhdy Avaři vyžírali Slovany. Teprve pak jsem zalezl do postelovic. Dobrou noc.
3. den, neděle, 8. 9. 2024
Dnešní den byl dnem lenošení a odpočinku, jako ostatně každá neděle. Rozhodl jsem, že jen skočíme pro něco k jídlu do Újezda a půjdeme zpátky. Což jsme také učinili. Vzali jsme oba batohy, oblékli civilní šata místo obvyklých maskáčů a vyrazili do krámku. Je to hezká cestička a nebýt té zas… nedobré dálnice a kraválu z ní, byla by to prima procházka. Byl tu krásný výhled až na komíny elektrárny Dukovany. Tedy, komíny, Lubka se domnívala, že jsou to komíny. Ono se to ostatně domnívá více lidí.
Tak jsem musel vytasit své neznalosti problematiky štěpení atomu, o které nevím zhola nic. Zato vím, že to nejsou komíny, ale odpařovací věže. A to co z nich stoupá je zkondenzovaná vodní pára, nikoli kouř. Popsal jsem co je to rotační hyperboloid a jak to celé funguje, ale mám pocit, že jsem to klidně mohl mluvit do dubu a toho by to zajímalo více. Mi to nevadilo, já, když se s kecáním rozjedu, tak je potřeba hodně velký buldozer, aby mne zastavil. Nota bene, že ani já to zase tak moc nechápu. Vím jen, že se chlazení věží dělí na otevřené a uzavřené a že se pokusně do nich skutečně vyvádí spaliny, ale to jen tuším ve Chvaleticích a Tušimicích. Ovšem to už jsem rozebírat nehodlal, protože jsem se obával nějakého dotazu, který by prozradil mou neznalost v tomto oboru.
Nuže, prošli jsme vesničkou, no vesničkou, městečkem a v obchodě nakoupili skoro za tisícovku. Poté došlo ke klasickému souboji o to, kdo ponese těžší část nákupu, který jsem vyhrál, jako vždy. Podle mého názoru nemá ženská co tahat těžké věci, na to má chlapa. A pokud to neudělá on, tak je to u mě kokot. Tečka. Ona sice vždycky Lupínka argumentuje tím, že mám potíže s tou páteří, ale nikdy jí to nevyjde, takže tyto boje vyhrávám. Koupili jsme si také nanuky, které se čekáním ve frontě u kasy drobátko roztekly, ale sníst se to dalo. A pak už jsme pěkně capkali ten kilometr do kempu.
Tady jsme se bohatě nacpali, protože Lubka uvařila jídlo z pytlíku, těstoviny se sýrovou omáčkou a poté mi usnula. Já si vzal tajně prášek od bolesti a vrhl se na čtení a věřte nebo ne, usnul jsem také. A ani auta mi nevadila. Já vám nevím, jak je to možné. Prostě od našeho příjezdu jsem je vůbec nevnímal. Neumím to vysvětlit. Jinde mi vadí. Tak jsme vlastně po kouscích prospali celou neděli. Teprve pozdě odpoledne jsme se vypravili na procházku po kempu a kolem rybníku. Tu jsme ukončili předčasně, neb na jeho druhé straně byla bažiny, kterou jsme chtěl prozkoumat, ale zoufalá prosba Lubky abych tam nechodil mi v tom zabránila. Vrátili jsme se tedy zpět a začali se nevzájem hecovat o opalování a koupání. Takže jsme sebrali ručníky a šli spolu poprvé jen tak k vodě. Dloho jsme to však nevydrželi a šli zpátky do chatky, kde jsme pokrašovali v spánku.
4. den, pondělí, 9. 9. 2024
Hned ráno jsme se probrali do deště. Vysvětlil jsem milované bytosti kam se pojede a jak a stihl mne za to pohled, za který by se nemusel stydět ani ten nejzavilejší pirát po sedmém velkém rumu. Ale ústa hovořila nadšeně o tom, jak se těší. Jenže já ji znám a poznal jsem, že kecá a začal jsem mít obavy, aby nosem, který se jí při tom lhaní prodlužoval nerozbila okno. Přesto jsme vyrazili.
Pršelo vlastně poprvé, co jsme tu byli, a to dost. Stáli jsme na zastávce autobusu a mokli, když přibrzdilo auto a řidič se ptal na něco, ale nevěděl jsem na co, protože na pravé ucho prostě občas neslyším. On říkal, něco o tom, že jede k nové benzince, my jsme netušili, kde to je ani proč nám tento bezesporu pro něj důležitý fakt sděluje. Teprve potom mi došlo, že nás chce vzít. Tak jsme nasedli a on nás zavezl až na nádraží v Českém Krumlově. Tam jsme vystoupili, poděkovali mu a šli na nádraží. Už nevím, jak přesně to bylo, ale nějak přišla řeč na panáka. Asi to bylo tím, že jsme zahlédli bufet. V každém případě jsem do něj tahal Lupínku, ale byl jsem vyhozen s tím, že je ještě zavřeno. Tak jsme šli do čekárny kde bylo horko jako v sauně. Zde si Lubka vzala knihu ke čtení a já také nějakou tu s krimi případy. Zahráli jsme písmenka a usedli do vlaku. Když nám průvodčí prodával jízdenky, koukal na nás s velkým podezřením. Pak nám vysvětlil, že by tam nejel ani náhodou, kdyby nemusel. A už se jelo. Netuším, jak je to možné, ale i zde byli studenti, kteří by měli být ve škole a postupně nasedaly celé třídy dětí. Naštěstí nenadělaly moc kraválu, ale vlak byl tím plný a další lidi si neměli kam sednout. Ještě k nám přišel nějaký jejich vůdce a ptal se nás, zda to tam známe. Mínil jsem prohlásit, že jsme oba místní bardi a známe tu každý kout, ale nakonec jsem mu řekl pravdu, že jsme tu poprvé. Uvědomil jsem si pak, že vlastně začal školní rok a děti už chodily do školy celý týden, což je určitě zdrblo natolik, že musí na výlet. Nu, jedna parta vystoupila v Pěkné a další jeli s námi až na konec, tedy do Nového Údolí. My jsme vystoupili a čekali, kam půjdou, abychom se pak vydali opačným směrem.
Nakonec jsme šli kousek ke stejnojmennému hotelu, kde byl zbytek komunistického zátarasu, který bránil lidem v nezákonném opuštění republiky podle paragrafu sto devět se sazbou až do pěti let. A neptejte se mně, proč to vím tak přesně.
Poté jsme sešli dolů a nakoukli do jakési chajdy, kde nás čekalo velmi milé překvapení. Nevím, jak to popsat. Dvě místnosti s předsíní plné zajímavých loutek a všeho dalšího kolem. V té zadní dokonce funkční mini vodopády. Bylo to opravdu velmi hezké a já se obdivoval lidem, kteří něco podobného dokázali vyrobit a pak to celé sem instalovat. Také jsme dali dobrovolně padesát korun do kasičky. Udělal jsem dvě krátké videa, která jsem pa doma spojil a zde máte odkaz.
Odkaz na video, klikněte na něj, nebojte se, nekousne vás to.
Lubka si dala razítka tohoto místa na jízdenku a šli jsme k hranici. Zvláštní pocit. Stojíte u potůčku a víte, že za ním je už cizina. Za komárů by vás prostě odpráskli a nyní si tam můžete svobodně vejít a potloukat se tam jak dlouho vám libo. Estébáci tu na vás nečíhají, nikoho neotravují a máte klid. Vždycky jsem si vzpomněl na Šatov nebo Šafov, kde jich bylo jako máku, a když jste jeli na Vranovskou přehradu, tak se nenápadně potloukali mezi trampy a sondovali, kdo chce za kopečky. Ale to už je dávno pryč. Nyní máme demokracii, ehm, nebo si minimálně myslíme, že ji máme a dobře nám tak.
Takže jsme přešli za hranice bez rachotu samopalů a po poměrně široké asfaltce došli až do nejbližší vesnice s názvem Haidmühle. Tady jsme udělali pár foteček a na cestě zpět se zastavili na kus řeči s turem domácím. Bohužel v pokecu bránila jazyková bariéra, neb ona bučela cizinsky, a tak jsme si moc nepošprechtili. Potom jsme se vraceli zpátky a asi v polovině cesty se ozval kloub. Začal pomalu a varoval mne, jenže co už tady. Tak jsem zatnul zuby a dokráčel až k lavičce, kde po delším oddechu kloub dostal rozum. Došli jsme opět na křižovatku u vlakového nádraží, a protože byl ještě čas, vydali jsme se opět kolem hotelu nahoru. Sundal jsem si bundu a sotva jsem to udělal, začalo opět pršet. Došli jsme však až k rozcestníku a cestou zpátky jsem si užil peklo. V kloubu to drhlo, štípalo a pálilo a já jsem myslel, že vyletím z kůže. Se zatnutými zuby jsem došel až na nádraží a svalil se na lavičku. Byl jsem rád, že sedím. A hned jsem musel opět pozřít jeden Palgotal, který sice není žádný zázrak, ale rozhodně se s ním ty bolesti snášejí o něco lépe.
Nedaleko byla rodinka s dětmi, které dělaly kravál a my jsme je chtěli nechat nastoupit do vlaku jako první, abychom si pak sedli co nejdále od nich. Jenže oni pořád nešli a nakonec nejeli vůbec. Tak jsme odjeli sami.
V Krumlově jsem zatáhl Lubku do toho bufetu, ačkoli se bránila zuby nehty a pomalu mne dostrkala nenápadně dovnitř. Já jsem objednal dvě hruškovice a paní nám je nalila přímo z mrazáku. Chtěl jsem to do sebe mrsknou jen tak na stojáka, jako správný bufeťák, ale Lubka si chtěla sednout. Proč, to nevím. Asi měla strach, že s ní ten panák švihne. Vypili jsme ho a odkráčeli. Já se domníval, že bude málo chleba a chtěl jsem se porozhlédnout po nějakém krámku a také jsme ho našli. Koupili jsme pečivo a já přesvědčen, že jdeme správně na autobusovou zastávku Špičák to bral po chodníku směrem dolů. Ten směr byl správný, jen ulice byla o drobátko dále a drobátko zahnutá, takže jsme se vynořili sice na hlavním tahu, ale asi kilometr od zastávky. Došli jsme tam však v pohodě. Zde Lupínku pustila nějaká dívka sednout. Málem jsem si cvrknul do textilu smíchy, protože Lubka na svůj věk vypadá mladě, takže nechápu vůbec reakci té slečny. Ale pobavilo mne to. Nu, čekalo tu na autobus asi padesát lidí. Ten přijel později a než si všichni koupili jízdenku, byla tu sekyra deseti minut. Naštěstí nám to bylo jedno. Vystoupili jsme na zastávce Štilec a dokráčeli do chajdy, já už v pohodě, protože si kloub ve vlaku a autobuse odpočinul a tím pádem nedělal potíže. Nebo to byl účinek Palgotalu? Já myslím, že to bylo jednoznačně tou hruškovicí.
V chatce jsme pojedli a Lubka se mi ve slabé chvilce svěřila. Asi jí rozmotal jazyk ten alkohol. Řekla, že se jí ráno vůbec nechtělo do toho slejváku, a že si mne za to, že ji chci hnát do toho deště mínila upéci na rožni s paprikou a kečupem. Ale že nyní toho výletu vůbec nelituje, protože to byla pro ni nádhera. Dokonce se jí líbil více než samotný Krumlov, po kterém tak toužila. Což mi samozřejmě udělalo velkou radost. Abych řekl pravdu, ne že bych nechtěl Krumlov vidět, ale tam na těch horách jsem se cítil daleko lépe. Já se vždycky cítím lépe někde v hlubokém lese, kde nejsou lidi, než ve městě. Ano, jsem tak trochu mizantrop.
Poté šla Lubka spát a já jsem ještě četl. Načež jsem usnul také.
5. den. Úterý. 10. 9. 2024
Dnešní den jsem měl připraveno pro Lubku překvapení. Ona věděla jen o tom, že chci k zámku Hluboká, ale netušila, že je to jen taková drobná zástěrka. Takže jsme šli na autobus do Budějc a ten přijel značně opožděn. Také byl dosti plný, ale já jsem místo našel i pro Lubku, ovšem ona jej jak to někdy dělá odmítla, a tak stála celou cestu u mne. Na nádraží jsme vystoupili a šli mrknout po okolí. Nebylo však zde nic zajímavého, mimo somráka. Člověk by mu něco i dal, ale všiml jsem si, že má vysílačku. Tento muž nebyl somrák, ale člen ostrahy. Objevili jsme pak čínskou jídelnu, a tak jsem řekl, že bychom se cestou zpátky mohli zastavit na oběd. Ještě jsme se stavili pro dvě paštiky, protože jsem potřeboval rozměnit dvoutisícovku. A šli jsme na další autobus směr Hluboká. Ten jel těch pár kilometrů pěkně dlouho, protože vypucoval kdejakou díru ve městě a objel všechny okolní vesnice. Myslel jsem si, že s takovou nám bude lze navštívit i Ermitáž, nebo Vidampark, ale nakonec jsme do Hluboké přece jen dojeli. Zde jsem se tedy Lubky tázal, zda chce k zámku a do parku, anebo to překvapení a dopředu jsem znal odpověď. Nemýlil jsem se, a tak jsme se kolem Podhradského a pak Munického rybníku dostali až hádejte kam?
Ano, k loveckému zámečku a hlavnímu vstupu do ZOO! Samozřejmě, že na to Lubka přišla dříve, neb na křižovatce byla cedule jako kráva, takže se o překvapení moc mluvit nedá. Nebudu zde popisovat celou ZOO, jen v krátkosti napíši, že se nám oběma líbila. Začalo trošku poprchat a my chtěli na polívku, ale všude tam bylo plno dětí. Asi dvě třídy. Nevím, jak je to možné, že se tady ty děti neučí, ale my na to kašlali a šli k východu. Tam jsem akutně potřeboval odpočinek a také jsme si koupili vody. Poté jsem věděl, že už neudělám ani krok navíc a byl jsem moc rád, když jsme došli na zastávku. Tady opět minimálně dvě třídy, ale zde jsem se již sprostě předběhl a chytil místa k sezení. I Lubka si sedla, takže bylo jasné, že i ona toho má tak akorát. Děti vesele bzučely a mi to bylo všechno jedno. Dokonce i to, že učitelky nebyly schopny koupit jim společnou jízdenku. Takže děti si kupovaly každé svou zvlášť, z čehož měl radost jistě pan řidič a ostatní pasažéři, kteří třeba spěchali do práce na odpolední. Ono by to asi bylo pro paní učitelky příliš složité, spočítat zhruba padesát dětí. Ale třeba neučily matematiku, ale jen češtinu, která jest mimochodem mým kobilek a ze které jsem soustavně propadal, jako ostatně ze všeho dalšího. Asi proto mne ze školy vyhodili už ve čtvrté třídě.
Nuže uběhlo pár dnů, než si děti jízdenky koupily, nastala zima, padal sníh a tak dále. Ne, dělám si samozřejmě srandu, trvalo to jen slabé dvě hodinky a pak už se jelo. Tentokráte přímo.
V Budějcích jsme měli dost času jít něco natlačit do žaludku, a tak jsme navštívili onu čínskou restauraci, kde jsme bohatě pojedli. Já si přitom všiml cikána sedícího ve vedlejším boxu. Takový ten tlustý chlap s řetězy po těle. Ale byl sám, a tak byl klid. Jenže sotva jsme dosedli my, přišla sem cikánka. Naprosto podobný typ jako on a táhla za sebou umouněné děcko a to táhlo koloběžku. A samozřejmě, že šla do boxu vedle a hned to začalo. Nevím, proč tito lidé považují celé okolí za svůj majetek a řvou na sebe, jako by jim to tu všechno patřilo a byli tady sami. Joj romni na sal problemos dylina andr špajzka chalovala muj kar. Naštěstí to netrvalo dlouho, protože si donesli jídlo, a tak neměli na řvaní čas. My jsme to ani nedojedli a šli na naftabus. Po zakoupení jízdenek jsme dojeli až na Štilec, jako tradičně, se zpožděním a odebrali jsme se do chajdy. Večer pak pokračoval stejně jako předešlé.
odjezd, středa, 11. 9. 2024
Dnes byl smutný den, protože jsme se loučili s kempem a šli na naftabus domů. Na druhou stranu jsme se tam oba těšili, takže co. Vstávali jsme už o půl páté a byli na zastávce za tmy. Raději jsme svítili mobily, aby nás řidič viděl. Jasně, že přijel se zpožděním, ale zastavil nám a odvezl nás do Budějc. Zde jsme jen přeskočili na vlak. Jízdenky a místenky jsme koupili přes aplikaci, a tak to bylo naprosto bez potíží. V klidu jsme dojeli až do Prahe, hele vyť? V Prahe hele vyť jsme přestoupili na vlak do Otrokovic. V kupé už seděl jakýsi chlap, ale my měli místenky k oknu, takže jsme ho ignorovali. V jiném kupé seděli uřvaní mládenci a nebyli by slyšet, kdyby ten debil neotvíral dveře. Asi mu vadily nebo co. Jasně že jel s námi až do Otrokovic. Tady vystupovaly nějaké dámy, zcela jasně veselé více, než se slušelo. Jedna hulákala na celý vlak, že není z Prahe hele vyť, a za ní další hulákala, že ona tedy z Prahe je hele vyť. Já jsem úslužně přiožralou slečnu pustil ke dveřím neb jsem gnetleman. Jen zlý člověk si může myslet, že jsem to udělal proto, že jsem se bál, aby na mne z vlakových schodů nespadla, neb byla hodně robustní stejně jako její zavazadlo. Chvíli jí sice trvalo, než se výstup podařil, ale vyšlo jí to. A to už jsme byli skoro doma. Přesedli jsme na trobojelus, který přijel kupodivu už s lidmi a dojeli jsme až do Zlína. Vyšlapali jsme kopec a spočinuli v náručí domova.
Závěrem jen snad mohu dodat, že ta auta prostě nevadila. Vysvětlit to neumím.
Zapsáno ve Zlíně dne 13. 9. 2024
Zde v pětiminutovém videu uvidíte skoro všechny fotky. Komu se na to nechce koukat, tak si je může prohlídnou na odkaze pod videem.
Níže je album se všemi fotkami