Sobota 8.6.2024
33. výlet
Sobota 8. 6
Vyjeli jsme už o půl sedmé místo půl deváté. Na nádraží mě nějaký děda prosil o tři koruny, ale slušně, takže jsem mu dal pětikačku, za což jsem dostal pusu. Ne od toho dědy, to bych hodil tyčku, ale od Lupínky. Ona má dobré srdce. Takže jsme dojeli do cíle skoro jen my dva. Krásně tu voněly lípy a my jsme se šli podívat do parku, ale jen na kraj. Celý park obhlédneme příště. Udělali jsme pár fotek a šli směrem k řece, kde jsme na ni chvilku koukali. Pak jsme už šli ke křížové cestě, vedlejšímu cíli našeho výletu. Cestou jsem natrhal mé drahé luční kvítí a došli jsme k začátku křížové cesty. Neb je umístěná vedle běžně používané cesty, měli jsme oba reflexní vesty. Pak jsem tedy fotil a divil se, že první tři kříže byly poměrně blízko sebe a pak dlouho nic. Přišel jsem na to až později, kdy si Lupínka všimla číslování jednotlivých zastavení. To bylo dole u paty a nešlo v trávě vidět. Lupínka si toho všimla až u osmičky a já si uvědomil, že ty pokroucené dřevěné tyčky nahrazovaly původní zastavení, které se rozpadlo. Ale už jsem se nechtěl vracet, takže jsme došli na křižovatku, kde se mělo odbočit doleva už ne po asfaltové cestě. Tam měla křížová cesta pokračovat, ale protože jsem neviděl ani jeden kříž, pokračovali jsme rovně. Po hezké procházce mezi poli jsme šli kousek lesem, kde Lupínka našla babku, ale už byla dost shnilá, tak jsme ji tam nechali. Předtím jsme potkali mladíka na kole s prázdným košem na hřiby. Mohli jsme mu ji dát. Prošli jsme kolem malé chaty a došli na křižovatky, kde jsem měl pokračovat dále, ale neviděl jsem pořádně na mapu v mobilu, a tak jsme se dali dolů, kolem potoka a vyšli až na asfaltové cestě. Po ní jsme šli směrem na Bělov, kde jsme chvíli odpočinuli na odpočívce. Pak zase kus po asfaltu a pak kolem potůčku, kde k mému údivu rostl divoký rybíz, začež jsme ho museli vyzkoušet. Lupínka mne asi třikrát varovala, abych nespadl do toho mini potůčku, za což jsem jí slíbil pomstu.
O kus dále jsem zahlédl babku. Jenže na druhém břehu. No co, potůček byl široký tak půl metru a přes něj byl klacek. Zteřelý. Lupínka se chtěla na babku ulakomit a tak se drápala na druhý břeh. Chvilku jsem přemýšlel, zda ji varovat před šlápnutím na ten klacek, ale pak jsem si řekl, že za to, jak mne varovala u rybízu, budu držet zobák. Ještě jsem to ani nedomyslel a ozvalo se křupnutí a Lupínka už byla jednou nohou ve vodě. Nu, a když se drápala zpátky, tak tam zapadla i druhou. Samozřejmě, že jsem se vůbec nesmál. Všichni kolem ano, ale já ne.
Poté jsme se ocitli u velkého splavu, nebo co to je kousek za Otrokovicemi. Zde byly stromy plné třešní, ale nešli jsme je trhat, neb nebyly naše. Cílem bylo Lupínce ukázat zdymadlo, které však nebylo zdymadlem, jak jsem se domníval, ale vodní elektrárnou.
Pak už jsme došli ke Štěrkáči, kde nám zase jako vždy ujel autobus těsně před nosem. Ale další jel za chvíli, takže se nic nedělo. Domů jsme dojeli v pohodě.
Ve Zlíně dne 8.8.2024 ©Pitryx