čtvrtek 16.5.2004
Vyjeli jsme ráno autobusem do Valašské Polanky zastávka Škola, kde jsme čekali něco kolem deseti minut na další autobus. Ten nás odvezl do Lidečka na zastávku Čertovy skály a zde jsme opět čekali dalších deset minut. Posledním autobusem jsme vyjeli až na konečnou, kde se nejvýše položená vesnice Valašska rozkládá. Pomaličku jsme kráčeli vesnicí, fotili a nějaký pán nám tvrdil, že by jej ze spacáku tak brzy ráno nikdo nedostal. No, bylo nějak před sedmou hodinou. Po cestě jsme ještě viděli indiánské tábořiště, avšak bylo zamčeno, tak jsme si ho nemohli prohlédnout.
Poté jsme pomaličku došli až k tábořišti, kde jsme se zdrželi prohlídkou. Musel jsem uznat, že je to zde prima. Tekoucí voda, záchody, sprcha, a to vše za padesát korun na noc za osobu. Nu, a pak jsme vyrazili ke skalám. Samozřejmě, že to není nic mohutného, ale přesto je ten pohled hezký. Sešli jsme až dolů pod ně, odkud jsem mínil pokračovat dále po cestě, ale nakonec jsem si řekl, proč to nezkusit nahoru po modré. Jednosměrnou turistickou cestu ještě neznám a nikdy jsem po ní nešel. A navíc jsem uviděl schody, takže jsem se odhodlal a šli jsme. Kdybych věděl, jaký bič si na sebe pletu, nakopal bych sám sebe do zádele.
Už po prvních asi deseti výškových metrech se mi značně chvěly obě nohy, a to jsem netušil, co mne čeká. Schody totiž skončily a nastal boj. Tedy, bojoval jsem sám se sebou a styděl jsem se to vzdát. Lupínka lezla s bravurou jako starý zkušený horolezec a já cedil krev na každém centimetru. Chtěl jsem mít ne tři pevné body, ale deset pevných bodů. Navíc se mi nedostávalo dechu. Takže jsem uplazil dva nebo tři metry a opět konec. Těch pár metrů jsme lezli hodinu, což normální člověk udělá tak do patnácti minut. Navíc nějak ve třech čtvrtinách se Lupínka šla podívat dolů ze skály a mně málem trefil šlak. Foukalo to tu, jak na vidrholci, ale ona si klidně stoupne na okraj a čumí do té hloubky. Kdybych neměl v kalhotách, tak bych si pro ni došel, ale takto jsem ji jen slušně požádal, aby toho nechala nebo mně má na svědomí. Nezdálo se, že by ji to nějak hnětlo, ale to místo opustila a pokračovali jsme směrem vzhůru. Těsně před vrcholem je místo z jedné strany otevřené a tu jsem se chtěl vrátit. Dech nešel, nohy bolely a hrůza z té hloubky mě sdírala takovou silou, že jsem si málem cvrknul do textilu. A odmítal jsem pokračovat, ale Lupínka už ty moje kydy zná, a tak mne snadno přemluvila, abych ten poslední krok udělal. A byli jsme nahoře. Tak jak jsem tomu v polovině nevěřil, byli jsme tam. Podali jsme si ruce a dali vrcholové pitíčko. Já jsem pak vybral delší trasu směrem zpět, takže jsme lezli do dalšího hrbu, ale ten už byl po klasické turistické cestě. Sice hrb, ale víceméně pohodlný. Mimo značky jsem jít nechtěl, protože je tu chráněná oblast.
Nádhernou vycházkou jsme došli k odpočívadlu, kde jsme něco sezobli a já vysomroval zpátky batoh, o který mne Lupínka okradla po tom výstupu. Ano, sprostě využila toho, že se mi třásly ruce i nohy a nemohl jsem se bránit.
Z odpočívky jsme už po naprosto pohodlné cestě kráčeli zpátky směrem k Pulčínu. Po cestě jsme narazili na slepýše, spokojeně se vyvalujícího uprostřed kolostezky. Říkali jsme mu, aby se odplazil dále, kam už kolník vjet nemůže, ale on nás naprosto ignoroval. Měl se jmenovat ne slepýš, ale hluchýš. Nakonec Lupínka popadla kousek klacku a opatrně jej dostrkala mimo nebezpečí. Špaček sice nadával jako ještěr, ech, pardon, obráceně. Ještěr sice nadával jako špaček, ale plazil se dále mimo stezku.
Po této příhodě jsem už jen děsil Lupínku kolik kilometrů máme ještě ujít a vyslovil jsem pochybnosti o tom, zda stihneme večerní autobus. Jenže ona mne již zná, tak ji překvapilo jen to, že jsem se vůbec v Pulčíně ocitli, a to z jiného konce. Došli jsme k hospodě, kde se asi už vařilo, neb libá vůně se linula kolkolem. My si ještě prohlédli totemy, které zde jsou a také vyřezávané figury. Načež jsme sedli na naftabus do Lidečka. Odsud nám jel druhý, tentokráte už přímo do Zlína.
Ve Zlíně 21.5.2024 ©Pitryx
Celá fotogalerie