sobota až úterý 4.-7.2024
Sobota 4. 7.
Vyjeli jsme ráno a v poklidu dorazili do Vsetína. Protože se spoléhám na svého miláčka v přehledu, kam má co jet, stáli jsme u čtyřky nástupiště. Já se šel ještě předtím podívat kvůli upřesnění a bylo tak, jak jsem si myslel. Ale nijak jsem to neventiloval, protože jsem si také nebyl jist. Ovšem až když přijel na čtyřku autobus a měl na ceduli vesnice směrem na Přerov, bylo mi to divné. A šofér nás ujistil, že skutečně nejede do Nového Jičína. Tam jel autobus z jedničky a moje láska opět ve své ohleduplnosti chtěla pustit nejdříve ty mladé šestnáctileté. Což mne nakrklo. Já mám páteř špatnou a stát mi hodně vadí, ale mladí si budou sedět. Takže jsem to vůbec neřešil a sprostě se předběhl. A v pohodě jsme dojeli až do Nového Jičína. Vsedě. Zde bylo času dost. Jenže Lupínka raději čeká dvě hodiny před odjezdem, a tak se cpala na zastávku a já ji děsil tím, že se půjdeme projít po městě. Nakonec jsem to neriskoval, protože Lupínka začala nápadně modrat. Takže jsme jen vběhli do marketu a koupili pití. Autobusem jsme pak dojeli do Hradce nad Moravicí.
Vystoupili jsme u vlakového nádraží. To je velmi hezké a my sebou mrskli do obchodu pro něco k večeři. Prošli jsme hezkým parčíkem krásně udělaným hned vedle hlavního tahu na Opavu. Poté jsme přešli most a mini náměstíčko a stanuli před kopcem. Na jeho vršku byl náš hotel. Takže jsme pomaličku šmatlali do kopce a v polovině jsem si vzpomněl na podobný hrb. Totiž na ten ve Vrbně pod Pradědem. Nahoru jsme došli v pořádku, jen já byl drobátko uřícený. Venku před hotelem seděli lidé a cpali se vším možným. My šli dovnitř k recepci, kde nebyla ani noha a já upadnul do sedačky, která tu na mne čekala. Z kapsy jsem vytáhl kapesní větráček a byl jsem rád, že sedím. Kolem nás běhaly číšnice tam a zpět a nikdo si nás nevšímal. Až na mladého číšníka, který se nás otázal, co bychom rádi a my, že kdyby nás někdo ubytoval. Číšník slíbil, že to ihned zařídí, a to bylo naposledy, co jsme ho viděli.
Seděli jsme tedy dalších půl hodiny, zahráli si hádej slovo a pomaličku se chystali si na té sedačce ustlat. Ale to už se nelíbilo blondýně a také se nás ptala, na koho, že zde čekáme. Když jsme jí vysvětlili situaci, tak vypískla a řekla, že nás ihned ubytuje. Pak přiběhla asi za čtvrt hodinky a dala nám klíče od pokoje.
Vyjeli jsme do patra výtahem a ubytovali se. Pokojík to byl hezký s krásným výhledem směrem na Opavu a Polsko. A protože jsme byli unaveni z toho čekání, dali jsme odpočinek.
Nastal skoro večer a my se rozhodli pro malou procházku. Opustili jsme hotel a vyšli ven. Dali jsme se směrem k bráně a po cestě si koupili dvě vanilkové zmrzliny. Nebyly nic moc. Mám pocit, že to vanilku v životě nevidělo. Nu, a šli jsme kolem hradeb a pořád kolem hradeb a ještě kolem hradeb a furt kolem hradeb. Nemělo to konec. Ač jsme byli na cestě, kde byla značka se zákazem vjezdu, přesto kolem nás přejel nějaký mladík na krosce.
Narazili jsme i na dřevěnou bránu, pečlivě uzamčenou. Zde někde se mělo natrefit na modrou značku. Nenatrefilo se, a tak jsme pokračovali kolem hradeb a ještě jednou kolem hradeb. Konečně jsme byli již na konci cesty a na vrcholu kopce. Mladík zde sekal trávu a také tu byla bývalá hájenka. Nedá se to pospat, to se musí vidět. A teprve když jsme kousek poodešli, objevil se tam nádherný pes. Na dálku asi německý ovčák.
Vyblejskli jsme se pod rozcestníkem a šlapali směrem k vyhlídce, na kterou jsme měli narazit už cestou nahoru. Došli jsme až k ní a byl z ní úchvatný výhled. I vzhledově byla hezká, zapadla pěkně do krajiny. Chvíli jsme poseděli, hlavně kvůli noze a pak pokračovali do zámeckého parku. Zde spousta zajímavých míst k focení, tak jsme fotili. Ne úplně všude, pochopitelně. Pomaloučku jsme se pak došourali k zámku, kde jsme slyšeli hudbu, ale neurčili odkud zní. Až jsem na to víceméně náhodou kápl. Byla to taková krychle, nebo hranol. A odtud to hrálo.
Takže jsme ještě chvilku seděli a pak jsme šli do hotelu. Zde na pokoji sezobnutí něčeho do bříška a při tom si velemoudrý Petříček povšiml, že si sice vzal nabíječku do mobilu, ale kablíček ponechal doma. Aby se mu asi něco nestalo nebo co. A v mobilu zbylo dvacet procent.
Neděle 5.7.
Netušil jsem, jak se bude chovat moje noha, konkrétně pravá pata, ale vypadala, že by měla být v pořádku. Takže jsme sešli na snídani, kde mne servírka ihned zkasírovala za sto dvě koruny jako poplatek městu za to, že tam jsme. Dal jsem kilo a lístek pochopitelně nedostal. Dvě koruny jsem slíbil dodat později. Najedli jsme se celkem v pohodě, jen párek nepojal důvěry u mé drahé polovičky, a tak jsem jej zblajznul já. Pak jsme šli na pokoj a převlékli se do vandráckého. A vyrazili. Já ještě slečně zanesl ty dvě koruny, aby město Hradec nezchudlo, i když si myslím, že ty mé peníze nikdy neuvidí. Po zelené jsme serpentinami prokličkovali až dolů k hlavní cestě, kde jsem musel provést drobnou revizi svého trávicího traktu, neb jsem se nahoře napil vody. S takovým tím léčivým sáčkem, tuším magnesium nebo tak. Nu, a po této drobné peripetii jsme již v klidu kráčeli kolem místního rybníčku nahoru, kde byl cílem vrch zvaný Kalvárie. Cestička moc pohodlná to nebyla, ale kličkovala, takže ten prudký kopec šel poměrně v pohodě zvládnout. Vylezli jsme těsně pod vrcholem a já změnil původní úmysl obcházet jej. Takže jsme šli přímo, kde jsem velmi rád usedl na lavičku.
Kochali jsme se krásným výhledem a relaxovali, když sem přišlo asi pět chlapů. Usadili se kousek od nás a načali bečičku piva, takovou tu malou. Chovali se mravně, a nerušili nás. My jsme poté sešli dolů a pokračovali na začátek křížové cesty, kde jsem u jednoho zastavení našel balíček cigaret. No, dobře, tak tam byla jen půlka, asi deset těch hřebíků do rakve, ale přesto jsem jej vzal. Hele, nevím, proč bych to tam nechával. Někdo najde stovku*), někdo najde cigára no.
Došli jsme až do Hradce, kde jsme chtěli nakoupit v bližším obchodě, abychom nemuseli dozadu, ale paní už zavírala. Takže jsem si zkontroloval jízdní řády a poté jsme se zastavili v takové hospůdce u cesty. Nechal jsem Lupínku odpočívat a šel z druhé strany pro pivečko a Kofoličku. Jakási baba tam oxidovala u okénka, a když konečně odešla někam do pryč, řekla mi druhá baba, ta, která tam prodávala, že mi nemůže nic dát a musím zevnitř. Tak jsem tam šel, a vůbec tam nebyla fronta asi deseti lidí, takže jsem si v pohodě pomyslel svoje a po deseti minutách jsem si sedl na židli a číhal až přijdu na řadu. Místo čepované Kofoly mně byla nabídnuta v umělé hmotě a tu jsem s díky odmítl. Takže jsem objednal dvě piva a bylo vymalováno. Venku jsme pak žahli pivečka a zamířili k obchodu, kde jsme nakupovali i první den. Tentokrát jsme toho ovšem brali více. Vlastně i oběd a večeři. Také jsme zakoupili časopis s křížovkami, neb, když jsem neměl ten káblík k nabíječce, nemohl jsem si číst knihy Takže, aby nebyla nuda při odpočinku. Plus jsme brali ještě hromadu pití. Prošli jsme městem a Lupínka neustále otravovala, abych jí dal batoh, jenže ten byl dost těžký, tak jsem ho bránil a donesl až do poloviny kopce, kde už Lupínka trvala na svém, tak jsem jí batoh předal. Tentokrát jsme nešli po hlavní cestě, ale hned vedle a bylo to o něco hezčí. Na pokoj jsme dorazili dosti unavení. Takže jsme něco zobli a jali se odpočívat.
Kvíčerou jsme skákli ještě do zámeckého parku. Vanilkovou zmrzlinu jsme svorně zavrhli a rozhodli se zkusit jahodovou. Podezřelá barva mne však přinutila k opatrnosti, a koupil jsem jen jednu. Měl jsem recht, protože také nebyla vysloveně špatná, ale připomínala spíše jahodový kompot.
Pak už jsme jen prošli kousek parku. Udělali pár foteček, třeba u mistra Beethovena a šli se usadit na lavičku vedle té hrající krychle. Lupínka natočila nějaké video a šli jsme zpátky na hotel, kde jsme zobli večeři a šli spát.
*)-viz vandr Andrlův mlýn
Pondělí 6. 7.
Hned po snídani jsme se vydali na zastávku Hradec škola, abychom se svezli na zastávku Hradec nádraží, kde nám jel další spoj do Melče. Tam jsme měli času dosti, takže jsme si koupili v mini obchůdku flašku, tedy z umělé hmoty s hruškovou vodou a pak sedli na další autobus do stanice Melč, Jánské koupele. Řidič mi řekl, že platba bankovní kartou je lepší než hotovost a že tím ušetřím. Zaplatil jsem tedy kartou a ušetřil prý 33 korun. Po dojetí do cíle jsme vystoupili a mi nezbývalo než jen čumět. Samozřejmě, že jsem z online map tušil, do čeho to vlastně lezu, ale skutečnost byla ještě horší. Bylo tu zdevastováno naprosto všechno.
Zašli jsme tedy alespoň k pramenu, kde za komárů bývaly fronty na vodu. Měla takovou zvláštní příchuť. Dnes tu je všechno zarostlé, posprejované a hnusné. Nejkrásnější krajinu mého dětství zasáhla tržní ekonomika a mám pocit, že už se z toho tohle kdysi slavné rekreační středisko už nikdy nevzpamatuje. Už jsme ani nešli nahoru, kam jsem původně chtěl, protože mi to bylo líto a nechtěl jsem to raději vidět. Vydali jsme se ještě na most, který zde zůstal a pak jsme šli krásnou asfaltkou na Mokřínky. Celou cestu jsem vzpomínal na dětství.
Jezdívali jsme sem skoro každé prázdniny s mojí sestřenicí Miluškou a jejími rodiči. Občas s námi přijeli sousedé, a tak jsme na Mokřínkách vegetili. Hrály se kuželky (ruské), karty a … Dost. Vzpomínky patří na jiný web. Jen ještě krátce, vzpomínal jsem hlavně na to, jaká tu byla pohoda a klid. Ta skoro zůstala, protože projela asi jen tři auta za celou dobu, a tak jsme se dostali až k chatě, kde jsme jako rodina každý rok bydleli. Bohužel, i ta se změnila a kaplička, kde jsem už jako malý vždycky vzpomínal na babičku byla nahozena nějakým hnusným moderním štukem. U chaty chyběl čelní vchod a šibenice na kuželky. Malý betonový mini bazén už zde také nebyl a na louce u řeky jsou postaveny chatky.
Co k tomu dodat. Pokrok je pokrok, ale někdy mi leze silně a nervy. Takže jsme se posunuli na cestičku a šli dozadu kolem chat. Nedošli jsme příliš daleko, protože tam měl nějaký kokot danou závoru, jakože je to asi jen a jen jeho. Tak jsme se obrátili zpátky. Ještě jsme na křižovatce odbočili kousek vpravo, kde jsem Lupínce ukázal břidlicové hory, na kterých tehdy, když jsem tam byl já nebyl žádný beton. V současnosti ho tam je až moc a mi bylo na blití. Takže jsme šli směrem k Bílé holubici. Na zastávce byla jakási paní, která zjevně čekala na autobus. Měl jet do Opavy a my jsme chvilku zvažovali, jet tam a pak zpátky na Hradec. Neudělali jsme to a šli přece jen k Holubici. Zde však bylo vše pečlivě zamčeno a jakýsi další kokot toho dne nám sdělil, že je zde uzavřená společnost.
Tak jsme nafotili nějakou fotku, něco jsme pojedli a já se připojil na data. Zjistil jsem, že nemusíme čekat přes dvě hodiny, ale odjet do Melče zhruba za půl. A tak jsme šli na zastávku a do té Melče skutečně odjeli.
Tady byl skvělý zmatek, protože se na přestup nečekalo. Jeden autobus tu stál, druhý zrovna přijížděl a přiznávám na rovinu, že Lupínka přesně tipnula ten správný. Tím jsme dojeli do Hradce, ale nejeli až na nádraží, kam jsem koupil jízdenku a vystoupili jsme u mostu. Takže jsem přišel o celé dvě koruny. Nebo čtyři, no nejsem já vůl?
Nahoru se šlo celkem dobře, nebylo nějak moc horko, a tak když jsme pak něco sezobli, odpočali jsme a bylo fajn.
Na „rozlůčkový večer“ jsme šli ještě mrknout do kostelíku naproti hotelu a opět do zámeckého parku, kde jsme ještě něco málo vyfotili a pak šli na hotel a spát.
Úterý 7. 7.
Po snídani v sedm hodin jsme šli ještě na cimru, kde jsme se sbalili a pak vrátili klíče. Pomaličku a v pohodě jsme sešli na zastávku Hradec, škola a odsud se odsunuli až do Nového Jičína. Tentokrát jsem vůbec nebral ohled na nějaké řeči, kdy nám to jede a zavedl Lupínku k hotelu Praha, kde jsem se kdysi pradávno učil jako kuchař.
Poté jsem jí ukázal, kde jsem se učil ještě předtím, než hotel Praha začal fungovat. Vařil jsem, nebo měl praxi v Národním domě, což bylo učňovské středisko a my se šli podívat dovnitř. Jasně že to bylo všechno jiné, ale mohl jsem Lupínce ukázat kde byla šatna, kuchyň a vlastní hospoda. Nu a pak už jsme opravdu šli na autobus. Ještě jsem se podivil, že funguje bufet na hradbách, kam jsem chodíval na polívku nebo na pivínko. Uvnitř bylo všechno jiné, například místo stolů, u kterých se stálo byly klasické stoly a židle. Ale obslužný pult byl stále jako kdysi a ceny, věřte nebo ne, velmi slušné. Ale pak už opravdu bylo nutno jít na naftabus do Zlína. Ten sice přijel poloprázdný, ale má pozice vpravo u okna byla obsazena. Takže jsme šli o sedadlo dále. Ovšem mé místo bylo v Rožnově uvolněno, takže jsme si přesedli v poklidu dojeli až na nádraží ve Zlíně.
Hodnocení je jednoznačné a velké plus. Hradec je velice hezké město a zámek i s parkem nádherný. Jen ten hrb do toho hotelu trošku hodnocení snižuje, ale i tak je to za devadesát procent.
Ve Zlíně 21.5.2024 ©Pitryx
Celá galerie