Čtvrtek 15.2.-neděle 18.2. 2024
1.den, čtvrtek, 15.2.
Sbaleni jsme byli den předem večer, taktéž byly zakoupeny jízdenky přes internet, a tak zvesela padáme ráno před sedmou z domu. Vrátný venku hulí a ptá se kam se hrneme, začež je patřičně informován, že do Skandinávie. Na trobojelus přicházíme s předstihem. Má jet dvojka. Ta jede, ale má za číslem linky písmeno T, což nevíme, co je, ale já jsem přesvědčen, že to na nádraží dojet musí. Nebo by alespoň mělo. V poklidu však dojedeme až tam. Stepujeme, neb jsme přijeli s mírným předstihem na přání Lupínčino, která chtěla vyjet už minulý týden, ale to jsem zcela jednoznačně zamítl. Nasedáme na vlak a mizíme v dáli. Žádné zpoždění, žádný nervák, a tak v Hradci Králové máme ještě čas.
Tudíž usedáme na lavičku a já jsem spatřím naproti velmi zajímavý obchod s erotickými pomůckami. Ještě jsem tam nikdy nebyl, a tudíž jsem projevil hluboký zájem, ale moje polovička se mne sladce otázala, zda už jsem měl někdy naražený na palici rezavý hrnec. Pochopil jsem, že tam se mnou jít nechce a pod hrozbou inzultace jsem se tam jít neodvážil. Takže jsme pojedli svačinu, která nám tentokrát vydržela až sem.
Pak už přijel parník, vlastně autobus a frrrrrr. Po chvíli jsme byli až v Kamnech pod Sněžkou. Já jsem zde byl asi před čtyřiceti lety, takže jsem si toho zase tolik nepamatoval. Ovšem něco ano. Když jsme tady vystoupili, hned jsem tušil, že tohle nebude místo kam bych se rád vracel. Jedině to počasí bylo nádherné. Zataženo, mlha a drobně mžilo. Po silnici vedoucí do hor však jezdilo auto za autem. A panoval tu smrad. Nejen z výfukových plynů. Já to tipl na přepálený tuk ze stánků kolem. Humus no. Vydali jsme se cestou vzhůru směrem ke svahu, ale došli jsme jen kousek za závoru parkoviště. Když jsem tam viděl hlavu na hlavě, tak jsme se otočili na podpatku a vraceli se zpátky. Cestou do místního obchůdku jsme míjeli stánek s něčím, nevím čím, před kterým byl reprák jako kráva, a tedy také patřičný kravál. Tyhle blbce profackovat je fakt málo. V obchůdku nebyly zrovna mírné ceny, ale zase to nebylo nějak moc přehnané, takže jsme zakoupili nějaké housky, salám s kapií a pití. Při placení jsem opět zahrál Američana a bylo mi to asi skoro uvěřeno. Neslyším totiž pípnutí, když platím kartou, a navíc tam to nějak trvalo, takže jsem utrousil se silným emerickým přízvukem, že u nás v jůesej to fofr načítat, ten bazmek na ten kart. No, prodavačka se mi snažila něco vysvětlit, ale to už jsme byli venku. Po asi pěti schodech jsme sestoupili a já jsem asi nějak blbě šlápnul a bim ho. Dosti nepříjemně to křuplo a už jsem nohu na zem nedal. Poskakoval jsem tak jako kdyby mne do zadku bodnul sršeň, ale kousání do jazyku pomohlo překonat tu bolest v nártu. Postupně jsem dával nohu na zem, tedy, pata, špička s postupným zatížením, jak mne kdysi pradávno učil jeden známý horolezec. Jeho trik zabral. Ne, že by to nebolelo, ale dalo se to zvládnout a s trochou opatrnosti jsem přebelhal tu hlavní silnici. Pak jsme si dali salám na housky a pokračovali kolem řeky směrem do údolí. Byla to hezká procházka, kterou hyzdila silnice po levé ruce a na ní auto za autem. Tak jsem si nějak říkal, že jen proto, aby si mohlo pár idiotů zalyžovat, postaví se uprostřed krásné přírody asfaltová silnice. V národním parku a chráněné oblasti. Vy šlápnete mimo turistickou trasu a už po vás řvou a pokutují vás. To, že jim dole jezdí blboň za blboněm je však nechává chladnými. Proč není dole závora a zákaz vjezdu však chápu. Přece páni lyžaři nepůjdou za sportem kilometr pěšky. Nebo více. Proč tam tedy jezdil skibus za skibusem? Poloprázdné. Ale nebudeme zde rozebírat ničení přírody kvůli lidské zábavě, že ano. Ono je to zbytečné těmto lidem vysvětlovat, protože jsou tady peníze a zase peníze. Příroda může jít tak akorát do hajzlu. Povídat to někomu? Vanitas vanitatum et omnia vanitas.*)
Nuže, cestou jsme viděli takové dětské hry a Petříček si musel jednu vyzkoušet. Viz foto.
Všude kolem teklo spoustu vody z tajícího sněhu a byla to nádhera. Voda tvořila takové mini vodopády a také obrovské kaluže. Petříček chtěl dělat v jedné z nich čach čach, ale Lupínka vznesla jasný protest a prohlásila něco v tom smyslu, že by Petříček vypadal jako prase. Což by mi vůbec nevadilo, ale Lupínka se mračila a já, Petříček jsem prohlásil, že kdyby tu byl Alex**), tak by jistě Petříkovi dovolil dělat čach čach. Došli jsme tedy až ke kapličce, kde jsme všichni dva zašeptali svá přání. Pročež jsme dorazili do stavení, jež se zove „Tetřívek“.
Zde jsme obdrželi klíče od pokoje číslo deset a šli se ubytovat. Pokojík to byl malý, ale čistý a pečlivě uklizený. A měl okna z boku k lesům, nikoli přímo k cestě. Nebýt toho, že nešel druhý radiátor, bylo vše zcela v pohodě a když jsme zjistili, že pokojíček má i vlastní sprchu a WC, byli jsme úplně spokojeni. Netopící radiátor v cimře nám nevadil, protože bychom ho tak jak tak na noc vypínali a stejně nemáme rádi horko. Což ovšem bylo na pováženou, že nešel ten v koupelně. Tedy tímto ani na WC. A sedat si tak na desku byl hluboký kulturní zážitek. Ne, že byste tam přimrzli, to ne. Ale příjemné to nebylo. Já jsem se tam rozhodně odmítl sprchovat, protože nemám nachlazení v tomto roce v plánu. A dobře jsem se rozhodl, neb Lupínka to nevydržela a té chyby se dopustila. Voda prý tekla tak jako když uchčije nachlazená koza. Hehehehe.
Nu, ale ještě před tímto krutým poznatkem jsme se vydali jen tak na obhlídku okolí. Já jsem ještě kouknul oknem ven a uviděl tam pséka. Zavolal jsem na něj a on poslušně pod okno přicupital a pak bedlivě poslouchal mé kydy. No a když jsme šli na tu obhlídku, tak jsem za chajdu mrknul a pések tam byl. Zavolal jsem a on se se mnou chtěl určitě kamarádit, ale Lupínce se toto nové přátelství pranic nelíbilo a odvedla mne pryč. Vydali jsme se kolem dalšího vodopádu nahoru k jakési další chajdě a protože se začínala být tma, vydali jsme se zpátky. Mlha se stále držela a na zítřejší dobytí Sněžky nevypadalo dobře. V chajdě jsme pak bohatě povečeřeli. Neříkám že chutně, říkám bohatě. I když…
Pan kuchař měl zřejmě nějakou zálibu v kari koření. Polévka tak byla krásně žlutá, ale docela chutná. Ovšem že pak bude ještě maso na kari a hranolky, no tak to mne pobavilo. Nějaké maso brabenci odnesli na talíř Lupínce. Jasně, že to zase bylo na mně. Kupodivu, některé kousky byly měkké, ale s jiným jsme zápasili a když jsem říkal něco o tom, že bych si zašel za kuchařem půjčit plátek pilky na železo, byl jsem od tohoto skvělého nápadu zrazován. Takže jsme to dožvýkali a šli nahoru do pokoje. Lupínka pak na cimře ještě provedla tu již zmíněnou blbinou s tou sprchou a oba jsme usnuli jako mimina.
*) Marnost nad marnost, a všechno je marnost.
**) Petříčkův tříletý vnouček.
2.den pátek 16.2.
Dnešek je pro mne nesmírně důležitý. Včerejší mlhy mne nesměly rozhodit, neb se potřetí ve svém životě pokusím dostat se na vrchol Sněžky. Nyní však musím drobátko zajet do minulosti a přidat pár poznámek, které jsou pro pochopení dalšího pokračování velmi důležité. Ovšem koho to nezajímá, může celý další odstavec psaný úmyslem kursivou skočit.
Poprvé jsem se o Sněžku pokusil, když jsem byl velmi mlád. Už nevím, kolik mi bylo, snad nějak čerstvě osmnáct a nahoru jsem se nedostal, neb jsem se zdržel v jedné z přilehlých restaurací v Úpě a vlivem jistých zhoubných nápojů jsem nebyl štotn vykonat jakoukoli delší cestu. I na krátkou vzdálenost jsem byl silně indisponován. Silně jsem vrávoral a kamarádil se s telegrafním sloupem. Byla to vina jednoho známého, který mne tam zatáhl, jakože jsme se dlouho neviděli. Dali jsme si pár piv a jednu, nebo dvě štamprličky. Možná byly tři nebo čtyři, já si to již po té páté moc nepamatuji a po té šesté jsem to už nemohl počítat. Takže prostě jsem byl rád, že mne kdosi, aniž tuším kdo, dopravil na bydlení. Sice jinam, ale dopravil. No, dále to nebudu rozebírat. Prostě jsem to nedal a zůstalo jen u úmyslu. Sněžka zvítězila.
Podruhé jsem se o ni pokusil, když jsem odevzdal nevlastního synka do péče vychovatelů v ozdravovně „Karkulka“. Zařekl jsem se, že se alkoholu ani netknu, a to jsem dodržel. Sedl jsem si na lavičku před horskou službou a pomaličku se přehraboval v báglu a probíral možnosti. Pak šel kolem jeden z členů HS a dali jsme se spolu do řeči. On mluvil o kalamitě a padajících stromech a nadcházející vichřici, která už byla cítit i tady dole. Cestu nahoru mi nezakázal, ale nedoporučil. A já ho poslechl, protože vím, že už moc pitomců chtělo být chytřejší než zkušení muži horské služby a většinou na to škaredě doplatili. A protože jsem kdysi v jiných horách trávil čas u známého, který u HS byl, věděl jsem, jak se hledá takový blbec se zlomenou hnátou v nepřístupném terénu, když je vichřice. Proto mám k těmto lidem úctu a plně je respektuji. Sněžka tak odolala podruhé.
Proto jsem chystal ke třetímu pokusu ve věku šedesáti jedna a půl roku s nemocnou páteří a klouby. Samozřejmě jsem počítal s lanovkou. Jenže pár dní před dovolenou mé Lupínky byl na netu článek, že se porouchal motor a lanovka nejede. Jen na Růžovou horu. Moc dobře jsem věděl, že tam bude sníh, ale přesto jsem si říkal, že to zkusím. Alespoň z té Růžové hory.
Takže věděl, že se dostanu lanovkou jen do poloviny túry. Zhruba.
Ráno jsme se vypravili na štreku. Mínil jsem vyrazit hodně brzy, abych se vyhnul případné frontě u lanovky, ale můj miláček sladce spinkal a budit ho nedokážu. Má dovolenou, takže musí celá Sněžka stranou a miláček se musí vyspat. I kdyby to byl Mount Everest, neprobudil bych Lupínku ze sna.
Nuže, když se princezna probrala z libého snu, posnídali jsme střídmě a šli na autobus, který měl ušetřit dva či tři kilometry, protože jsem věděl, že to bude hodně náročné. Autobus, který tam na zastávku Tetřívek přijet měl, nejel a nejel a když konečně přijel, řidiče ani nenapadlo, aby tu zastavil. Jen udělal jakési gesto rukou, kterým asi naznačil, že nebude zastavovat na každé zastávce kvůli tomu, že jsou tam lidé, kteří by rádi využili služeb místní dopravy. Později jsme v debatě s Lupínkou došli k tomu, že je docela možné, že se nějakým způsobem ráno losují zastávky, kde se stát bude a kde ne. Ale dále. Přijel tedy další naftabus a my se konečně dostali do Kamen. Stavili jsme se pro sváču v již známém obchůdku, kde jsem s toutéž prodavačkou, co včera opět zapředl anglický rozhovor, aniž znám z této řeči jediné slovo. Ale to už jsem přiznal, že su synek z Ostravy a Lupínka ze Zlína, načež babka pravila, že je kousek od, tedy Zlína, a to z Liptálu. Před obchodem jsem se velmi pečlivě vyhnul těm pár schodům a vydali jsme se směrem k lanovce, která nejela. Netušil jsem proč, ale pak jsem zjistil, že začíná v deset a my přišli dříve. Já bych se hádal do krve, že na internetu byl provoz od osmi ráno. *) Ale vzal to čert. Zakoupil jsem jízdenky, nebo lanověnky, prostě takové ty lístky, co se strkají do strojku, který otočí takové to heblo a vy si postoupíte. Tím se dostanete k lanovce a hup hop, už jsme byli vevnitř. Bohužel ne sami, a ještě jsme si museli sednou zády k hoře, protože se do kabinky s námi ještě vedrali mladý pár turistů z Německa, tedy mladý pár a vesele švitořili. Nevím co, neb Německy umím jen der di das, aniž tuším, co to je, ale s těmito „rozsáhlými“ znalostmi jsem kdysi na Lupínku děsně zapůsobil. Myslím, že si dodnes myslí, že Německy umím. No, vyjeli jsme nahoru a vydali se po zasněžené cestě směrem ke Sněžce. Ušli jsme asi dvě nebo tři sta metrů a už jsem tušil, že to nedám, protože kloub ošklivě skřípal a pálil jako bych tam měl žhavý drát. Tohle se naštěstí dá překonat častým odpočinkem. Různě dlouhým. Horší byla páteř. Ta se ošulit jen tak nedá. Jen drobátko, ale to musím sedět. Je naprosto jedno na čem, ale sedět nebo ležet. To mne přivádí k otázce, proč tu nejsou nikde lavičky ku odpočinku. Výmluva, že by zapadly sněhem neobstojí. Byli jsme kdysi v Alpách nahoře na Planai u Schladmingu a šli jsem směrem na Krahbergsattel. Lavička zhruba každých sto metrů. A i v tom sněhu tam jezdil chlap na kole a z laviček lopatou odstraňovat sníh. Věřte nevěřte, kdybych to nezažil a neměl svědka, asi bych tomu také moc nevěřil. Oni naši slavní správci hor a přírody asi lavičky nechtějí. Bodejť, tak hyzdit přírodu. Dřevěnými lavicemi. Fuj. Ale taková hezká betonová cesta pro auta, ta by vynesla moc peněz, ta by ti asi nevadila. No, ale mi jde spíše o to, že výstup na Sněžku není skutečně výšlap pro slabčáky. Jasně, to každý ví. Takže starší či nemocný člověk by to prostě zkoušet neměl. Souhlasím, jen ať je doma. Anebo použije lanovku. Ale když nejede? Mimochodem se mi stejně nezdá, že by si lanovka se svými cenami za jízdné nevydělala na nový motor, ale to už bych brečel na špatném hrobě.
Nuže, zaťal jsem zuby a šlapal, občas jsem zapadl do sněhu a po pár metrech sundal bundu. Nebyl jsem tam sám v letním triku, kolem nás prošla borka ve stejném horním oděvu, a ještě byla v kraťasech. Protože jsme šli skutečně pomalu, měl jsem čas pozorovat lidi kteří už stoupali do toho hrbu od turistického rozcestníku Nad Růžovohorským sedlem. Nebyla to hezká podívaná. Bylo vidět, že je tam asi led a lidé postupovali opravdu hodně pomalu. A to měli většinou nesmeky. Tedy ti, kteří nás předbíhali. Moje milovaná pak uviděla pokřivený strom, na jehož kmen se dalo usednout, a tak mne tam navigovala. Já si sedl a přemýšlel o tom, že už se nehnu. Ale chtěl jsem dojít alespoň k tomu rozcestníku, což jsme dali. Udělali jsme několik fotek a já další výstup vzdal, protože jsem věděl, že na to nemám. I kdybych nesmeky měl, nedokázal bych to. Jedině kdyby tam byla lavička každých sto metrů jako na Planai. Pak ano, ale takto to prostě nedám. Věděl jsem to. Stál jsem tam jak ten kokot a díval se nahoru a v duchu jsem se užíral vzteky sám nad sebou. Nad těmi zkurvenými klouby, nad rozdrbanou páteří a vůbec nad tím, že nedám ani tu pitomou Sněžku, na kterou vyleze i děcko. A že jich kolem nás šlo.
V takových chvílích se člověk snadno vcítí do kůže horolezce, který stojí pár metrů pod vrcholem a ví, že tam nedojde. Rozumní se vracejí dolů do base campů a pak třeba zpátky do vlasti. Nerozumní se vrátit odmítají a je to někdy jejich poslední rozhodnutí v životě. Zůstávají a umírají. To sice tady na Sněžce, nebo vlastně pod ní nehrozilo, ale abych v polovině kopce zkolaboval na záda, nebo nemohl hnout nohou a museli volat záchranáře, to jsem v žádném případě nechtěl. Vynadal jsem si do starých idiotů a otočil se k hoře zády. Další pocity už fakt nemá smysl popisovat.
Pomaličku jsme se tedy šourali zpátky, dali si drobného panáčka rumu, ze skleniček, které jsem zakoupil a pokračovali dále. Ty skleničky byly asi štamprle, a asi ani ne velká, ale cestou zpátky jsme si ještě dali. Já ji ani nedopil, alkohol už dávno není můj kamarád. Přestali jsme si kdysi rozumět. Cesta zpět bylo dost náročná a já jsem šlapal hodně statečně, ovšem krok sun krok. Proti nám chodily rodinky s dětmi, které to jistě velmi bavilo, některé tak moc, že čuměly do mobilů. Když jsme došli zpátky k horní stanici lanovky, byl jsem grogy tak, že jsem k lavičce šel jak slepý, jen abych si sedl. Z okna řval jakýsi chlap, ale já jsem navíc drobátko nahluchlý, tak až Lupínka mi tlumočila, že jdu blbě a že tam se nechodí a musíme kousek vedle. Naštěstí to bylo asi jen dvacet kroků. Které pro mne byly utrpením, ale jak vidno, přežil jsem to a na lavičce jsem zůstal lapět hodně dlouho.
Pojedli jsme oplatky a tu se mne jakási mladá dívčina tázala, zda mluvím česky. Já, že ano a ona chtěla vědět, zda jedeme lanovkou dolů. Když jsem řekl že ne, odešla. Netuším proč to chtěla vědět. Podle přízvuku to byla určitě cizinka, ale proč se ptala, to věru nevím. Nu a my se museli vydat na další cestu. Takže jsme se vydali po už pohodlnější, široké a rovné cestě na Růžohorky. Zde už se mi šlo mnoho lépe, odpočinutý kloub poslouchal jako hodinky, jen občas zaskřípal, abych jako o něm věděl a moc ho nepodcenil. Záda se také nějak umoudřila a bolela tak, jak jsem už dávno pradávno zvyklý. Takže v cíli jsem se k lavičce nehnal jako jindy, ale v klidu došel, a ještě jsme udělali pár snímků. Sedli jsme si a odpočívali. Já se pak přesunul na lavičku hned vedle, abych změnil polohu a tam seděla jakási baba a hned na mně, že tam sedí její přítel. Abych řek pravdu, já fakt na chlapce nejsem, takže mi jaksi nedošlo, proč mi tento fakt dáma sděluje, když je lavička dlouhá asi dva metry a já seděl klasicky asi na třiceti centimetrech. Ale bába vypadala divně, tak jsem řekl, že jejího přítele klidně pustím, až se dostaví a pomyslel jsem si, že tu asi míní ležet, když potřebuje celou lavičku. Dáma si asi pomyslela svoje, neříkala nic a já jsem jí taky neřekl, že bych ji kopl do řiti a tím naše komunikace skončila. Mimochodem potom ten její přítel přišel s pivem v ruce a vůbec si nemínil na tu lavičku sednout, anóbrž stál a tvářil se jako by chtěl to pivo vylít bábě na hlavu. Já už jsem se pohyboval poměrně suverénně, a tak jsem hodil machra a šel se porozhlédnout. Co mne naprosto zazdilo, byly ceny. Očekával jsem nehorázné sumy, ale byly tu ceny normální. Například za játra na smetaně s knedlíkem sto třicet korun. Což nenajdete ani ve městě.
Takže jsme chvíli poseděli, a protože jsem přehlédl zelenou značku, šli jsme kousek špatně a museli se ten kousek vrátit. Vymyslel jsem totiž, že se spustíme dolů do Kamen. Po zelené. Věřte mi nebo ne, že kdybych věděl, do jakého dobrodružství se to pouštím, tak bych si nafackoval. To, že se ani jednomu z nás nic nestalo, to je náhoda jako kráva a vsadím boty a kalhoty, že všichni andělíčci strážníčci měli pohotovost. Ti nad námi museli držet ne ruce, ale snad něco daleko většího. Nuže už zpočátku bylo jasné, že to bude z kopečka. To jsem tušil a podle mapy věděl, že z prudkého kopečka. Proto taky vede cesta cik cak. A už zpočátku byl sníh místy dosti tvrdý, takže hrozilo nebezpečí uklouznutí. Já se dopustil chyby už po pár metrech a byl jsem moc rád, že jsem si neurazil půlku prdele. Od tohoto okamžiku jsem zpomalil a pokračovali jsme skutečně opatrně. Ušli jsme, no ušli, spustili jsme se jen o pár metrů a už to začalo vypadat na pohodu, ale jen chvíli. Pak přišla ledovice. Bylo třeba vědět kam dát nohu, dávat pozor na kdejaký krok a pekelně se soustředit. Takže se šlo způsobem, deset kroků, oddech, pokec, srandička a zase deset kroků, odpočinek, pokec a takto jsme asi za dvacet minut urazili s bídou čtvrt kilometru. Byl to parádní nervák a ten ustal asi po dvou stech metrech. Oddechli jsme si a pokračovali a Velká Huba Pitryx prohlásil, že teď už to půjde, bo ten sníh je mokry a tam níže už to takové nebude. Možná by se měl Velká huba přes tu hubu dát, protože po chvíli přišlo skutečné sousto, a to pravá ledovice se vším všudy, hladká jako sklo v a v podstatě bez nesmeků nezdolatelná. Kam šlápneš, tam uklouzneš a jedeš mezi stromy. Ale vrátit se nešlo. Takže jsme skutečně hledali každou možnost, kam dát nohu, aby neuklouzla. Jako nejlepší řešení se jevilo hupnutí mimo stezku, pak hupnutí na trčící kámen a případný další skok opět mimo stezku. Mimo stezku, to znamenalo mít nohy v prudkém svahu, takže jak při tom trpí svaly a šlachy ví jen ten, kdo už něco podobného zkusil. A to asi v polovině téhle nadílky kolem nás v naprosté pohodě po té ledovici přešli dva mladí Němci s nesmekama. Jako kdyby se nechumelilo. No, my se v tom plácali hodně dlouho, ale i toto fyzické a psychické utrpení mělo svůj konec. Ledovice přece jen začalo ubývat, objevovalo se více a více kamenů, takže se dalo porůznu skákat a pak už zmizel led nadobro. Nešlo se jako po koberci, ale už se dalo jít vcelku normálně. Nemuselo se čumět na každý centimetr, jestli si nerozbijete čumák, takže hoj hoj, šli jsme už normálně. Do protivky šli dva mladí a ptali se na cestu na Sněžku a jak dlouho půjdou. Kouknul jsem na boty a prohlásil že za zhruba čtyři hodinky až pět tam mohou být. Oni že prej si mysleli že za dvě. Jůůůů. Tak to by byli borci. Takže jsem jim vysvětlil situaci s tím ledem. Moc mi nevěřili a pokračovali dále. Nevím, jak dopadli, což je škoda, protože podle mého soudu to nemohli stihnout do tmy. Ještě jsme potkali dva Němce, kteří šli také do protivky a živě jsme s nimi pohovořili. Dobrá, upřesním, hovořili oni a já jsem přikyvoval, smál se a říkal „Ja, ja, gut“. V duchu jsem je nazval Ukecanci.
My jsme pak již prošli pod lanovkou a pokračovali po asfaltu až k mini přehradě, kde jsme se vyfotili a šli na nádraží. Tam jsme zkoumali autobusy, ale povšimli jsme si, že nějaké jízdní řády tu nikoho moc nevzrušují, takže skibusy si jezdily, jak chtěly a pokud přijel nějaký načas, byl totálně natřískaný lyžaři. My pak viděli houf lidí bez lyží jít k autobusu, a tak jsme šli také. Optal jsem se šoféra, zda stojí u Tetřívka a on že ano a že máme nastoupit. Ptal jsem se, kolik stojí jízdenka a on že nic, že je to zadarmo. Tak jsme se svezli a já jsem nakonec řidiči strčil padesát korun, což je zhruba cena dvou jízdenek. Myslel jsem si, že nás vzal jen tak a že peníze nechce také jen tak. A chtěl jsem, aby věděl, že každý dobrý čin je odměněn. **)
Na cimru jsem došli totálně zničení, ale spokojení. Tu cestu z Růžohorek jsme jednoznačně označili jako výjimečnou a co do nebezpečí ji zařadili na první místo. Dokonce to porazilo i cestu v bouři v Beskydech. Sekli jsme sebou oba do postele a odpočívali. Pak jsme šli na večeři, kam se dostavili i to dva ukecaní Němci které jsme potkali cestou z Růžohorek. Večeře byla chuťově dobrá, ale dle mého soudu teplá večeře má být prostě teplá. To že vejce byla čerstvě vytažené z ledničky bylo jasné. Ale vlažná byla i koprovka a o knedlících je hanba psát. Ty housku neviděly ani z ponorky při čisté vodě. Lupínka si dala pivo stejně jako včera a pan šéf mi nabízel tondu tako jako včera. Ale ten byl bez bublinek a teplý, takže jsem jej s díky odmítl. Nu a po večeři jsme šli spát.
*) Pak jsem si ověřil, že lanovka skutečně jezdí od osmi a netuším proč zrovna ten den začali až v deset. Nepátral jsem po tom.
**) Teprve až před odjezdem jsem zjistil, že jsem opět za pitomce, protože skibusy tu jezdí zadarmo. Takže doufám, že si to pan řidič nevyložil špatně.
3. den, sobota 17.2.
Tento den jsem určil už před vandrem jako klidový, protože jsem věděl, že po výstupu na Sněžku budeme nadobro vyřízení. Nu, nahoře jsme sice nebyli, ale ten sestup dolů z Růžohorek řádně pocuchal naši fyzičku. Šlachy pěly velmi nehezké ódy na tu cestu a svaly naprosto v poklidu sprostě nadávaly. Já nadával také sám sobě, ale už se s tím nic dělat nedalo, takže jsme se sešoupli na snídani, nadlábli se a vyrazili. Cíl byly Portášovy boudy a na ty i zpátky jednoznačně lanovkou. Proto jsem po návštěvě místního obchůdku koupil jízdenky tam i zpět, aby mne zase náhodou nenapadla stejná pitomost jako včera. Vyjeli jsme nahoru, kde jsem drobátko pocuchal nervy muži, který lanovku obsluhuje. Nevím, zda to račte znát, dáte si dolů takové to držadlo, na kterém jsou přivařeny i takové stupačky na nohy. No, já vím, že se to má před dojezdem nahoře zvednout, ale mi to nešlo. Myslel jsem, že to zkouším brzo, že je to ještě nějak zajištěno a až pak jsem si uvědomil, že to nemůžu zvednou, protože tam mám já blbec nohy.
Ale dostali jsme se z toho, jen chlap řval, abychom uhnuli, tak jsme mu udělali radost. Nahoře toho moc k vidění nebylo. Samozřejmě, že tu nesměly chybět dětské pitomosti, škaredé a nevzhledné, ale bez toho se už asi naše příroda neobejde. Někde jsem četl, že je to přírodní. Nu, jestli se ocelové traverzy v přírodě vyskytují volně pohozeny, pak je vše v pořádku. Takže jsme se vydali jen na louku s názvem Pod Portášovými Boudami. *) To, co zde nyní popíši tam skutečně bylo, aby mne kobyla kopla, pokud kecám. Už když jsme se tam blížili, bylo slyšet rap. To je takové to kecání do hudby. No, hudby, ehm. Došli jsme na místo a věřte nebo ne, na jednom sloupu byl připevněný reproduktor, který tento kravál dělal. Uprostřed přírody, kde má být klid. Stateční ochránci přírody, kam jste se poděli? Asi jsme opět u pravidla, že peníze nesmrdí. No, zde jsme chvilku jen tak koukali na panoramata a vrátili se zpět ke svahu u lanovky. Pak jsem se šli kouknout ještě na vyhlídku do údolí přímo k boudě. Chvilku jsme pak u ní odpočinuli a šli na lanovku. Děda lanovkář se nás ptal, kam to chceme a já mu řekl, že do Ostravy. Nebylo mi vyhověno a lanovka nás opět vyhodila tam, kde jsme ráno nastoupili.
Zde jsme chvilku vyčkávali na autobus do Jánských lázní. Dohadovali jsme se, zda nám tu zastaví nebo ne. Zastavil a my v pohodě dojeli až na místo. Zde jsme kráčeli do kopce, kde jsem měl nachystáno další překvapení. Drobátko jsem se obával, že asi neprojde, neb Lupínka po jízdě na Portášky prohlásila, že má všech lanovek až po krk a že si po návratu bude muset přeprat spodní prádlo.
Nu, stavili jsme se u Asiata v obchodě, kde jsem zakoupil hromadu oplatek a šel zaplatit. Asiat se sladce usmíval, namarkoval povzbudivě se znova na mně usmál. Já jsem řekl, že děkuji a že chci lístek. Jako z pokladny. Asiatův obličej pozbyl přívětivosti a úsměv zmizel neznámo kam. Tvář nabrala nachové barvy a Asiat se rozhlížel po noži. Pak ale přece jen trhnul celou pokladnou div ji nepřevrátil a lístek mi hodil tak jako se hází psovi kus masa nebo přímo kost. Nu, nechal jsem to bez komentáře, neb mačeta, kterou měl u pokladny nabádala zcela jednoznačně k umírněnosti a nedávala mnoho možností k nějaké diskusi.
Za chroupání oplatků jsme došli až k další lanovce, kde jsem hrál blbce, že jako kde se tady vzala. Jenže Lupínka není žádné tele a ví, že jsem tu kdysi byl, tudíž mi na špek neskočila a neskočila ani do lanovky, protože tu cenu za jízdu tam a zpět jsem prostě odmítl zaplatit. Nezlobte se na mne, já vím, že ten provoz něco stojí, ale sedm stovek je pro mne přece jen moc. Takže jsem je všechny proklel zhruba do dvanáctého kopyta a vydali jsme se zpátky. Trochu rychleji neb jsme chtěli stihnout autobus, který samozřejmě vůbec nepřijel. Proč? Asi se šoférovi nechtělo, nebo ho bolel zub, či kýho šlaka, prostě nepřijel. Dvě dámy, které hodlaly použít téhož spoje se s námi daly do řeči a ukázalo se, že jedna z nich zná jak Sýkořice, tak Zbečno a je z Běleče, což je pár kilometrů od Sýkořic. **) Inu, ta naše malá vlast je přeci jen malá. Nakonec přijel spoj, který měl jet později než ten předešlý a za ním se asi řítil ten, co měl přijet, ale to jsou jen dohady, neb my jsme nasedli a jeli až do Úpy. Zde jsme pomaličku došli na chaloupku a na pokoji snědli zbytky co nám zůstaly. Můj miláček projevil mírný zájem o zbývající oplatky, které jsem chtěl zblajznout až po večeři, ale nebránil jsem jejich okamžité konzumaci. Pozdravil jsem ještě pséka, který tu už opět seděl a pak už jsme jen čekali. K večeři jsme měli objednanou nějakou vepřovou krmi s rýží. Věřte nebo ne, bylo to teplé a kdyby kuchař rýži osolil, neměla by večeře chybu.
*) Při psaní velkých písmen vycházím z mapových podkladů, nikoli z pravidel pravopisu.
**) viz vandr Sýkořice
4.den, neděle 18.2.
Ráno jsme se probudili drobátko dříve, takže jsme zahráli písmenka a šli na poslední snídani. Párky nebyly, takže jsme spásli, co bylo a šli balit věci. Uklidili jsme pokoj v rámci možností, já odevzdal klíče majiteli, který se s námi loučil podáním ruky, a tak jsme o viděli naposledy. Cestou na autobus nás předběhli ti dva Ukecanci Němci, a tak jsme je vlastně také viděli naposled. Pak už přijel načas autobus a dovezl nás přesně včas do Jaroměře. Na nádraží jsme šli něco kolem pěti minut a hned sedli do vlaku, který byl již přistaven. Pohodlně jsem, přijeli do Pardubic, kde jsme na osmé koleji počkali na náš vlak. Před ním ještě přijel namyšlený Leo expres, se kterým nemáme dobrou zkušenost *) a už tu byl náš vlak. Nasedli jsem do skoro prázdného kupé, kde jsem z mého místa zabezpečeného místenkou vyrazil nějakého mladíka a už se jelo. Pak tam někde přišel průvodčí a chtěl po mně občanku. Z ní zjistil že mi není šedesát pět roků, což jsem mu nikterak nevymlouval, páč je to fakt. A z občanky to umí vyčíst kdejaký idiot. Tak on na mně že nemůžu mít slevu. Já zase na něj, že taky žádnou nechci a on že prý ji mám. No, mínil jsem se hádat, ale on mne přesvědčil, že má pravdu, protože já blb místo abych přidal pasažéra normálně tak jsem fakt přidal pasažéra 65+, což v praxi znamená, že má slevu. Proč je přímo pod tím napsáno BEZE SLEVY, to už mi jasné není, ale připustil jsem svůj omyl. Doplatil jsem něco přes stovku a byl klid. Kluk vystoupil a muž dojeli v prázdném kupé až do Otrokovic. Jen předtím přišel ještě nějaký konduktor nám oznámit, že se v Hradišču odpojí tyto dva vagóny, což byla bezesporu velmi zajímavá informace, leč pro nás zcela nepotřebná.
Takže jsem, v Otrokovicích nasedli do trojclu a dojeli do Zlína. Následovala zastávka na brambory v Bille, kde jsme ještě přibrali nanukovou dortu a trošku namáhavě jsme došli až domů.
Konec. Zapsáno 18.2.2024 v 00:15, později ještě upravováno. ©Pitryx
Zdeje celá fotogalerie.