Pátek 20. – neděle 22.10.2023
PÁTEK
Vyrazili jsme na cestu již prvním přímým vlakem ze Zlína do Prahy, protože byl levnější než ty další.
Vyjeli jsme na čas, ale cestou jsme zpoždění pochopitelně nabrali. Mne překvapila všudypřítomná mlha a začal jsem balit své plány, které se týkaly cest po Praze. Chtěl jsem na letiště, nebo do Motolu, ale v této mlze to jaksi postrádalo smyslu. Takže jsme se vypravili sice na zastávku tramvaje číslo devět směr Motol, ale pokračovali jsme na Masarykovo nádraží. Protože jízdenky jsem měl jen do Prahy, tak bylo nutno koupit další do cílové stanice. Našli jsme tedy místo, kde se prodávaly a já hrabal drobné po kapsách, kterých jsem tam pár měl. Za přepážkou seděla hodně sympatická paní, která se mračila jako sto čertů a na pozdrav se neobtěžovala odpovědět. Její mohutný, ale přesto řídký vous se chvěl již když jsem ji obtěžoval objednávkou a když jsem se otázal, zda jí mohu dát drobné, myslel jsem, že babici tam za tím sklem normálně jebne. Zmodrala vzteky a začala hulákat, že drobné nechce, že jich má dost a tím mne naštvala tak, že jsem vytahal skutečně i ty plechy, které jsem dát nechtěl a měl jsem je pro svou potřebu na drobné výdaje. Baba pyskovala, řídký vous se jí chvěl vzteky a je docela možná, že i prskala. Ona hleděla do monitoru, takže jsem to nemohl objektivně posoudit. Seděla tam a nadskakovala při každé minci, kterou jsem položil a mračila se jako by ji brali dítě od prsu. Nu, ale nakonec jízdenky vydala i přes pitomé poznámky, které mne stejně nechávaly v klidu. S jízdenkami jsme vyšli ven a moje krasotinka projevila chuť na něco na zub. V prvním podivném obchodě jsem odmítl dát za tatranku skoro třicet korun a šli jsme do jiného, kde jsem koupil rohlík. Taky předražený, ale už méně. Nu, a když moje milovaná začala hezky papat, přiletěl tam holub a zvědavě koukal, cože to má dobrého. Povšiml jsem si, že mu chybí pařáty na jedné noze, a tak jsem se smiloval a kousek rohlíku jsme Lupínce ukradl. Jen drobeček a hodil to tomu ptákovi. Sezobl to a koukal dále. Stejně to dopadlo s dalšími drobečky. Já naštěstí ovládám holubí jazyk, takže jsem rozuměl, co si to vrkal. Říkal.
„No, dávej, dávej. Nebuď taková lakomá svině. A můžeš větší kousky, ty malé nejsou nic moc. A pohni, než sem přiletí další kolegové. Jsou to nenažraní hajzli a nenechali by mi ani ň“.
Ani to nedořekl a už tu byl další, a po něm zas a zas. Tak se cpali kouskem rohlíku, který jsem Lupínce uzmul a vypadali všichni spokojeně. Já jsem nafoukl pytlík, ve kterém rohlík předtím přebýval a bouchl jsem jej. Ptáci ihned opustili kolbiště a myslím, že následující dva roky je tam nikdo neuvidí.
My jsme koukali na tabuli, kde už byly vypsány všechny vlaky, kromě toho, kterým jsme chtěli jet my, ale nakonec tam naskočil i on a už jsme seděli a jeli do Milovic. Od loňského roku se stavba trati, nebo její vylepšení posunulo, ale zpoždění bylo stejně. Tudíž jsem seznal, že plán mé návratové expedice se hroutí, nebo přinejmenším doznává vážných trhlin. Protože jsem měl cestu zpět vypočítanou tak, že přejdeme z Masaryka na hlavák a na to máme dvacet minut. Jenže při tomto zpoždění bychom to nestihli, a to ani náhodou. Předpokládal jsem totiž, že když je zpoždění směrem tam, bude i směrem zpět. Takže jsem začal špekulovat co s tím a napadlo mne zrušit již zaplacené jízdenky a koupit nové tak, abychom, vyjeli z Milovic o hodinu dříve, a tak získali čas. Odsunul jsem to však na později, neb jsem si uvědomil, že máme jízdenku Víkend a ta funguje drobátko jinak než klasická jízdenka. Dojeli jsme tedy do Milovic, kde jsem neviděl žádný uvítací výbor, a tak jsem se šel k přepážce ujistit, zda se nemýlím v otázce Víkend jízdenky. Paní, která byla za plexisklem o něčem podobném neměla vůbec tušení, takže jsem ji musel tak drobátko navigovat, načež se chytla a potvrdila mi můj předpoklad, že u této jízdenky je jedno v kolik se jede. Nebyla si moc jistá v kramflecích, ale já jsem to kdesi četl, a tak jsem se rozhodl, že jí budu důvěřovat.
Když jsme vyšli ven, blížila se moje dcera milená, ovšem bez mávátek a transparentu „vítám vás“, takže jsem usoudil, že je třeba odbočit a někde se ukrýt, aby se vylekala a příště se ve vítání hostů polepšila. Leč byl jsem ihned objeven a vydali jsme se cestou k jejímu příbytku.
Cestou se neudálo nic, co by nějak stálo za pozornost, mimo to, že jsme řešili, zda nejít i pro Alexe do školky. Ale s batohem se mi tam vláčet moc nechtělo, a tak jsme došli k dceři. Zde nám byla nabídnuta trocha polévky. Kyselice. Moje dcera milovaná, ač věděla že přijedu uvařila je čtyři litry, takže jsem se nějak moc nepřejedl. Ale vzhledem k tomu, že hubnu, tak to stačilo. Polévka byla naprosto excelentní a jsem ochoten tvrdit, že ani já takovou neumím. Nu a po tomto papání jsme se vydali parkem pro mého vnoučka do školky. .
Dcera šla dovnitř a my čekali venku. Když nás Alex uviděl, zarazil se a odmítl velmi striktně školku opustit. Vehementně předstíral, že jej zajímá sklo ve dveřích a plakátky tam nalepené. Matka je však přeci jen vyhnala ven a chudák chlapec běžel k prvnímu stromu, který objal, a tak se vlastně skryl mým pátravým zrakům. Možná by tam stál ještě dneska, ale matka jej nenechala moc dlouho svobodně vydechnout, a tak simuloval zájem o další ceduli, kterou se pokoušel urvat. Načež konečně vyrazil kupředu a nechávaje nás, tedy dědka s babičkou svému osudu.
Naštěstí vím, že po nějaké době se zklidní a věnuje nám kapku pozornosti, což se později skutečně také stalo.
Nejprve jsme prošli parkem a šli nakoupit potřebné věci do kuchyně. U pokladny došlo k lítému boji, protože dcera chtěla platit, ale já jsem ji přetlačil do defenzívy a zaplatil sám. Malému jsem koupil zmrzlinu a šli jsme směrem do takového většího parku na okraj města, kde mělo být velké stádo nutrií. Stádo se nekonalo, ale jedna rodinka tam byla. Tak jsme jim dávali kousky pečiva, a protože umím jejich řeč, vím, co si říkali. Prej jsme se moc nepředali. Ale mladé si pochutnávaly až do té doby, než připlula asi jejich matka a ta je od jídla vyháněla. Kráva.
Pak jsme pokračovali dále kolem jakýchsi „blat“ a tu se se mnou již Alex spřátelil. Vyčistil jsme mu nalezenou šnečí ulitu, čímž mne uznal jako kamaráda a pokračovali jsme směrem domů. Nu, a protože bylo po dešti, objevili jsme s Alexem kaluže. Jůůůůů. To bylo něco pro nás. Takže se dělalo čááách čáááách, což některé lidi v naší skupince poněkud enervovalo. Poté následovala procházka krásně špinavým spadaným listím, které jsme s vnukem nohama pečlivě hrnuli před sebou. Poté jsme ještě prošli po chodníku kolem hřbitova válečných obětí, kde jsem ještě chvíli vyráběl pro vnuka nějaké šaškárny a dorazili jsme domů.
Já už jsem toho měl tak akorát, takže jsem byl rád že sedím. Alex nám ukazoval hračky a co se ve školce naučil a dcera pouštěla nějaký film. Jenže já předtím celou noc nespal, takže jsem poklimbával a dle tvrzení dcery a Lupínky jsem i něco málo dřeva pořezal. Takže skoro nevím, kdy přišel Denny. Ten mne obdaroval malým lesklým předmětem z Asie. Pak jsme ještě něco sezobli a já byl děsně rád, když jsem si lehl do postele, kde jsem zhruba během pěti minut usnul jako špalek.
SOBOTA
Ráno jsem se probudil vyhajaný dorůžova. Obyvatelé bytu se pomalu scházeli do naší prozatímní ložnice a už nevím kdo to byl, kdo se začal shánět po kocourovi Coudym. Nebyl naprosto nikde a to jsme se dívali i do mrazáku a do skládací sedačky na které jsme spali my dva. Kocour nebyl. Sublimoval. Takže jsme se rozhodli s Lupínkou jít se po něm podívat ven. Nenašli jsme ho ani v parku, když mne napadlo cosi fotit a všiml jsem si zmeškaného hovoru od dcery. Takže jsem jí zavolal, abychom se dověděli, že Coudy je doma a má se tam dobře. Prý byl přece jen v té sedačce. Takže jsme se vrátili zpátky.
Snídani jsem jako vždy odmítl, páč nesnídám, pokud nemusím a moje dcera vymyslela náplň dne. Výlet do Poděbrad, s čímž jsem souhlasil, protože jsem tam ještě nikdy nebyl. Moje studovaná Lupínka se ihned blýskla znalostmi historie a také věděla o místě, kde slavní lidé zasadili růže. Netuším, že bych někde nějakou sadil, ale neodporoval jsem, abych nedostal třeba kýblem po hlavě. Kdo chtěl, dal si čaj nebo kafé a vyrazili jsme. Cestou se nedělo nic zvláštního, mimo vášnivé debaty Alexe a Lupínky a do města krále Jiřího jsme přijeli v pohodě. Moje dcera během hodinky našla místo na parking a vyrazili jsme na obhlídku. Zastavili jsme se hned u prvního pramene, ze kterého jsem statečně ochutnal a pokračovali do parku, kde byly hezké fontány a robotický sekač trávy. Proč běžel ve dne nevím, ale potuloval se tam. Prošli jsme kolonádou, a došli k pomníku který tu Jirka má. Odsud jsme zašli do cukrárny, kde jsme se nacpali zmrzlinou a kde při placení došlo ke klasické přetlačované u pokladny a kde jsem opět zvítězil.
Následovala cesta na malé zámecké nádvoříčko, kde skutečně byly sazenice růží a skutečně každou jednotlivou zasadil někdo, kdo se nějakým způsobem proslavil. Cedulky tam byly, ale popisek skoro u všech nevysvětlil, v jakém oboru se někteří méně známí „slavní“ lidé projevili. Poté jsme šli k řece, kde jsem chtěl miláčikovi ukázat zblízka zdymadla, ale bylo to celé uzavřené, a tak jsme šli jen kousek kolem vody.
Alex mezitím objevil dětské hřiště, a tak jsme tam zašli také. Poté jsme se vypravili k hospodě, protože hlad už byl veliký. Ta, kterou jsme našli byla natřískaná až po střechu, ale já jsem zahlédl dvě babice, které konečně dopily své kofoly a chystaly se odejít. Na chvíli jsme ještě čekali na chodbě a pak jsme se dostali ke stolu. Na jídlo jsme sice čekali dost dlouho, ale jídlo bylo velmi chutné, alespoň moje svíčková ano. Trpaslíci opět odnesli kus masa k Lupínce na talíř a já jsem si jich vůbec nevšiml. Ale za to mi zase ona dala rýži, protože na konci již nemohla. Jo, já jsem ještě předtím dojedl zbytek polívky, o kterou již Alex nejevil nějaký zvláštní zájem. A nyní došlo k příhodě, za kterou bych si měl dát pár pořádně po tlamě. Moje dcera se ptala Lupínky, kde je WC a mi došlo až po zhruba třech minutách, že ji netlačila moč, ale chuť utrácet. Zaplatila všechno jídlo a hrdě se vracela ke stolu, kde jsem já již prohlédl její lest a nadával si starých pitomců. Jenže už bylo pozdě.
Pak jsme sedli do auta a dcera, maje strach, aby Alex neusnul, napodobovala Niki Laudu, jestli vám to jméno něco říká. Pokud ne, tak mohu směle napsat, že by předjela i startující Iljušin nebo Boeing. Jenže to nebylo nic platné, nepomohlo ani to, že Lupínka do Alexe hučela a on si prostě usnul.
Přijeli jsme k další zastávce, Alex byl nekompromisně probuzen a nebyl ani moc naštvaný. Šli jsme se podívat k ohradě, kde se pěstovali zubři, koně a jiná drůbež. Nikde nebylo ani kopyto, zato indických slunéček bylo neskutečně hodně. To se líbilo mému vnukovi, ale nám již méně. A protože tu nic k vidění nebylo, jela dcera s Alexem domů autem a my jsme se ještě prošli pěšky.
Doma pak moje dcera vyprovokovala večeři ještě před tím, než dopekla nějakou buchtu. Sežral jsem jak večeři, tak i to druhé a buchtička to byla výborná. Ještě jsme si kousek odvezli domů. Poté jsme byli vyprovokováni na partičku vykládaných rumů, které já moc neumím, a tak jsme si ještě zahráli pár partiček, než dcera třískla kartami a hra byla ukončena. Pak se šlo spát, protože jsme ráno mínili vyjet o hodinu dříve, a tak bylo třeba se vyspat. Tentokrát jsem nemohl zabrat a spal jsem asi dvě hodinky. Ale nakonec jsem přece jen usnul.
NEDĚLE
Ráno jsme vstali ještě před bzučením budíku, jak se nám většinou stává, dobalili věci a rozloučili se s dcerkou. Alex chrněl, takže jsme se museli obejít bez něj. Na nádraží jsme přišli s předstihem a slyšeli jsme někoho řvát, že vlak nejede a že se jede autobusem. Ani jeho řidič netušil, co se děje, takže jsme jeli s ním a nikoho naše jízdenka nezajímala. Projeli jsme celými Milovicemi a škoda že byla tma, takže jsme z nich moc neviděli. V Lysé nad Labem jsme vystoupili a vlak, který měl jet měl zpoždění patnáct minut. Lupínka se tedy bála jako vždy opustit nádraží a když jsem jí řekl, že těch patnáct minut skočí na třicet, asi mi nevěřila. Jenže k tomu došlo, takže jsme si počkali na běžný spoj, který přijel na čas. Navzdory očekávání, že bude plný tomu tak nebylo a my v pohodě dojeli až na Masarykovo nádraží. Zde jsme potkali holuba, kterého jsme krmili a já ho poznal podle té jeho podivné hnáty. V naprostém poklidu jsme došli na Hlavní nádraží a zašli si do obchodu koupit něco do huby. To jsme snědli přímo v hale a zažili klasickou perličku s odjezdem vlaků. Opět byly všechny vypsány, tedy odkud pojedou, jen ten náš ne. Ale nakonec naskočil i on a my se v pohodě usadili na místenkové pozice. Pak už cesta probíhala v naprostém klidu. Nabrali jsme zpoždění jen čtvrt hodiny. V Otrokovicích jsme sedli na trobojelus, hned na první, který jel a dojeli až do Zlína. Zde ještě návštěvy samoobsluhy a cesta do kopce. Domů jsem tedy již došli bez potíží.
Ve Zlíně 28.10.2023 v 18:22 ©Pitryx