Čtvrtek 14.9. – úterý 19.9.2023
Čtvrtek 14.9.2023
Vyjeli jsme v poklidu po ránu vlakem, protože čert věděl kolik minut zpoždění budou nabírat trobojelusy. Na nádraží jsme si jen tak zkusmo dali po panáku borovičky. Nevím proč, třeba jsem chtěl zkusit, zda to ještě vůbec umím pít. V Otrokách to šlo ráz naráz, vláček nebyl moc obsazen, ale přesto jsme využili místenky zadarmo k objednávce jízdenek přes internet. Nějaký pár nám uvolnil sedadla po směru jízdy, ale babice která měla správně místo uvolnit si seděla jako královna a nic ji nevzrušovalo. Měl jsem sto chutí jí něco říct a nakopnout ji, ale jelo se jen necelou hodinu, tak jsem si to nechal pro sebe. Do Břeclavi jsme dojeli tedy zády ke směru jízdy, ale v pohodě.
Zde jsme mrskli fotečky a šli do hospody, nebo spíše biffé, kde jsme se nacpali polívkou bez pečiva. Jo dieta je sviňa. Měl jsem se na celé hubnutí vykakat.
Následovala cesta dalším vláčkem do Znojma, kam jsme vlakem nedojeli. Proč ? Protože si dráhy usmyslely uspořádat pro nás výletík autobusem. Jen tak, abychom měli radost. Takže nás v Hrušovanech nad Jevišovkou vykopali z vagónů a nahnali do již připravených autobusů. My to zvládli v pohodě, jen ti kokoti kolníci tam zmatkovali. Takže jsme kvůli těm idiotům zase nabrali sekyru. Naštěstí to nevadilo, protože jsme ve Znojmě stihli přestup tak akorát. A tímto autobuskem jsme dojeli až do stanice Horní Břečkov – Čížov. Což byl cíl naší sáhodlouhé cesty.
Zašli jsme do hospody, kde bylo kolníků jak naseto. Venku tedy nebylo kde sedět a kolníci opírali svá kola za stovky tisíc i tam, kde to dost překáželo. My si dali pivo a limo, kterážto byla přechlazená a skoro bez bublinek. Pivo posoudit nemohu, neb mi Lupínka ochutnat nedala. Ale mi to nevadilo, protože jsem si ho stejně zhnusil, takže jsem ho vůbec nemusel. Já ještě sezobl česnečku, která o česneku absolutně nic netušila, ale zato sýru v ní bylo požehnaně. Načež jsme dostali klíče od chatky číslo tři a mohli jsme odplout směrem k ní, ovšem se slibem, že se později navrátím s penězi k zaplacení a občanským průkazem. Na mou poznámku, že jej dávno nemám, ale mám místo něj porážkový list nikdo nereagoval.
Chatička to byla útulná i s lednicí a rychlovarnou konvicí. Takže jsme se ubytovali a odpočinuli. A vyrazili na první krátkou vycházku.
Ta směřovala k bývalým zátarasům, které sloužily občanům socialistické republiky, aby se náhodou nespletli a nepřešli do kapitalistické ciziny. Prošli jsme i kolem strážní budky, kde stávali vojáci a volali na lidi, aby si dávali na zapšklé kapitalisty pozor.
Pak jsme se vrátili zpátky a šli do hospody zaplatit a předat OP. Slečna nám to spočítala sakumprásk a o zaplacené záloze nepadlo ani slovo. Rovněž doklad o zaplacení byl naspán na kousku hadru a pochopitelně bez razítka. Ale to už nebyla naše starost, nejsme státní kontrola.
Takže jsme po této transakci zalezli do chatky a šli spát.
Pátek 15,9.2023
Ráno jsme vstávali v naprostém poklidu a odkráčeli na autobus. Cílová destinace byla do Vranov nad Dyjí, jenže dostat se tam byl poněkud kumšt. Takže jsme nejprve jeli autobusem na zastávku Horní Břečkov – Jednota, odsud na zastávku Lesná, penzion a odsud konečně do Vranova samotného. Nejprve jsme se vydali koupit něco k snědku. U mladé Vietnamky jsme si koupili salám a rohlíky plus pití a vydali se na cestu k přehradě. Zpočátku jsme drobátko bloudil a tudíž jsme šli opačným směrem, ale pak jsem se chytil. Pro jistotu jsem se otázal policistů, kteří tu zevlovali u chodníku. Moje dotazování Lupínka neschvalovala, protože se bála, že skončí v kriminále. Bohužel nevím jaké zločiny má na svědomí, ona se tomuto tématu svědomitě vyhýbá. Ovšem zvýšený počet loupežných přepadení u našich východních sousedů naznačuje oč jde.
Vyšli jsme do mírného kopce až k prvnímu parkovišti, kde jsme sezobli to, co jsme koupili a pokračovali v cestě. K hrázi přehrady jsme došli v pohodě a po několika fotkách jsme šli k přístavu. Zde jsem zjistil, že informace na internetu nejsou vždy zcela v pořádku. Parník v deset hodin totiž nebyl napsán na vyplutí, ale já tomu stále nevěřil. Pořád jsem si myslel, že jsem se jen přehlídnul a tak jsme zašli až k mostu, potažmo visuté lávce jak psáno na mapě. Ta zde kdysi dávno nebyla, když jsem zde coby mládenec pohledného zjevu a přijatelné váhy skotačil. Nato jsme se vrátili zpět k přístavu, kde se jen potvrdilo, že jsem slepý nebo blbý. U parníku se nic nedělo a tak jsme tedy šli až ke křižovatce, kde vlastně končívala vodní hladina přehrady. Dnes tam bylo jen a jen bláto a sucho. Přešli jsme kousek po polní cestě, protože jsem myslel že projdeme až k pláži, ale cesta najednou končila. Tam, kde kdysi asi pokračovala stály hezké chatičky. Takže jsem si říkal, že ušetříme nějaký ten metr, když půjdeme zkratkou ke schůdkům, což jsme udělali. Záhy jsme však seznali, že nejsme uzpůsobení k chůzi blátem. Navrhl jsem návrat k takové malé lavičce, ale Lupínka objevila úzké místo, kam jsme tedy vstoupili. Zapadl jsem do bláta až po krk. Ne, přeháním, po krk to nebylo, ale botu jsem špinavou měl a také má sněhobílá ponožka pozbyla své původní barvy. Lupínka byl z toho zděšená a neustále se omlouvala. Asi proto, že mi nestihla šlápnout na hlavu, když jsem se tam plácal, hihihi.
Nu, pořád mi tu nohu chtěla čistit, ale když jsem ji ujistil, že tohle zvládnu levou zadní, upustila od dalších akcí. Jen si pořád něco brblala, ale netuším, co to bylo.
Došli jsme až k mostu a po něm pokračovali do kempu. Lupínka se starala, jak a kde zaplatíme vstupné, protože tam na ceduli o něm něco bylo. Vysvětlil jsem jí, že to platí jen o sezoně a že je tam také například zákaz vstupu psů a jen na pláži jich bylo asi pět set. Marně jsem hledal to, co jsem tu znával. Vše bylo předěláno, vše spělo k amerikanismu a bylo to tomu poplatné. Barevné cedule s cizími názvy a česky jen sem tam něco. Začalo se mi to celé protivit a hnusit. Já nemám nic proti Američanům a USA už vůbec ne, ale tady by to prostě mělo zůstat české. Jenže to je jen moje přání. Chápu, že peníze jsou všechno a bez nich to nejde. Proč to tu všechno fungovalo za komančů, to opravdu vysvětlit neumím.
Nohy už mne bolely pořádně, pravý kloub zpíval nemravné písně a o zádech a páteři psát ani nebudu. Naprosto marně jsem hledal lavičku. Tažení proti nim je v celé ČR a tady mělo sto procentní účinnost. Jenže já už si sednou musel a to za každou cenu. Takže jsem zjistil, že to tři různě prohnuté kusy dřeva asi mají jako lavičky sloužit. Jasně, nevěříte, ale na fotce je to jakž takž vidět.
Dva kusy dřev kolmo v zemi a na nich další kus. Hotovo. Na tom má odpočívat tělo znaveného turisty, či odpočívajícího rekreanta. Já už prostě tomuto světu opravdu nerozumím. Nevím, zda tím eufemicky vyjadřuji, že jsem debil.
Prošli jsme se po pláži, kde jsem si umyl boty, a to tak, že jsem v nich šel prostě do vody. Lupínka by mi jistě vynadal, ale její vrozená slušnost jí v tom zabránila a slova, že jsem vůl, prostě polkla. Šli jsme tedy kus po pláži a zase po mostě došli do jakési putyky, kde jsme si dali polévky, jak jinak, že, a pak jsme pokračovali směrem do města Vranov. Po cestě dolů jsem ještě koupil miláčikovi takový přívěsek s obrázkem zámku Vranova. Ona to měla jako dárek pro kamarádku Marušku, kterážto jí z jakéhosi výletu přivezla uši. Rozuměj uši Štramberské nikoli lidské či zvířecí. No a toto bylo jako na oplátku.
Ve městě jsme nakoupili opět u mladé Vietnamky, která nám zaúčtovala o koláček méně. Ptáš se, milý čtenáři, proč jsem se nevrátil a neřekl jí o tom? Na to mám úplně jednoduchou odpověď. Je to vina mé alergie na to, když se mi prodavač nevěnuje a má jiné starosti. Já jsem zákazník takže se mi má věnovat. Ona žena se však věnovala kecání do tabletu s nějakou ženskou. Ani nepozdravila, ani nic, jen čuměla do tabletu a kvákala. Na markování koukala jen jedním okem a my jsme pro ni byli vzduch. Tím pádem ji pán Bůh potrestal tím, že přišla o peníze za koláček. Tuším kolem třinácti korun, ale to už nevím přesně.
No a pak jsem už jen čekali na autobus, kterým jsem odjeli na Lesnou. Jenže odsud nám jelo něco až za hodinu a to ještě bychom museli jet přes Znojmo. Takže jsme rozhodl o cestě pěšky do kempu. Zastavili jsme se na zmrzlinku a vydali se na cestu. Asi po dvou stech metrech jsme míjeli asi starý vepřín nebo něco. A byl tu smrad, jako kdyby šli psi z porady, jak by řekla moje ctěná maminka. Nebo jako v dámské šatně po tělocviku, jak by řekl dnešní komik. Nevím co to bylo, ale trvalo to hezky dlouho a šlo to s námi kus cesty. My jsme došli až k loveckému zámečku, kde jsem uvítal lavičku, protože už jsem skutečně mlel z posledních sil.
Kloub vyváděl jako divý a pálilo to jako sto čertů. A to jsme ještě nebyli ani v polovině cesty. Další odpočinek byl na následující lavičce, kde jsme měli krásný výhled do údolí. A pak jsme konečně došli až do chatky, kde jsem odpadl na postel a už jsem nevnímal nic kolem sebe. Vtípky typu, nedáme si to ještě jednou jsem říkal už jen automaticky a při tom jsem v duchu úpěl a sténal. Pak přišla noc a já usnul a spal jako zabitý.
Sobota 16.9.2023
Ráno jsem se probudil ve stavu, jaký se jen těžko popisuje. Každý kro k byl utrpení, ale zase to nebylo na umření. Pomaličku jsem to jakž takž rozchodil a rozhodl jsem, že dnešek bude víceméně v klidu. Takže jsme jen zajeli o zastávku níže, tedy Horní Břečkov – Jednota, kde jsme udělali nákup potravin více než za pětistovku. Něco málo jsme pojedli už na zastávce, kde jsme si vzpomněl, že nemám mléko a tak jsem se pro něj ještě vydal. Poté jsme odjeli zpátky do kempu. Zde jsme opět něco málo sezobli a dali se do činnosti. Totiž do ležení na posteli.
Odpoledne jsem toho však měl plné zuby. Nebyl jsem na tom zdravotně nejlépe, ale přece jen ležení není pro mne, takže jsem vydal povel k cestě. Zajeli jsme si do Znojma, kde jsme se nejdříve najedli. Měli jsme za to, že velmi levně, jenže pak teprve nám servírka sdělila, že knedlíčky jsou jaksi počítány zvlášť. Jistě, uznávám, naše blbost, že jsme se pořádně nepodívali na jídelníček, ale když já dělal v kuchyni, uvádělo se na jídelníčku jídlo celé včetně přílohy. Nevím kdo tuhle novinku s přílohou zvlášť vymyslel, ale asi byl dobře vyčůraný. No, ale jak říkám, naše chyba a hned se ukázalo, že tento oběd zase tak levný nebyl. Pak jsme se šli podívat na některé historické části, ale jen kousek, protože jsem se stále necítil na nějaký velký výlet.
Takže jsme šli zpátky na autobus, kterého odjezd jsem v poklidu přehlédl a navrhoval dokonce jít nebo jet na nádraží a odjet vlakem. Na zastávce jsme zase hádali písmenka a moje polovička zase skoro všechno vyhrála. Pak tedy jel autobus a my dojeli ke kempu. A zde jsme již strávili zbytek dne. Odpočinutím a jídlem. Plechovku fazolí ohřála moje kuchařinka pomocí rychlovarné konvice. Nu a pak jsme šli spát.
Neděle 17. 9. 2023
Nevím kdo plánuje turistické atrakce ve zdejším kraji, ale asi to nemá v kotrbě zcela dobře uspořádáno. Dalo by se také říci, že je padlý na palici. Ihned vysvětlím, proč tato domněnka. Turistický vláček k parníku jezdí pouze v sobotu. V sobotu však nefunguje parník. Ten jezdí jen v neděli. V tento den ovšem zase nejede vláček. A autobus, který by vás vyvezl nahoru z města k hrázi jaksi „něpremáva“. Ano, chápu, dnes má každý auto a tak si pod hráz zajede a k lodi ten kousek dojde. Takže jsem vlastně na vině já, jakožto mamlas, který není schopen vylézt nahoru ty uslintané dva kilometry. Jestli to ono není spíše tak, že si ti mudrlanti už nakradli přes sezónu a nyní, když je po ní už na to kašlou a dostaví se k atrakci jen když mají náhodou čas. Ale to jsem drobátko odbočil. Ovšem mám k tomu důvod. Chtěl jsem totiž opět na parník, ale při našich možnostech a autobusových spojích bychom to prostě nezvládli. Takže jsme do Znojma sice dojeli, ale s naprosto jiným úmyslem, než plavba parníkem po přehradě. Nejprve jsme zašli do námi již navštívené Country hospody na dvě polévky. Bylo dosti brzy, takže jsme nevěděli, zda vůbec bude. Byla a my si ji vychutnali. Lupínka česnečku a já gulášovku, ve které bylopožehnaně masa, leč nebyla zrovnanajteplejší. Nu a pak jsme se dali na výšlap k zámku. Ten proběhl jen s drobnými komplikacemi, které jsem ani do éteru nevypouštěl. U zámku jsme zakoupili vstupenky jen do věže a vyšmatlali jsme to až nahoru. Jako odměna byl krásný výhled.
Pak jsme šli zase dolů, což je logické, protože nahoře už jsme byli. Cesta dolů byla naprosto super a nemohu se zde šířit o tom proč tomu tak bylo. Dole jsem ještě mé milované koupil takovou blbůstku na lednici. Ona se jí líbila a já považuji za svou morální povinnost jí splnit každé přání. Pak už jsme sešli zpátky do města. Já byl tak zmožený a třásly se mi nohy, že jsme se stavili v hostinci u piráta na pivo a limču. Nevím název hospody, ale pirát tam u vchodu byl. Poté jsme znovu jsme zašli do ranč hospůdky na další polívku a pak opět na nákup ke známé Vietnamce. Tentokrát se nám sice opět moc nevěnovala, ale napočítala zboží správně. Takže následovala cesta domů do kempu. Zde jsem si vzpomněl na onu zálohu na bydlení, kterou jsem posílal měsíc dopředu a která mně nebyla odpočtena, takže jsem musel do hospy, kde jsem to v klidu vyjednal a pětibába mně byla navrácena. Ovšem ještě jsme zašli pro knihu na zastávku, kteréžto se zde válely a jsou volně k disppozici. A Lupínka je zvyklá chodit na autobus, vlak i letadlo drobátko dříve, nejlépe o dvě či tři hodiny. Proto se zde začetla do nějakého nerváku a chtěla si jej dočíst. Tedy, ona alespoň tvrdila, že je to nervák. Možná to byla nějaká pokleslá erotická literatura. Následoval již jen odpočinek a nakonec spánek.
Pondělí 18. 9. 2023
Dnešní den se nesl v podobě překvapení, které jsem Lupínce slíbil. K němu jsme však museli jít a to pěšky. Ono se ani jinak moc chodit nedá chá chá. Takže jsme vyrazili v nádherném ránu a šli po velmi pohodlné asfaltové cestě.
Krásně se šlo a když jsme se ocitli na mostě přes řeku Dyji, poznala moje drahá, že jsme v Rakousku. To bylo to překvapení. Stanuli jsme v cizině, kde jsme též bohatě posnídali pestrou stravu, skládající se z chleba a paštiky. Pak jsme šli do kopce ke hradu. To bylo mimo plán, protože jsem netušil zda to zvládnu. Ale vyšli jsme až nahoru. Zde jsme chvilku poseděli, nasávali atmosféru a pak jsme ještě udělali pár fotek.
Sešli jsme opět dolů k řece a vydali se na cestu zpět. Tentokrát dosti do kopce a já měl ještě eso v rukávu. Chtěl jsem ještě navštívit Haardeggskou vyhlídku, ale už před odbočkou k ní jsem měl těžkou krizi. Zatnul jsem zuby a na vyhlídku jsme došli. Tam si udělaly sedánek nějaké babice a hodlaly tam strávit zbytek dne. To, že se chce někdo také podívat dolů naprosto ignorovaly a klábosily jak najaté. Odpustil jsem jim to, neb jsem z přízvuku pochopil že jsou to Pražačky. Ostatně, já moc po pohledu dolů netoužil, nějak mi to nedělá dobře či co. Takže jsme si odpočali, vyfotili a pomaličku se plazili zpátky do kempu.
Zde jsme chtěli zajít na něco k snědku, ale zjistili jsme, že je v pondělí zavřeno. Naštěstí jsme měli jídla dost, takže jsme hlady nezemřeli. Tudíž jsme vyžrali co se dalo a odpočívali až do večera, kdy sem přijely nějaké děti. Nebo mládež. Nevím jak je toto možné. Kolem přehrady jsme nesehnali ubytování, protože vše bylo obsazeno školami, jak nám majitelé sdělovali. Další třída zde, tak kdy se ty děti a mládež sakra učí? To už po dvou týdnech školy mají další prázdniny? Nu, vem to čert, není to má starost. Mladí naštěstí jen sem tam něčím třískali a řvali, ale v noci byl klid. Takže jsme mohli v klidu spát.
Úterý 19. 9. 2023
Zde již není vlastně nic ke psaní. Vlastně ano a bude opět o mé vlastní blbosti. Byl jsem přesvědčen, že nám to jede v 7:12, netuším proč. Nějakým způsobem jsem na to přišel. Asi jsem se přehlídl, ale nevím, zas tak slepý nejsem. No, ono je to fuk. Prostě jsem jen tak, bez důvodu kontroloval náš odjezd a přišel jsem na to, že nám to jede už v sedm nula nula. Takže jsme vyjeli dle řádu a v poklidu jsme měli čas ve Znojmě čas k nákupu jízdenek a přesednutí na vlak. Cestu k němu nám ukázala nějaká zaměstnankyně, protože asi viděla, že jsme z vesnice. Byly tu jen dvě nebo tři koleje a fakt jsme kolej 2/2L neviděli. Cesta byla v pohodě a v Břeclavi nám byl ihned přistaven vlak, ve kterém jsem si samozřejmě sedl do protisměru, takže když jsme se rozjeli, museli jsem se přemístit. Pak zuž to bylo v poklidu až do Otrokovic. Zde jsme nechali ujet šestku, neb jsme museli kupovat jízdenky, takže jsme jeli dvojkou a domů dorazili v poklidu a dobře. Konec zápisu. A snad ještě dodatek. Batoh byl opět o něco těžší než při příjezdu. Přibyla nevypitá láhev meruňkovice, koupená v sobotu v obchodu, konzerva fazolí, chleba a kniha.
Ve Zlíně ve středu 20.9.2023 ve 12:26
Celé album zde.