Pátek 14.7.2023
Vyjeli jsme ze Zlína o půl osmé a v deset jsme byli v Brně. Já zpočátku bloudil, ale směr ke kostelu, kam jsme chtěli jsem vystihl. V horku jsme se vyhrabali až nahoru, kde jsme se museli na chvilku zastavit, neb mi docházel dech. Na lavičku jsme nesedali, neb byly všechny moudře přímo na slunci a jednu jedinou okupovali mladí s batohem vedle sebe. Pak mé bystré oko zřelo letadlo, které šlo na přistání. Stejně rychle jako cowboy Šnupydupy, jak říkávala moje maminka, jsem já místo koltu tasil mobil a fotil. Ještě jsem stihl do záběru dostat i mého miláčka. Výsledek je zde.
Poté jsme zašli pod kostel a pak kousek dolů na Zelňák, kolem Husy na provázku. Zde jsme chvilinku poseděli v křesílkách a pak se vydali do hrbu k hradu. Už v polovině jsem si musel dát oddech a teprve pak jsme došli až k pokladně. Zde mne dost šokovala cena vstupenek, bratru sto čtyřicet korun pro jednoho. Pouze do kasemat. Síííííla. Ale rozhodně to stálo za to. Lupínka si možná drobátko nadělala do textilu, ale rozhodně to nepřiznala. Jo strach je sviňa. Musím přiznat, že na někoho to působit může, ale na mne jako hororového maniaka to nemělo žádný vliv. A musím se přiznat, že jsem Lupínku děsil vyprávěním a snažil se ji zatáhnou i tam, kde byla tma a kam už lidi nechodí. Ubránila se.
Po super prohlídce jsme ještě chvíli chodili kolem hradu jen tak a viděli jsme i kus moderního umění. Nevím, kdo se tím živí, ale nezlobte se na mne. Takové hnusárny by měly být zavřené někde, kde to zajímá lidi podobně postižené, třeba v nějaké výstavní síni. Ale do historického nádvoří… Schválně sem dám foto. Bohužel to tu obludnost nevystihuje. Další jsem už ani nefotil.
Nu a pak jsme se vydali na cestu zpět s tím, že si někde dáme něco na zub a k pití. Já už ze zásady vynechávám podniky s anglickými názvy. Jsem Čech a dávám to tím najevo. Tady to nešlo, protože jediná občerstvovací stanice s českým názvem, i když jen maličkým písmem pod anglickým, neměla čepovanou kofolu. Takže jsme chodili jako idioti po ulicích, a nakonec jsme to vzdali a zaparkovali to v asijském bistru, kde jsme si dali právě jen tu kofolu a odkráčeli.
Před autobusovým nádražím jsme si ještě dali vanilkovou zmrzlinu. Slečna měla něco se strojem, takže jsme měli porci, kterou by ani kráva nesnědla. Ani já, a proto jsem dal zbytek mé milované. Nevěděl jsem, že neví, že se to má papat. Ona si s tím však zasvinila triko, nebo co to měla na sobě, takže vypadala jako čunčík Munčík.
Cestou zpět jsme viděli velké dělo u Slavkova. No, a to je vše. Domů jsme dojeli dobře a v pohodě i když jela Arriva přes dědiny. Tak jsme zase byli někde, kam se třeba už nikdy nedostaneme.
Opraveno a dopsáno ve Zlíně dne 5.8.2023 Pitryx