Vyrazili jsme v naprosté pohodě ráno po osmé hodině. Nejprve se jelo žlutým autobusem do Přerova. Na rozdíl od poslední jízdy tentokrát monitor u mne fungoval, ale bez internetu a u Lupínky jen svítil. Hodiny u řidiče si šly svým způsobem podle svých pravidel a samozřejmě špatně. Lidově řečeno, šly podle tyček v plotě.
V Přerově jsme se pokusili najít kešku, ale času bylo málo a navíc na lavičce seděli dva mudlové. Sice zády k nám, ale radši jsme to vzdali. Vlakem jsme pak jeli do Suchdolu nad Odrou, kde jsme měli čas asi dvacet minut podle chytrolína Pitrýska. Týž opičák pak zjistil, že se drobátko přehlíd a vlak jede až za hodinu. Mudrlanta k tomu vedlo především to, že vlak stále nebyl vypsán.
Proto jsme se prošli na Jičínský perón, kde jsme hledali jinou kešku, ale nenašli. Podle nápovědy měla být pod lavičkou, ale prohmatali jsme to celé a nic. Zkoušeli jsme i jiné finty, jako třeba jestli není uvolněná dlaždička nebo tak a ani za dvacet minut jsme nic nenašli. Tak jsme se šli mrknout, kde jsem asi před dvaceti lety chrápal ožralý s Milanem Bublou a pak se vydali zpět. Ještě jsme mrkli za roh, kde na nás štěkal obrovský pes, veliký jako škatulka od sirek. Hospoda, kde jsem popíjel jako mladý sice stála na svém místě, ale asi je již dávno uzavřená.
Nu a pak se šlo na vlak, který nás odvezl do míst, pro mne asi nejhezčích na celém světě.
Ze Suchdolu jsme dojeli do Heřmánek a já hořce zalkal, protože ta roztomilá budova nádražíčka byla neodvratně pryč a místo ní tu stála nevzhledná krychle zastávky. Ach jo.
Zato u kolejí přibyla kolistezka a tak jsme se vydali po ní, místo jako kdysi po klasické silnici. U mostku jsme odlovili další kešuli a pokračovali až ke křižovatce, kde byla kdysi také hospoda. Nyní tam již není. Nechápu, jak je možné, že se za komančů uživila kolik let. A najednou to nejde, kde je chyba? Ale zase na druhou stranu chápu, že kapitalistické hospodářství je o něčem jiném. Mít otevřenou hospodu jen pro radost někomu je dnes nesmysl.
Pokračovali jsme kolem vrásu až na místo činu, zde všude zvané „Mariaštajn“.
Bylo mi divné, že jsem ušel jen dva kiláky, ale zlomený jsem byl jak po desítce.
Zde ihned dvě pivka a já šel pro klíče. Paní chtěla obě občanky a když jsem jí řekl, že jsou letos první kdo je chce, tvrdila, že to všude jinde dělají načerno a jen oni zde poctivě zapisují. Což mne pobavilo, ale nechal jsem si připomínky pro sebe. Co mne více zaujalo byla velká místnost příjemně klimatizovaná a nikde nikdo. Vyplatilo se to?
Nu, slíbil jsem, že občanky dodám a dostal jsem ihned klíče od chatky. Občanky jsem dodal až venku, kam si pro ně paní přišla. Následovalo ubytování a chvíle oddechu. Nejprve v pohodlném koženém křesle a pak na posteli.
Milý čtenáři, jistě si nyní říkáš, jakýže komfort jsme to měli na bydlení a že to muselo hodně stát. Bylo to v té nejlevnější kategorii, necelé tři sta za osobu v chatce. Neuvěřitelnému komfortu na chatku pro dva jsme sami nechtěli věřit. Takže jsem se ihned shodli, že ze všech kempů co se týče vybavení nábytkem tenhle to naprosto přesvědčivě vyhrál. Kožená křesla v chatce jsme skutečně ještě neměli.
V chajdě jsme však zjistili závažný fakt. Byl smutný, ale nedalo se s ním nic dělat. Dohonil nás hlad. Asi běžel za vlakem, nebo nás možná už předběhl cestou, čert ví. Takže jsme se rozhodli zajít na oběd. Ale to už jsme šli dovnitř do restaurace, sedět venku v tom vedru při jídle se mi nechtělo. Po chvíli čumění do jídelníčku jsme spatřil mou oblíbenou zelňačku a tak jsem neváhal. Lupínka se nechtěla trhnout a tak si dala čočkovou. Byly dobré obě dvě a teplejší než na předchozím vandru. Pojedli jsme mohutně a já jsem zaplatil obě polívky plus pivo pro Lupínku a kofolu pro mne. A oba jsme se zřekli s mojí polovičkou na částce 75 korun, čímž jsme paní nechali tringelt celé čtyři koruny. Jen jsem musel poučit mého drahouška, že je to proti bonbónu, mluvit do toho tomu kdo platí.
Nu a pak již cesta po které jsem chodíval o každých prázdninách x krát. Takže jsem všechno Lupínce vyprávěl a ukazoval, ačkoli pochybuji, že by ji to zajímalo, ale čert to vem. Ukázal jsem jí také cestičku kolem vody k mostu, jenže tam už byly všude ploty, takže jsme se museli vracet po kluzkých a viklavých kamenech zpět. Pak se potvrdilo moje tvrzení, že se to tu kdysi hemžilo raky. Lupínka jednoho uviděla z mostu. Já ne. Spatřil jsem ho teprve až jsem pořádně zaostřil. Takový malý mrzák, ale rak to byl.
Pokračovali jsme kolem dětského tábora, který byl skoro celý změněný a dokonce v něm bylo uděláno občerstvení. Pokračovali jsme k druhému mostu, kde jsme zase brejlili na raky a Lupínka opět viděla jednoho jako první. Tak jsme sešli k řece, nyní většímu potoku a Lupínka jej hledala, ale už nenašla. Hodlala jej lapit a podívat se zblízka. A já vtom u její nohy spatřil jednoho, který byl velký jako kombajn. Hověl si těsně u břehu a tak byl nemilosrdně kousek pošprtnut klacíkem, udělaná fotka a pak byl ihned vrácen zpět. Já mám k těmto živočichům úctu a nikdy bych se na něj škaredě nepodíval, nebo ho chytil do ruky. Tím nálezem nám příroda sdělila, že tady je to ještě jakž tak v pořádku, ale ne úplně, protože předtím jich tu bylo deset na metr.
My jsme ještě kousek popošli a pak se vrátili zpátky. Ani orlí skála už nebyla tak moc vidět, ony stromy zase porostly, takže se nebylo co divit.
Stavili jsme se ještě v táboře, kde jsem trávívával každý rok část svého dětství. Tehdy ještě tábor pionýrský, kde všichni měli kroje mimo mne a páru dětí. Tehdy jsem se necítil moc dobře mezi ostatními, ale dnes jsem matce vděčný za to, že mne do této vskutku výběrové organizace nijak necpala. Ale to jsem odbočil. Oni tu totiž udělali občerstvení pro veřejnost. Takže jsme neváhali nakouknout a já spatřil na jídelníčku kyselicu, takže jsem neodolal.
Platilo se u pultu a já jsem nechal velkopansky tringelt celou korunu. Obdržel jsem cosi z umělé hmoty a byl vyhnán v širý les. Vůbec jsem netušil, k čemu mi ta věc bude a bedlivě jsem ji zkoumal, ale pak jsem to odhalil. Tím si slečna za pultem měřila vzdálenost ke stolu , kam měla polívku donést a pak si jistě řekla o vzdálenostní bakšiš. Jenže zde se ukázalo, jaké jsem to nevzdělané hovado, neb mně slečna řekla, že je to pípák, a až zapípá, bude polévka vařena a má s i pro ni přijít. Nu, moderna. Takž se dělalo ham ham, a věřte nebo ne, byla tu normální porce i s chlebem a tak jsem cpal a Lupínka do toho chroustala brambůrky, kteréžto jsem jí zakoupil, pančto polévku nechtěla papat. Po jídle jsme kráčeli zpátky k chatce. Zde jsme popadli svíčky a šli k soše ke skále, kde jsme svíčky zapálili a šli zase do chatky. Zde jsme ulehli a skoro okamžitě vytuhli.
SOBOTA
Vstali jsme ráno v naprosté pohodě a já ještě jednou přehodnotil dnešní cestu a vyrazili jsme. Nejprve ke kříži, kde jsme vylovili další kešku a pak jsme pokračovali dále, kolem bývalého tábora, občerstvení a dalšího tábora až k mostu, kde nám měl rak ukázat další cestu. Samozřejmě, že jsme jej již neviděli, a ani žádného dalšího živého, zato jeden mrtvý tam ležel a tak jsme jako ukazatel použili jeho mrtvého těla. Nejprve jsme tudíž šli po pohodlné cestičce oba vedle sebe. Krásná příroda, lehké mrholení, klid. Nikde žádná sekačka trávy a ani motorová pila. Jen auta nás předjížděla, neb tu bylo chatek všude jako nasr… Bylo jich zde moc.
Prošli jsme kolen chalupy s ještě klasickými dřevěnými rámy v oknech a došli až k řece, kterou jsme museli přebrodit. Když jsem viděl kameny, po kterých by to mělo jít, zul jsem boty a Lupínka mne následovala. Věřte nebo ne, byla to příjemná koupel, voda byla, dle tvrzení Lupínky, akorát, takže to byla pohodička a supr zážitek. Na druhém břehu jsem si v klidu olámal kousky ledu kolem prstů a z pytlíku urazil rampouchy.
Pak už nic nebránilo tomu natáhnout si teplé ponožky a vyrazit dále. Došli jsme k louce, kde se zrovna stavěl další tábor a tak jsem měl možnost Lupínce vysvětlit, a dokonce i názorně ukázat, jak se takový stan na posadě staví. Pak jsme šli pomaličku zpátky po druhém břehu Odry. Narazili jsme na klubko mládeže, kteří byli kupodivu potichu, ale zase dlužno dodat, že asi dělali zrovna nějakou soutěž, protože jejich vedoucí tam cosi přednášel a kladl záludné otázky. Pokračovali jsme podle skal, kde možná na topole zelený mužík zatleskal. Nyní zde nebyl a a musím dodat, že někde to bylo dost o hubu a viděl bych to na jištění. Rozhodně uklouznutí tady mohlo končit tragicky.
Na skály pod námi a řek byl nádherný pohled. Přelezli jsme tedy dosti obtížný úsek, viděli jednu studánku a přelezli několik spadlých stromů, když jsme se vynořili u palouku. Zde bordel jako skoro všude, vykácený les a kravál. Když jsme šli dál, zjistili jsme, že je to traktor a seče louku plus trávu u plůtků chatek. Netuším, kdo to platil, zda vadila chatařům nádherně rozkvetlá louka, nebo to vadilo přímo jejímu majiteli, nevím. Faktem je, že traktor trávu nekosil klasicky na seno, ale dělal z ní takovou tu sečku, která tam zůstane ležet naprosto bez užitku. Ale to už jsme byli u našeho známého mostu, kdej sme poprvé viděli toho obra raka, jemuž jsme teprve nyní dali jméno Džouseph“.
Ještě jsme brejlili do vody, ale už jsme neviděli ani jednoho živého. Jasné. Já vím proč. Příroda mi tak sdělovala. „Hele, Pitryxi, vždy jsi se ke mně choval slušně a nikdy mne nijak neničil. Takže jsem ti včera ukázala živé raky, ale to stačilo. Až zase příště přijedeš. Což doufám uděláš a já se budu těšit“. Nebohá matka natura netušila, že tohle byl s největší pravděpodobností můj poslední výlet sem.
Došli jsme až k onomu občerstvení v táboře, kde jsme si dali obstojný guláš a pak jsme znova zašli k soše Panny Marie ve skále. Zde chvilku sezení jen tak. Nevím co se honilo hlavou Lupínce, ale na mne sedal víceméně jen smutek, jak to tu všechno lidé dokurvili. Ale také jsem zase zavzpomínal, jak jsem tu byl s dcerkou, když byl a ještě moc malá. A pojal jsem chuť mít zde fotku s mým vnoučkem Alexem. Když jsem měl fotku s dcerou (kdoví kam se fotka poděla), měla by tu mít ona snímky se svým synem. A já s vnukem. Ale tohle přání…
No, dále. Pak už jsme šli na odpolední klid do chajdy.
Po odpočinku jsme zašli do jiného občerstvení na gulášovou polívku a pak jsme se vydali nahoru kolem chat až skoro do lesa, kde už mne Lupínka ukecala k návratu. Zašli jsme tedy ještě kousek na druhou stranu, ale pak už jsme se definitivně vrátili k soše a pak do chatky. Usnuli jsme jako když nás do vody hodí.
NEDĚLE
Ráno jsme vrátili klíče do skrýše jak domluveno. Po cestě jsme ještě zkusili ulovit jednu kešku, ale nezadařilo se. Došli jsme až na křižovatku, odkud nám měl jet autobus, ale protože bylo času hafo, šli jsme ještě kousek do kopce, kde dříve stával obchod. Ten jsem už nenašel, ale možná že byl ještě výše. Takže jsem alespoň vyfotil čápy a pštrosa, nebo nandua, to nevím, neumím je rozeznat a šli jsme na zastávku. V poklidu jsme dojeli až do Oder, kde jsme přesedali a dojeli až do Suchdolu. Zde nám jel v lak, který jsme mohli v poklidu stihnout, kdyby ovšem ta zatracená aplikace IDOS tento vlak ukázala. Zato ukázala druhý, Leo expres, a my nastoupili. Vevnitř nás čekala přirážka padesát korun za to, že jsme si koupili jízdenky tady ve vlaku. Nevím kde jinde jsme si je měli koupit, když v Suchdole nemají pokladnu. A přes internet to nešlo, neb tam všude kde jsme byli nebyl žádný signál. Ale čert to vem, ať se Leo expres nažere, když má málo. Hlavně že tam v jednom vagonu běhali dva lidi kteří neměli lautr nic na práci.
Nu, vystoupili jsme v Přerově a šli se podívat jak nám to jede. Pak měl můj miláček choutky, ale jen na něco sladkého, tudíž jsme šli koupit oplatek. Pak jsme ještě jednou zkusili odlovit onu kešku u vystaveného vlaku, ale i tentokráte zbytečně. Pak už jsme nasedli na autobus a v poklidu dojeli až do Zlína. Následoval jen výstup do kopce a tím pádem i konec celého vandru do dob mého dětství a mládí.
Dopsáno dne 28.6.2023 ve Zlíně © Pitryx
Tak zatím jen fotoalbum