pátek až pondělí 5. 5. – 8.5.2023
20. vandr, hora Tábor u Lomnice nad Popelkou
Pátek
Tak milé děti, nejprve si povíme pohádku o tom, jak se dá ujet necelých deset kilometrů za dvě stovky a něco. Ona to vlastně není pohádka, ale krutý fakt. Těch deset kilometrů myslím vzdušnou čarou, ve skutečnosti je to samozřejmě více. Takže jsme nasedli do vlaku ČD v Rovensku pod Troskami a já vůl koupil jízdenku až do Lomnice nad Popelkou. Průvodčí ani nemrknul okem a přijal tisícovku, se kterou vystoupil a my s Lupínkou začali uzavírat sázky, zda ho ještě někdy v životě uvidíme. Naštěstí neutekl, a jízdenky nám v klidu prodal. Ta cena mne zarazila, ale neměl jsem chuť to pitvat. Dojeli jsme až do Turnova, kde jsme měli přesedat. Avšak zde čekal vlak společnosti Arriva. Takže byly dvě možnosti, čekat na další vlak společnosti ČD, nebo prostě koupit jízdenku u Arrivy. Jenže mi pořád vrtala hlavou ta cena. A také naprostá absence prodejního okénka ČD na nádraží. Takže jsem se šel otázat do Arrivy, zda to náhodou není ta jízdenka, na kterou můžete cestovat čímkoli. A byla. Takže jsme odjeli vlakem této společnosti až do Staré Paky. Cestou nás vyhodili z vlaku jen jednou, a to v Semilech, kde se prý prováděla nějaká oprava. Teprve odsud jsme dojeli do Staré paky. Zde jsme přesedli na vlak do Lomnice nad Popelkou a už bez potíží dojeli až do cíle.
Z nádraží jsme šli pěšky do města, kde jsme hodlali naplnit svá bříška něčím poživatelným. Cesta vedla kolem hlavního tahu, vše bylo takové šedivé a hnusné a náměstí to vůbec nevylepšilo. Na radhausu hodinky bez ručiček, omítky otřískané… Až budu někdy vzpomínat na škaredá města, tak toto tam bude zcela jistě figurovat někde na čelních pozicích. A hospoda nikde, zato kebabárna a čínské občerstvení, to ano. Někdy opravdu přemýšlím, kam jsme to dopracovali. Copak už všichni zapomněli na naši vynikající českou kuchyni? Nakonec objevila putyku moje milovaná, a tak jsme tam zamířili. Docela solidně jsme se napráskli a za rozumný peníz. Poté jsme vyrazili k cíli své cesty, ale ještě se stavili u Číňanů na něco do huby. A už se šlo na ten vrch Tábor, kde jsme měli bydlet.
Hned po opuštění města se na nás usmála hezká zahrádka plná kýčů, ale mně se to líbilo, obzvláště vodník, kterého jsem přece vyfotil musel, to uznáte sami.
A kousek za ním další, ale toho najdete už ve fotogalerii na konci tohoto povídání. Následoval výšlap po pohodlné cestě do mírného kopce. Procházka je to hezká, hlavně když koukáte na Krkonoše, na kterých je ještě sníh. Na fotce je to ještě slabě vidět.
Já měl po předešlém dni dost potíže, takže jsem vítal každé místo k odpočinku. Poté jsem volil kratší cestu po louce a lesem po křížové cestě, kterou jsem samozřejmě nafotil, ale to už jsem mlel z posledního, takže ty fotky nejsou nic moc. Na konci této cesty jsme slyšeli takový kravál, že to hýbalo větvemi smrků kolem. Domníval jsem se, že to je spousta dětí, ale ne. Tentokrát jsem jim křivdil. Byli to motorkáři a zřejmě se domnívali, že o nich musí vědět každý široko daleko, takže ti nahoře na rozhledně zvonili zvoncem a řvali na ty dole a obráceně. Naštěstí pak odjeli někam do “prdelovic nad něčím” a byl klid. Nemám proti motorkářům ani to nejmenší, ale tady se chovali jako prasata, ostatně jako většinou vždy, když je jich více.
Nu, nakonec jsme došli do cíle a hned jsme si dali občerstvení. Skoro tradičně, dámská část výpravy vyzunkla pivo a mužská kofolu. Přitom jsme vyplnili švihlý dotazník s osobními daty, který pak už stejně asi nikdo nečte ani se o něj nikterak nezajímá. Následovala cesta na pokoj a sprcha. Pak už jen odpočinek.
Na večeři se číšnice dopustila chyby, za kterou by se měla propadnout do pekla a vrátit peníze za školné. Donesla totiž druhý chod ještě když jsme papali fazolovou polévku, takže to druhé jídlo hezky vychladlo, než jsme ji snědli. Asi jí to někdo řekl, protože se to už neopakovalo. My jsme tedy povečeřeli a šli pod sprchu a do hajan.
Sobota
Byl jsem dost zničený, takže jsme se rozhodli odpočívat. Jen jsme hupli na snídani, kde mi chybělo něco sladkého, třeba koláček, ale jinak jsem se nacpal párků a vajec a pak jsem na pokoji funěl jako ten hroch a byl jsem rád, že jsem rád. A usnul jsem. Odpoledne už jsem to chtěl zkusit, ale jen po rovném terénu, takže jsme šli po široké skoro asfaltové cestě až k Allainově věži, kde to bylo skutečně hezké. Rád jsem se nechal poučit cedulí, že své pojmenování dostala po knížeti z Rohanů, který to zde kolem zveleboval a později tragicky zahynul při koňských dostizích. Na jeho památku byl také vybudován Allainův kříž na opačné straně, než jsme byli my a kam jsme měli v plánu také zajít, ale bohužel to nevyšlo.
Poseděli jsme chvíli u jezírka a já se snažil nedal na sobě znát, jak mne ty hnáty bolí a vcelku se mi to dařilo. Takže jsme šli zpátky, za mého vyprávění pohádky „O trpaslíkovi a sedmi Shěhurkách“. Pak už se nedělo nic složitého, neb jsme povečeřeli a šli na pokoj spát.
Neděle
Jako vždy v neděli jsem se odmítal vůbec nějak pohybovat. Nohy volaly po klidu a páteř mi také nadávala, že ji nešetřím. Tudíž jsme si hodně četl a skákli jsme jen na zmrzlinu a polívku stejně jako včera. Zbytek dne se nesl ve stejném duchu jako dopoledne, a tak nám to uteklo až do večera. Nu a když jsme něco málo pojedli, šli jsme spát. To byla celá naše neděle.
Pondělí
Ráno jsme si sbalili věci a vydali se snídat. V naprostém klidu jsme se napapali a poté vyrazili na cestu. Nevolil jsme zkratku jako při příchodu, ale tu delší trasu po asfaltu. Hezká procházka to byla, a ještě jsme se stihli zastavit u jezírka. Pak moje polovička zjistila, že nemám na batohu mikinu, čiže jsme se kousek vraceli zpátky a Lupínka vyběhla dopředu, kde řečený hadr objevila. Došli jsme pak již v poklidu až na autobusové nádraží odkud jsme vyrazili do Hradce Králové. Zde dost fofr, abychom stihli koupit jízdenky a místenky. U pokladny legrace, protože v hale byl děsný kravál a babice v pokladně se mne furt něco ptala a já netušil co se ode mne chce. V každém případě nebyly místenky ani na první vlak z Pardubic ani na ten další, takže jsem si v duchu řekl, že pánu Bohu poručeno a koupil jsem jízdenky až do Otrokovic. Bohužel se vraceli skautíci z jamboree, takže byl vlak napraný k prasknutí. Pokud se domníváte, že nás, staříky, pustil někdo ze skautů sednout, tak to se velice mýlíte. Ani je to nenapadlo a jejich vedoucí po nás jen vesele pokukoval. Naštěstí to bylo jen dvacet minut a nějaké drobné. Mi se nejvíce zalíbila dívenka v kroji, která asi někoho hledala, protože vstoupila do vagónu a řvala nějaká jména. Pak ještě hlasitě pronesla slovo, které vyjadřuje sexuální pracovnici a pokračovala dále do vozu.
V Pardubicích bylo jasné, že se situace bude opakovat. Jenže já měl zkušenost, že se dá sedět alespoň na schodech na konci vlaku, tak jsem si to ohlídal. Vlezli jsme do posledního vagónu a vpadli do kupé. Tak trochu jsem počítal s tím, že nás může vyhodit někdo s místenkou, ale pak jsem si vzpomněl, že ČD občas vagóny přidávají a a ty jsou jaksi mimo pořadí, takže se do nich místenky koupit nedají. No, abych to zkrátil, jeli jsme sami v přeplněném vlaku až do Otrokovic.
Zde už jen přestup na trobojelus a hurá domů. Došli jsme oba v pohodě.
Zlín 11.5. 2023 © Pitryx