Středa až pátek, 3.5. – 6.5.2023
Středa 3.5.2023
Nejprve jsem musel vyřídit své osobní záležitosti. Protože jsem netušil, kolik bude ráno lidí na úřadě práce, tak jsem nekupoval dopředu jízdenky. Nevadilo to však. Stihli jsme krásně trobojelus do Otrokovic a zde stihli koupit jak jízdenky, tak i místenky. Cesta do Pardubic proběhla bez vzruchů, jen mi bylo divné, s kým si moje polovička píše přes mobil. Vrtalo mi to v kebuli jako ten chrobák, co vrtá do dřeva. Takže jsem nahodil uraženej ksicht a bylo mi sděleno, že jde o překvapení. Rázem mi bylo jasno oč asi půjde, ale tvářil jsem se stále jako idiot, co nic netuší. V Pardubicích jsme přestoupili na vlak do Hradce Králové, kde jsme se stihli v poklidu zastavit v jednom z obchodů pro třicet deka salámu a deset rohlíků, plus něco na zub. Nu a pak už jsme jeli vlakem směr Rovensko pod Troskami, ale vystoupili v Semínově Lhotě. Nejprve jsme udělali fotečky s hradem Trosky v pozadí a šmatlali do Ráje. Na otevřeném poli jsme slyšeli zvuk letadla, jak se přibližuje a vzdaluje, ale ani jeden z nás ho neviděl. Takže UFO?
Do kempu „V Ráji“ jsme došli v pohodě a na recepci jako vždy, když někam přijedeme bydlet, ani noha. Takže jsem si zavolal a chlap co to zvedl mi tvrdil, že žádné chatky nemá, takže jsem seznal, že jsem se dovolal někomu naprosto cizímu. Ale to už k nám kráčela paní, která nám předala klíče od chatky. Ta byla skutečně vybavena jen tím základním, což nám nevadí. Jen postele nešlo dát k sobě, takže jsme poprvé od našeho společného spolužití spali každý zvlášť. Co nás ovšem dojalo k slzám a lomení rukama byl absolutní nedostatek jakékoli zásuvky v chatce. Telefony mlely z posledního a v chatce žádná šťáva, kterou bychom hladem řvoucí přístroje napojili. Tak jsme se šli projít.
Lupínka si zahrála hru s kuličkami, viz foto výše a místní pán na nás pokřikoval, že je hospoda zavřená. Což nám bylo stejně jedno, protože takové zařízení navštěvujeme skutečně jen v nouzi nejvyšší. Také křičel něco o špionáži, neb mne viděl fotit. Prošli jsme se krátce po okolí a vrátili se k chatce. Sebrali jsme rohlíky a šli ke kuchyňce, kde jsem již předtím dal do lednice náš salám. Takže jsme něco pojedli a napojili žíznivé telefony, pročež jsme šli chrnět. Já jsem však ještě těsně před tím nafotil balóny, které vypadaly v kombinaci s hradem velmi impozantně. Moje polovička již spala, když jsem já ještě rozpočítával cestu na druhý den. Pak jsem však usnul také.
Čtvrtek 4.5.2023
Ráno jsme se probudili nejprve pomocí psa, který si umínil vyřvat plíce, vlastně vyštěkat, a pak pomocí budíku v mobilu. Totiž. Věc se má pták. Totiž tak. Hrad Trosky je od Rovenska kousek, ale dostat se tam, to už je jiná kapitola věci. Nic tam nejede a já si netroufal to ujít pěšky celé. Takže jsme museli jet vlakem už nějak v pět hodin a na nádraží z kempu jsem počítal hodinu. Takže jsme vstávali o tři čtvrti na čtyři.
Překrásným ránem jsme kráčeli na vlak do Rovenska pod Troskami. Sluníčko sotva vstávalo, teprve rozhrnovalo duchny mraků a nakukovalo na ten Boží svět. Také ptáci se teprve probírali ze sna a krásně nám do pomalé chůze zpívali. Byla to prostě pohodička, korunována srnkou, která však záhy prchla. V Rovensku jsme koukali na další, která se pásla za kolejemi.
A pak už jsme jeli vláčkem do vesnice s názvem Borek pod Troskami, kde jsme měli přestupovat na autobus.
Můj miláček opět vedl čilou korespondenci a já, abych se neprozradil jsem házel škaredé kukuče. Z logiky věci plynulo, že se na mne domluvila s mou dcerou Marcelou a míní mne někde během dne zaskočit. Jasně, že jsem to nevěděl na sto procent, ale moje dcera je asi jediný kontakt, který tu moje polovička má. A co jiného by je vedlo k tomu, aby si furt psaly.
V udané vesnici jsme přešli kousek k hlavní cestě, kde přijel takový menší autobus a vyvezl nás nahoru na zastávku Troskovice Tachov, Trosky. Ne to nejsou tři vesnice, to je název zastávky, věřte nebo ne. Mimochodem řidič si řekl takovou cenu, že bych šel raději pěšky, ale to bychom na hrad vůbec nedošli.
Tak jsme byli nyní kousek pod ním a kráčeli jsme mu v ústrety. A protože jsme měli času fest a záda zatím dávala jakž takž pokoj, obešli jsme jej i z druhé strany, kam turisté nechodí. Zde cesta končila malým a hezkým domkem s plůtkem za kterým byl pes velký jako kráva. Možná větší. Ten začal štěkat tak silně, že z hradu začalo padat kamení a cihly. Netušil jsem, jak bytelný je onen dřevěný plůtek a hodlal jsem zavelet k ústupu, ale přece jen jsem si říkal, že by to možná šlo ještě dále. Tu však můj jasnozřivý zrak (šestnáct dioptrií na levém, dvacet sedm na pravém oku) uzřel husara. Rozumějte, manžela od husy. A protože mne kdysi v dětství jeden takový přepadl a šeredně ztloukl křídly, měl jsem k těmto živočichům úctu, kteroužto požívají dodnes. Pročež jsme se tedy vrátili.
Následovala cesta k hlavní bráně, kde jsme čekali až otevřou. Když se tak stalo, zaplatili jsme vstupné sto čtyřicet korun na osobu a šli dále. Uvítal nás čert, a to už Lupínka stála pod Babou, tedy pod tou věží tak nazvanou. Ona mínila lézt nahoru. Ne ta Baba, Lupínka, a hodlala k tomuto zážitku donutit i mne. Můj náhled na výšky je všeobecně znám, ale když jsem se tady podíval na ty schody, měl jsem chuť tu nebýt vůbec a být někde hodně daleko, například v Nové Kaledonii, nebo někde na severu. Jako, takhle, mně osobně byly ty schody naprosto u řiti, abych se vyjádřil spisovně, kdyby mne tam Lupínka nechtěla evidentně vytáhnout. Seznal jsem to již z jejího pohledu, při kterém jsem stejně jako básník chtěl se státi menším a ještě menším, až bych byl nejmenším na celém světě. Nepomohlo to. Nechal jsem se ukecat jako to dítě, za pár pusinek. Takže jsem bedlivě, pomalu a rozvážně kladl mé chvějící se nohy na každý stupeň a po týdnu už jsem měl za sebou tři.
Ne, kecám, šlo to pomalu, ale zase tak pomalu ne, takže zhruba za dvacet minut jsme se ocitli na tom hořejším odpočívadle. Odsud jsem se podíval dolů na nádvoří a neomylně poznal rusé vlasy mé dcery a vedle ní nějakou tečku. Psa neměla, tak to musel být můj vnuk. Nachystal jsem si divadýlko, kterým jim vrátím tu jejich habaďůru, ale nevyšlo mi to neb jsme na sebe narazili na konci schodiště. Nahoře v té výšce. Infarkt.
Takže jsme se přivítali. Všichni. Mimo Alexe a mne. Můj vnuk ode mne vždy prchá a já se mu moc nedivím. Tady neměl kam prchat, tak jsme toho nechali a všichni slezli dolů. Jen já se plazil a držel křečovitě zábradlí. Ani omylem bych ty ruce nesundal a museli by mi je useknout sekerou.
Dole jsme nadělali ještě pár fotek a moje dcera navrhovatelka povídá, že bychom ještě mohli i Kost. Ne, neměla hlad, mínila hrad Kost. Načež jsem prohlásil já, že mám hradů plnou prdel a že mi mohou všichni s celou Kostí tak akorát vlézt na chrbát. Dcera moudře nahlédla do telefonního přístroje, bez kterého jsem ji dosud viděl jen jednou, a to, když jí spadl v kuchyni do špenátu.
„A co tak skalní město?“ Otázala se a já nadšeně souhlasil, neb to byl můj sen, ale bez auta bychom to nestihli. Kdežto dcera moje milená auto má, a to skoro nové, takže jsme se těšili. Malý Alex ne, tomu to bylo fuk.
Ještě jsme se však stavili na zmrzlinku, kde jsem chtěl obrat jednoho muže o párek s hořčicí, ale Lupínka mi to rozmluvila. Se zmrzlinou jsme já a Alex ulehli na dřevěná lehátka a v klidu konzumovali. Tento klid narušila jen nějaká pitomá vosa, co asi chtěla také trochu zmrzliny, ale vysvětlil jsem jí to politicky a vosa zmizela. Kochal jsem se krásným výhledem, ale už byl čas jít, a tak jsme spěchali k automobilu mé dcerky.
Ta jebla kladívkem do jeho dveří a ty se otevřely. Nacpali jsme se dovnitř, když jsme předtím vyhodili asi dvě tuny zbytečností a dcera provedla několik úkonů, aby se vůz vůbec rozjel. Já těm věcem nerozumím, neb jsem auto nikdy neřídil, takže její vysvětlování toho co právě dělá bylo totéž jako vysvětlit beduínovi zařízení a jeho použití v ponorce. Zhruba do půl hodinky byla plechovka pojízdná a vyrazili jsme jako raketa. Moje dcera si dává pozor na rychlou jízdu, takže jsme věděli, že na těch deset kilometrů máme zhruba týden a já si chtěl skáknout zařídit nějaké věci, ale nebyl jsem z automobilu puštěn ven. Teprve když jsem Marcelu upozornil, že nás v zatáčce předběhl slimák, zvýšila rychlost. Na tachometru třicet, v očích smrt. Znáte to.
Dojeli jsme tedy na místo činu a už nahoře u cesty, kde nebylo žádné parkoviště stála babice, které jsem vysloveně vnutil sto korun na parkovné. Za to nám poradila, že můžeme sjet níže, prý tam bude možná místo. Tak jsme tedy sjeli níže, kde místo pochopitelně nebylo, ale zkoušeli jsme štěstí. Tedy naše řidička. Asi po desátém pokusu jsem navrhoval, že na chatě za komínem je místa dosti, ale byl jsem umlčen a konečně byl proveden parking. Mohlo se vyrazit.
Kupodivu jsem opět musel vnutit peníze další babce, která bedlivě hlídala, aby se náhodou na skály někdo nekoukal zadarmo.
Já nejsem spisovatel, takže tu nádheru popsat nemohu. Neumím to. Procházeli jsme a jen čuměli jako telata na nová vrátka. Pak však přišla pro mne víceméně nečekaná podpásovka. Když jsem na hradě Trosky prohlásil, že mám hradů pro letošní rok až až, myslel jsem to kvůli schodům. Když jdu totiž nahoru, bolí mne klouby a páteř. Když jdu dolů, bolí mne kolena a páteř. A tady jich vedlo nahoru něco kolem dvou miliónů. Takže všichni už byli někde v polovině, jen já byl někde hluboko dole, kde jsem kvičel jak hyena. Věřte nevěřte, dal jsem to. Vyhrabal jsem se až nahoru, kde malý Alex řádil jak tajfun, aniž by vypadal jen trochu unaveně. Já jsem měl jazyk někde u kotníků a funěl jsem tak, že lidi koukali na nebe, domnívaje se, že nad námi letí tryskáč.
Dali jsme si chvíli odpočinek a pojedli něco hroznů, kteréžto nám nosil Alex, nabádaný svou maminkou. Pak jsme šli na jednu vyhlídku, pak na druhou a ten výhled já prostě popsat neumím. Nu a čekala nás cesta dolů. Myslel jsem, že to bude nějaká kličkující stezka či chodníček, ale drobátko jsem se mýlil. Byly to SCHODY. V několika částech vedly mezi skalami, ale v myší díře to byla síla. Neměřil jsem to, ale tady, kde vedly mezi dvěma skálami, bylo místa asi půl metru. Nejhorší bylo to, že jsem se břichem zasekl v jednom místě a nemohl jsem ani tam ani zpátky. Naštěstí mi někdo namazal pupek sádlem a vyžduchli mne ven tyčí. Tím jsem přestal narušovat provoz a jen jsem hleděl na dívenku která vyšla po mně. Ta měla plíce, že by jí mohla závidět i Dolly Buster a přesto prošla poměrně hladce.
Dole jsem samozřejmě odpočívat musel, takže jsme se po půl hodinové pauze vydali na oběd. My dva s Lupínkou jsme si dali jen polévku, mimochodem velmi dobrou bramboračku a dcerka tuším něco co vypadalo jako řízek. Alex se přidal k ní a když jsme snědli co jsme měli, hodila nás dcera až ke kempu, kde jsme bydleli. Já jsem chtěl, aby nás zavezla až k chatce, ale byl tam plot, takže z této akce sešlo. Nastalo rozloučení, ve kterém ani slza neukápla (jak toooooo?) a dcera odjela i s vnoučátkem rozmilým. Mimochodem, toho více než oběd ve skalním městě zaujalo pískoviště plné hraček. Odmítal jej opustit a zdálo se, že mu jeho matinka bude muset vyseknout roucho, ale pak to prcek vzdal a pískoviště opustil jen s mírným hudrováním. Závěr je jednoznačný. Nejhezčí den letošního roku pro mne a nejhezčí výlet pro všechny. Pro ty co jsou tady dole na fotce.
A ještě jedno videjko…
My jsme pak šli ještě něco sníst a zalezli do chatky s vědomím, že ráno můžeme vypadnout kdy se nám zachce a nemusíme vstávat tak brzy jako dnes.
Pátek 5.5.2023
Ráno nás opět probudil ten psí budík, ale pak jsme ještě usnuli. Ráno už tak nádherné nebylo, protože slunce už bylo dávno venku, a i ti ptáci již měli svoje odzpíváno. A tak Lupínečka provedla závěrečný úklid a mohli jsme se s kempem „V Ráji“ rozloučit. Odevzdali jsme klíče a odešli na vlak.