18. vandr Poprad a Gbeľany 26.-30. 9.2022-pondělí až pátek
Den nultý, pondělí, 26.9.2022
Ráno jsme vyjeli autobusem do Vsetína. Dlouho jsme stáli na červenou kousek za Zlínem, ale nebyl problém to ve Vsetíně stihnout. Zde jsme nasedli na vlak do Púchova. Už zde v tomto vlaku seděly dvě babice, asi matka s dcerou a dělaly paniku, že vlak na Košice, kterým jsme měli jet i my bude nacpaný a nějak přes mobil si snažily koupit místenky. Já je chtěl koupit už dříve, ale nabízelo mi to jen místa ne vedle sebe ani proti sobě tak jsem se na to vykašlal. Takže když přijel vlak na Košice snažil jsem se být co nejvíce vpředu, protože lidi se sem moc nehrnou. Hned u prvního sedadla seděli dva mládenci. Ten jeden měl na sedadle batoh a ani po prvním dotazu, zda je zde volno stejně jako jeho soused nereagoval. Otázal jsem se tedy podruhé, ale to už jsem rukou na batoh ukázal. Mládenec mne sjel pohledem tak, že by ode mne pes nevzal kůrku chleba a s pocitem, jak nesmírně mu ubližuji, dal batoh pryč. Takže jsme měli místa naproti sobě, ale seděli jsme, a to bylo hlavní. Ti kluci stejně v Žilině vystoupili a my si sedli k sobě. V takovéto sestavě jsme dojeli až do Popradu a nikdo už neotravoval. Jen na chvíli si naproti nám sedla silně otylá průvodčí, takže jsem se chvílemi obával, aby vlak nevykolejil, nebo se nepřevrátil. Leč, nestalo se tak a dojeli jsme dobře. Zpoždění nepočítám, na to jsme si už zvykli.
Na nádraží byla tma a venku před ním ještě větší. Ne, nebyla to noční tma. Venku už nás čekal odvoz, totiž Andrea. Jenže kvůli zpoždění musela doplatit parkovné, takže jsme se kapánek sekli.
U Lupínčina baráku jsme již jen nakoupil pár věcí, zanesli je do bytu a počali jsme po dlouhé cestě odpočívat. Andrejka vytáhla jakousi flanděru džinu, a tak jsme si dali. Já jsem samozřejmě neodmítl a pak jsme vyrazili do ulic. V Mamutu, což je název hotelu a restaurace, jsem směle ochutnával druhy piv a pak jsme šli někam na pizzu. Dále, věř mi to milý čtenáři, vzpírá se pero další práci. Nemohu psát co se stalo. Přepadla mne nějaká tma…
Den první, úterý 27.9.2022
S hlavou jako střep jsem se probral v naprosto neznámém prostředí. Nejprve jsem se zamyslil nad svým životem a říkal, si, že to není zase tak na levačku. Pokud je tohle peklo, je tu klid, pokud ráj, nic moc, ale dá se to. Když jsem však vedle sebe spatřil Lupínku, lekl jsme se. Což zemřela se mnou? Ona otevřela jedno oko a pravila lidským hlasem.
“No, tys včera teda vypadal”. A bylo to jasné. Nebyl to ani ráj ani peklo, já nebyl bradou vzhůru, ale u Lupínky v jejím bytě.
Včerejšek jsme tedy nechali stranou, ačkoli i moje polovička vyprávěla, že se mnou byla děsná prdel.
Pak přijela Andrejka s Kokim, což je pan velepes, francouzský buldoček. Ten ke mne nepojal důvěru a zbaběle přede mnou prchal. Jeho oči jasně říkaly, že když se k němu přiblížím, kousne mně do prdele. Mne by zajímalo, jak by to udělal při svém vzrůstu, ale protože si nerad dělám nepřátele, nezkoušel jsem ho provokovat.
Takže jsme si vyrazili do Tater do Smokovca a zde jsme stavili v hospodě Stodola na občerstvení. S potěšením jsem konstatoval, že nejsem sám, komu je po včerejšku poněkud nevolno a komu žaludek cestuje po celém těle s výjimkou břicha. Takže Andrejka papala polévku, já pil kofolu a snažil se poslouchat Ščambu, která zde stále hrála. Asi tušili, co mám rád za muziku. Načež mi bylo zakázáno zaplatit a šli jsme se toulat. Udělali jsme pár fotek, jenže kvůli mlze nic moc. Pak jsme se ještě zastavili v Tatranské Lomnici.
Zde jen krátká procházka, fotky a našel jsem si tu nového kamaráda. Koki již totiž ke mne pojal důvěru a nechal se vést na vodítku. Dokonce dával ostentativně najevo, že mne tedy jako bere, ale abych si dával bacha nebo mi ukousne camfrlíka.
Pak se jelo domů k Lubce, pekly se brambory, papalo se a šlo spát.
Den druhý, středa, 28.9. 2022
Ráno jsme ještě dobalili věci a šli na vlak jen o hodinu dříve. Pěšky jsme dorazili na nádraží a vcelku v pohodě dojelo vlakem až do Žiliny. Zde jen přestup na spoj do Gbeľan. Ten první nám kvůli zpoždění vlaku ujel, ale na další jsme čekali jen chvilku. Několik minut jízdy autobusem a byli jsme v cíli cesty.
Je to poměrně malé městečko, spíše větší vesnice s moderním kostelem a několika dalšími novostavbami.
Po asi dvaceti minutách pomalé chůze jsme se konečně ocitli na místě. Zde jsem zažil unikát, o který se musím podělit. Na zahradě domu, ve kterém jsme měli spát ležely dvě kupky sena. Měl jsem dojem, že je moc tmavé, tedy asi nahnilé, že na ně majitelé zapomněli. Jenže pak se ty kupky začaly hýbat a já jsem si uvědomil, že mám halucinace. Až když moje polovička řekla něco jako žán a tvaroh, začaly se ty kupky hýbat směrem k nám a já seznal, že jsou to zvířata. Jeden normální medvěd a druhý trochu menší. Netušil jsem, že zdejší obyvatelé postoupili až tak daleko a pěstují na zahradě medvědy. Tito dva se blížili k nám a i přesto, že byli oba za bytelným plotem, vyhlížel jsem nejbližší strom, kde vylétnu nahoru tak, že by mi mohla kdejaká veverka závidět. Leč nebylo potřebí takových krkolomných prvků, neb mi bylo vysvětleno, že jsou to pejskové a jeden sluje Jean a ten druhý Svarog. Ten je irský vlkodav a Jean, původně chovaný pastevci, je briard.
Moje paměť je již velmi slabá, takže jsem tomu druhému říkal zásadně tvaroh. Jemu to bylo naprosto fuk.
Pak vyšla maminka od Lupínky zvala nás dále. Oba psi se chovali uvědoměle, nestrašili mne, a ten větší do mne přátelsky strkal čenichem. Kdyby věděl, co mi v té chvíli vypadlo ze zadku do trenýrek, asi by se hodně podivil a možná i zasmál. Pak si však našel si ve mně přítele, začež mne použil párkrát jako lízátko a v noci se mnou chodil až na záchod.
Vevnitř jsem pak poznal i Lupínčina otce, který působil sympatickým dojmem, stejně jako jeho zákonitá žena. Později jsem si povšiml, že oba dva i přes svůj věk mají celkem rádi legraci, což si já nesmírně vážím. Občasné poznámky a připomínky matky mne silně bavily a tím si mne zcela získala.
Později došla na totéž místo i její sestra a její druh. Ti mají syna, který se zde také jen krátce objevil a zase pak, jsa obdarován hrou a padesáti eury někam zmizel a zbytek dne jsem ho již neviděl.
My jsme pak s Lubčinou maminkou šli na nějakou další zahradu, kterážto procházka byla přímo super. Následoval návrat menší oklikou kolem ovcí, které prchaly, protože jsem jim připadal silně podezřelý.
Doma se pak něco sezoblo a šlo se spát.
Druhý třetí čtvrtek 29.9.2022
Ráno jsme šli na zastávku autobusu zjistit, jak nám to jede, protože v domě sice wifina byla, ale sestra ani její druh se nějak neměli k prozrazení hesla. A protože jsme zvyklí se postarat sami o sebe a druhé, pokud možno neprosit a tím neotravovat, zašli jsme si tedy odjezdy vypátrat sami. Hezká procházka byla završena návštěvou místního obchodu, kde Lupínka zvesela utrácela mnou těžce vydřená eura. Měl jsem obavu, zda to prodavačky stihnou namarkovat a jak to poneseme domů. Náklaďák jsme neměli. Takže si Lupínka nesla v ruce jedny takové ty pokroucené svinstva, nevím, jak se tomu říká, asi za devadesát centů a bylo dobře. Myslím, že takovou tržbu zde mít zase pěkně dlouho mít nebudou.
Pak jsme šli domů, chvilku pobyli na zahradě a pak se odebrali do kuchyně. Otec se podjal k vaření obědu, tak jsem mu pomohl naškrábat asi čtvrt kila brambor a málem jsem se počůral smíchy, když se mne tázal, zda jich není zbytečně moc.
Kdyby chudák tušil, že u nás se škrábe pět kilo, tak by mi to asi ani nevěřil. Také mlel něco o guláši, ale já to bral jako vtip. Posléze jsme se nějak zakecali v obýváku a mně bylo divné co je s obědem. Brambory a maso byly připraveny v deset, nyní bylo čtrnáct hodin a furt nic. Pak jsem byl obeznámen se situací, jak to zde chodí.
Nu a pak už byl oběd a mně byl nabídnut guláš. Musím říci, že chuťově byl excelentní, ale guláš to jako takový rozhodně nebyl. Nevím, jak bych to nazval. A protože to mělo nejblíže ke gulášové polévce, nechám ten název, jak je. Výhodou otce bylo že měl po ruce čerstvé suroviny, takže proto ta excelentní chuť. Sežral jsem pět talířků, ale to byla chyba otce. Neměl se mne ptát, zda chci přidat. Po pátém talířku jsem jej viděl starostlivě nakukovat do hrnce a v duchu litovat, že klade tak blbé otázky. Nevím, zda tam ještě něco zbylo, ale pokud ano, věřím, že se otec nepřejedl. A protože se mne po tom pátém talířku již raději z bezpečnostních důvodů na nic neptal, tak snad mu něco zůstalo.
Po tomto opulentním soustu jsme se ještě bavili, a následně si šli lehnout. Kolem páté šla Lupínka opět do obýváku, kam jsem za dvacet minut dorazil také. Tak jsem konečně poznal i jejího synovce Richarda. Ten se zpočátku styděl, nebo se mne spíše bál, čemuž se nedivím. Já potkat sám sebe v lese tak hodím peněženku a prchám do dáli. To však malého Riška přešlo, a tak nám ukazoval co má a co umí. Následovalo opět mé krmení a pak sešlo spát.
Den poslední, pátek, 30.9. 2022
Zde se už neodehrálo skoro nic. Ráno se žádné velké loučení nekonalo a my jsme šli na autobus. Ten byl tak nacpaný, že jsme až do Žiliny museli stát, ale naštěstí v batohu nebylo nic zase tak těžkého, mimo darované lahve s naloženými křepelčími vajíčky a paprikami. Vlak jel poloprázdný, takže jsme dojeli až do Horní Lidče v poklidu a pohodě. Zde jsme opět navštívili krám s potravinami zvaný Hruška, neb moje polovička měla hlad jako irský vlkodav.
S uloupenými-ech, pardon, s nakoupenými potravinami jsme se usadili na lavičce a pojedli. Autobus do Zlína přijel na čas, takže jsme z nádraží šli ještě do Billy pro brambory a nanukové dorty. V obchodě se moje drahá rozčilila tak, že vzteky skrčila účet a málem mne tam přizabila. A to jen proto, že jsem jí nechtěl dovolit nést věci a cpal si je k sobě. Pak už jen výšlap do kopce a byli jsme doma.
Závěr: Moje obavy z utrpení těch pěti dnů byly zbytečné, bylo to celkem v pohodě a myslím, že jsem to jakž takž zvládnul.
Ve Zlíně 2.10.2022 v 13:54
Celá galerie zde.