17. vandr Schladming a okolí 20. úterý až 24. sobota v září 2022
Začalo to asi půl roku před datem odjezdu objednáním bydlení. Byl to nejdéle a nejlépe plánovaný vandr.
Den nula, úterý 20.9.
Začalo to odjezdem ráno ze Zlína vlakem do Otrokovic. Zde přestup na vlak do Břeclavi, ve kterém pohodička, ale bylo děsně přetopeno. Bylo to v kupé, kde jsme nebyli sami, a tak jsem nechtěl otvírat za jízdy okno. Oba cizí lidi pak sice vystoupili, ale zase si přisedla jakási mladá žabka. Zase jsem nemohl otevřít okno, neb Lupínka měla o slečnu starost. Aby prý se nenachladila. To, že jsem se tam já roztékal horkem jí asi bylo fuk. Ale přesto jsme dojeli v poklidu do Břeclavi. Zde čas asi půl hodinky, takže jsme švihli selfíčko před nádražím
a pak pozorovali policajty, jak hákovali snědé spoluobčany i když to byli nejspíše nějací utečenci. A to už se pak pokračovalo Vindobonou do městečka Bruck an der Mur.
Na Vindobonu jsme měli místenky a jelo se naprosto bez potíží. Musím jen poznamenat, že průjezd přes Vídeň byl fantastický. Dunaj na mne zapůsobil mohutným dojmem a město samotné také. A to jsem viděl jen to, co bylo možno vidět z vlaku.
V Bruck an der Mur jsme měli na přestup pohodový čas, takže jsme v poklidu přešli na vlak, ve kterém jsme pak jeli necelou půl hodinku. Ten nás dovezl až do městečka Sant Michael in Obersteiermark, kde byl klíčový přestup. Totiž bylo na to jen tři minuty a protože jsme již měli nějakou tu minutku zpoždění, tak jsme to dost hnali. Vlak do Schladmingu však již čekal opodál, takže nebyl problém. Ten se pak rozjel a vezl nás k cíli. Ne moc dlouho, neb u stanice Traboch zůstal stát. Na ceduli ve vagoně se smazaly časy odjezdu a nikde nikdo. Po patnácti minutách jsem se rozhodl jít na výzvědy, neznaje ni slůvka rakousky. Natož německy. Objevil jsem tak ve vlaku další tři pasažéry. Ano v jedné soupravě nás bylo skutečně jen pět. Nezjistil jsem nic, zato jsem udělal první fotku v cizině a objevil proč nešlo koupit na tento vlak místenky. Nebyl to místenkový vlak, ale spíše takový “pendl” mezi oběma městy. Tedy míním tím Sant Michael in Obersteiermark an der Mur a Schladming. Nuže, asi po dvaceti minutách jsme se konečně dali do pohybu a jeli už poměrně rychle, ale zase ne dlouho. Před městem Kalwang jsme opět stáli, protože se zde opravovaly koleje. Nebo něco podobného.
Pak se tedy pokračovalo a kdybych na nádraží v Seltzhal nečuměl do mapy, byl bych asi zděšen směrem jízdy. Takto jsem však věděl, že vlak pojede směrem zpět a nechalo mne to zcela chladným, Pak jsme bez dalších příhod dojeli až do Schladmingu.
Přivítalo nás zde prima počasí. Mlha a drobný deštík. Já byl trochu zklamán, neb jsem čekal něco většího, ale co už s tím. Takže jsme si v této daleké cizině šli obstarat potravu.
S kopím a kamenným kladivem jsme se plížili pod palmami abychom…
Pardon, jsem se nějak zamyslel či co. Takže jsme prostě jen vešli do obchodu s potravinami, kde na mne nějaký kluk tak ve věku dvanácti let upřel svůj zrak a prohlásil mne za spasitele. Volal, že jsem Jesus a zapředl se mnou čilý hovor. Velká škoda, že on neuměl Česky a já Rakousky. Přesto jsme si zajímavě pokecali, neb jsem vždy poznal, že se něco ptá a zatvrzele jsem mu odpovídal v mé mateřštině. S ním to však necloumalo. Stále mne prohlašoval za Jezusa a nemohl jsem se ho zbavit. Teprve u pokladny dal pokoj a my vyšli ven. Když jsem pak podle mapy zjistil, do jakého hrbu že to máme šlapat, vzdal jsem to. A šli jsme na první autobusovou zastávku, kterou jsme viděli. Když přijel autobus, naprosto suveréně jsem řekl místo určení, tedy Kulm. Autobus tam jen čirou náhodou jel a tak jsme se svezli do kopce, který byl pěkně příkrý a neměl konec. Tak jsme se konečně ocitli blízko našeho cíle. Z Kulmu jsme totiž měli dojít do Ramsau am Dachstein.
Původně jsem myslel, že půjdeme směrem doleva, ale pak jsem ještě doma na mapě dle čísla popisného zjistil, že musíme jít právě obráceně. Cvakli jsme pár selfíček a vyrazili. Mudrlant já ovšem přehlédl značku k odbočení a tak jsem volil cestu po silnici Ramsauer Landersstrase. Takže pěkně po asfaltu na křižovatku a dále pak zase asfalt po Rössingstrase, ale jen do tři čtvrtiny celé trasy. Mapy cézet moc nepomáhaly, neb to ukazovalo všelicos s výjimkou správné cesty. Pak jsme dle nich museli odbočit a já přemýšlel kam tak asi můžeme dojít když se před námi tyčí hora jako kráva. Záhy jsem to měl zjistit. Nejprve jsme se ocitli na louce a mokřině. Z bažin kolem koukaly části lidských kostí a zbytků těl. No dobře, nebylo tam nic než ta bažina, ale přece jen ten dojem…
Pak jsme přešli přes malý dřevěný most a dali se opět doprava. Jenže už po stu metrech jsem zase zjistil, že jdeme špatně, byť jsem jednu značku viděl. Vrátili jsme se a já zjistil, že polní cesta na mapě je uzoulinký chodníček, asi vymletý vodou či jak. A byl do hrbu, který jsem snad ještě nikdy nestoupal. Ale dělal jsem machra. Než abych dělal kilometr okliku, hrál jsem haura a už v polovině toho hrbu jsem supěl jako raněný hroch a nohy jsem měl gumové. Srdce mi tlouklo jako zvon a tlak se zcela jistě vyšplhal do výšin, kde rozhodně nemá co dělat. Takže jsem před koncem té stoupačky rád předal batoh Lupínce, která mi vyhrožovala fyzickým násilím, když jí ho nedám.
Na malé dřevěné lavičce jsme dali oddech a můj miláček mi batoh odmítl vrátit. Nehádal jsem se, a tak jsme došli až k budově, kde už mi byl konečně batoh vrácen. A moje drahá polovička se domnívala, že půjdeme již jen po rovině asi dva kilometry. Jenže pak jsem jako uviděl nápis, že nás vítá Concordia a tak prasklo, že jsme u cíle naší cesty.
Paní, která zde byla nám moc nevěřila, že jsme to my, ale nakonec nám ukázala bydlení a nechala nás o samotě.
Dali jsme chvíli odpočinek a vyrazili na klasickou večerní vycházku.
Já jsem předtím zastávku na mapě neviděl a z Concordie jsem na ni koukal z balkonu. Mohl jsem si ten předešlý výšlap ušetřit, ale zase by nebyla taková sranda, že jo. Takže jsme se vydali k té zastávce. Jenže kdoví co jsem to viděl. Tedy z balkonu. Ona tam zastávka nebyla. Tedy, byla ale úplně jinde kde jsem ji vidět nemohl.
Takže jsme se nalézali asi tři sta metrů pod penzionem Concordia v Ramsau Leiten Neuwirth.
Zde jsem viděl lednici v takovém přístavku, kde bylo pár potravin k dispozici. Žádný zámek, žádný automat, vzali jste si třeba vejce a peníze vložili do takové kasičky na levé straně. Nevím proč, ale přinutilo mne to k zamyšlení, jak dlouho by něco podobného vydrželo u nás. Tipl jsem to tak na pět minut a Lupínka tvrdila, že s tím odhadem souhlasí, ale tvrdila, že by to zmizelo i s lednicí. Nemá důvěru v český lid.
Pak jsme udělali večerní okruh kolem a v Concordii jsme se ocitli asi tak za slabší dvě hodinky. O procházce se nemá smysl rozepisovat. Já nejsem spisovatel a neumím vyjádřit pocity. Prostě kolem velehory a vy si to šinete pěkně pomaličku kolem krav, slepic, ovcí a já nevím čeho ještě takovým pomaličkým tempem…
No, pak jsme šli spát.
Den první, středa 21.9. 2022
Den mých narozenin. Je mi šedesát. Dostávám tento vandr jako dárek. A dnešní den k tomu.
Ráno vstáváme a jdeme na snídani, kde se objevuje i šéf. Rovněž hovoří česky a je kousek od Zlína, konkrétně…aha, prostě kousek odsud. Stejně jako paní, která nás včera vítala a jako kuchař. Vedoucí na nás chce data narození a já nápadně zdůrazňuji kterého je dnes. Majitel to nechápe, ale když asi po desáté opakuji datum mého narození a to dnešní, dochází mu to. Na základě dat narození dostáváme tak zvané Sommercard do mobilu. Ta nás opravňuje k jízdám zadarmo v autobuse a také lanovkami. Lanovky jen jedna denně. Posnídali jsme bohatě a chtěli vyrazit, když nám šéf navrhl odvoz dolů do Schladmingu. Souhlasili jsme a tím jsme se zde ocitli již dost brzy. Prošli jsme městečkem a jen otvírali huby nad cenami. Došli jsme až k lanovce na Planai. Já samozřejmě s tím břichem nestihl projít kurníktetem a tak mne musela pustit až obsluha.
Kabiny byly hezké, ale nebylo se čeho chytit a držet, což byl pro mne trochu problém. Nemám výšky nějak v lásce a nějaké držadlo ve mne vyvolává pocit bezpečí. Jasně že zde by bylo zbytečné, ale přece jen. Vyjeli jsme až na konec a vystoupili. Hned jsem slyšel kravál, naproti v chatě asi hospodařil nějaký idiot a měl venkovní reprák na plné pecky. Boooože, ti lidi jsou fakt na palici. Nu, koukal jsem nahoru na Planai, kam by se již mělo jít pěšky asi sto metrů. Jenže byl sníh a dost hrb. Nějak mne přešla chuť a také se mi nějak nechtělo brodit sněhem v zástupu lidí, kteří tam už šli. Takže jsme se dali doprava k chatě Plainhof. Odsud jsme se vrátili a dali se po upravené cestě wandrweg 779 kolem vrcholu hory. Byla to úchvatná procházka a něco opravdu nádherného. Lupínka se šla pokochat i čistou pramenitou vodou. Já pak asi v polovině začal mít potíže s klouby, ale sedl jsem si na zasněženou lavičku, která tam byla, co kousek a oddychoval. Vtom se tu zjevil nějaký muž na kole a měl lopatu. S úsměvem na líci se mne na něco ptal a něco mi sděloval. Teprve až mne pustil ke slovu jsem mu řekl, že nefršténzi a on se začal smát. Já teprve nyní pochopil, co po mne chce a vstal jsem. Uhnul jsem mu a on tou lopatou seškrábal sníh z lavičky a s pozdravem a smíchem jel dále. My pak šmatlali pomalu za ním. Už skoro v davu, protože lidí přibývalo. Samozřejmě jich bylo dost se svými pejsky, a tak samozřejmě začalo přibývat hovínek. Jestli si někdo myslí, že v Rakousku je to v tomto směru lepší než u nás, tak vás mohu ujistit, že tam, kde jsme byli my tomu tak rozhodně není. Hovínek tu bylo skutečně dost. Odpadků ne, ale zase bylo nasněženo, takže to nemohu objektivně posoudit.
Došli jsme až na křižovatku s další cestou. A protože jsme viděli až na konec lanovky, která stejně nejela tak jsme si odpočinuli a vraceli se zpět. Ještě jsme viděli tandem na padácích, kteří se zde rozbíhali k letu. Nezáviděl jsem, protože vím, že bych se asi po…
Tentokrát už bez mého záseku u kurníktety jsme nasedli na lanovku a sjeli dolů. Mávali jsme obsluze a oni nám. Dole jsme opět navštívili krám s potravinami, kde na mne opět nastartoval ten klučina a ukazoval mne spolužákům. Tři dívčiny se asi vsadily, která z nich bude mít odvahu mne pozdravit, a tak jedna z nich nakonec přece jen váhavě vyslovila obvyklé hallo s tím zvláštním přízvukem a já rovněž pozdravil, a ještě se na ni usmál. Dívenka rázem zrudla jak z růže květ a evidentně by nejraději zmizela z povrchu zemského, nebo alespoň z obchodu. Leč kamarádky ji držely za ruce, a tak to učinit nemohla, takže se červenala a koukala do země.
Po nákupu jsme sedli na autobus a vyjeli zpět do Ramsau Leiten Neuwirth, zde krátce řečeno, Neurwith. Mi se moc nechtělo šlapat do toho krátkého, leč příkrého hrbu, takže jsem zvažoval jet o zastávku dál až do Ramsau Leiten Almfrieden/Edelweiß. Jenže jsem si nemohl vzpomenout, jak se ta zastávka jmenuje, a tak jsem ten kletý hrb šlapal znovu. Byl to záhul, protože jsem byl obtížen potravinami, ale zvládnul jsem to.
V penzionu jsme si uvařili polívku. No, polívku… Prodavačka v Schladmingu neměla tušení, co je to instant zuppe, nebo jsem se blbě vyjádřil, takže jsme nakonec koupili takové kelímky, do kterých se naleje vařící voda a po pěti minutách se to má konzumovat. Neměl jsme k tomu obsahu sice důvěru, ale přesto jsem jedl. A hle, dalo se to. Za ty prachy…
Napapali jsme se a hodlali zase někam vyrazit. jenže mé polovičce přišel mail od vedoucího penzionu, že na mne čeká šampaňské a dortík. Na tu šedesátku. Já vůbec neměl chuť, Lupínka také ne, ale co se dalo dělat. Dole jsme tedy pozvali i pana vedoucího, nalili mu sklenku a dali dortík. Zbytek jsme vyžunkli my a dortík jsem si vzal nahoru. Pak se šlo spát.
Den druhý, čtvrtek, 22.9.2022
Dnes byl plánovaný výlet na Dachstein. Vedoucí nám chtěl zamluvit jízdenku na lanovku, což jsem s díky odmítl. Na snídani jsem zobl jen pár kousků zeleniny, neb mne příšerně bolelo břicho. Nebylo se čemu divit, dvě sklenky šampíčka ze mne udělaly trosku. Asi jsem již alkoholu odvykl úplně. Já se vedoucímu u snídaně a po ní mistrně vyhýbal. Ne, že bych proti němu něco měl, ale nechtěl jsem ho poblít. On ho Pánbu potrestal sám, protože mu za trest nechal ukrást cukr v množství kávové lžičky. Lupínka prohlásila, že cukr s alpou mne dá dohromady. Věděl jsem že ne, ale také se tím nic nemohlo pokazit. Takže můj miláček na snídani nasypal do sáčku od čaje kávou lžičku cukru. Týž pak na pokoji nasypala na naši lžičku a zalila alpou. Jasně že mne to nevyléčilo, ale bylo mi o hodně lépe a žaludek se drobátko zklidnil.
Po snídani jsme pomaličku kráčeli cestou, kterou jsme měli původně při příjezdu přijít. Je to pohodlná asfaltka, která vede hezkou krajinkou a ústí u kostela v Kulmu. Zde jsem to právě ve dni nula přehlédl.
Jasně, že jsem se na jízdní řád podíval špatně, takže jsme čekali asi o deset minut déle, a o dalších patnáct také, protože autobus měl zpoždění. Když se konečně uráčil přijet, řidič na mne začal cosi mluvit a ptal se, zda máme rezervace na lanovku na Dachstein. Proklel jsem ho v duchu do pátého kopyta a přiznal, že rezervaci nemám, načež si on natočil na displej peníze a pak je dokonce chtěl. Poslal jsme ho v duchu a česky slušně do hajzlu, a vysedli jsme. Jenže co dál. Nepobral jsem proč nás ten řidič nevzal, když jsme měli sommercard, ale pak jsem to hodil za hlavu. Nachystal jsem si eura na další autobus, který přijel na čas a vstoupil jsem dovnitř, připraven zaplatit. Ovšemže jsem nejdříve ukázal onu kartu. Řidič vytáhl čtečku, řekl jsem mu cíl naší cesty, on ta načetl a bylo to. Bez potíží. Co to bylo předtím za vola dodnes nevím. Pak jsme dojeli až na parkoviště pod ledovcem, Dachstein Türlwandhütte. Pokud jsem obdivoval stoupání a cestu autobusem k Pradědu, nebo k Pustevnám, tak zde to bylo podobné jen několika násobně hezčí a delší.
Nahoře bylo dost lidí, ale na lanovku bychom čekali asi tak půl hodinky. Když jsem se pak podíval, kam se to ta malá kabinka dře, přešla mne chuť na jakékoli excesy. Ne, nebylo to tím, že jsem měl stále žaludek někde za krkem z toho šampíčka. Prostě mne přešla chuť použít tento dopravní prostředek. Lupínka možná nahoru chtěla, ale povyprávěl jsem jí o několika horských neštěstích, kdy se lanovka urvala, například v Tatrách na Lomnický štít a také jsem vzpomněl nedávný případ urvané lanovky v Liberci. Po tomto vyprávění Lupínka upustila od pitomých nápadů a jen jsme se procházeli kolem. Udělali jsme spoustu fotek a potkali i dvě rodiny ze Slovenska.
Načež jsme šli na zpáteční autobus, s tím, že pojedeme tím, který nás na sommerkard vezme. Byl to hned ten první a opět bez potíží. Jeli jsme až do Schladmingu, neb jsme uvažovali ještě o nějaké procházce a potřebovali jsme zakoupit večeři. Nebo oběd, jak chcete. Jenže mi bylo tak špatně, že Lupínka odmítla kamkoli se mnou jít, protože údajně nechtěla abych se mi něco stalo. Já se sice domnívám, že spíše měla obavy abych nenablil prodavačce do pokladny, ale neříkal jsem nic.
Ovšem jíst se musí, takže jsme dole ve městě přece jen nakoupili. Kluka jsem nikde neviděl, víte, kterého myslím, a vyjeli jsme opět do Neuwirthu. Něco jsme opět sezobli, já tedy ještě stále s žaludkem ne zrovna klidným jen kousek kyselé ryby a šli jsme hajat.
Den třetí, pátek, 23.9.2022
Dnešní den jsem měl rozplánován dle počasí. Nakonec jsme však po snídani sjeli do Schladmingu a hned se stavili v potravinách pro pití. Načež jsme prošli městečkem a došli k vodopádu. Bylo to super a teprve nyní jsem si všiml, že kolem vody vede stezka a to udržovaná. Takže jsme se vydali po ní. Tato cyklostezka vede kolem řeky Talbach a pokud někdy Schladming navštívíte, vydejte se tam. Vřele doporučuji. Šlapali jsme stále kolem řeky, a protože bylo brzy ráno, nepralo sem ještě slunce, takže ten pocit z divočiny byl dvojnásobný. To má člověk všelijaké myšlenky, přepadají ho zvláštní úvahy, a tak se stalo i mně. Koukal jsem do pěny na vodě a přemýšlel nad časem, nad životem a nad vším. Napadaly mne velké myšlenky, a také se mi v hlavě rozezněla hudba, kterou jistě všichni znáte. Račte si pustit krátkou ukázku tlačítkem níže.
Neznáte? Aj, aj, tak to chce doplnit hudební vzdělání. Nu, já vám to neprozradím.
Kráčeli jsme pomaličku a mi se vůbec nechtělo vracet zpátky. Takže jsme se ocitli až u FF Untertal-Rohrmoos. Nehledejte na mapě, je to jen požární stanice. Celý název je Freiwillige Feuerwehr Untertal-Rohrmoos. Je to jen část města Schladming. Tady se vlastně setkává větší Untertalbach s menším Obertalbachem. Pak už jen jako Talbach se vlévá dole ve městě do řeky Enns. Zde jsme odpočali, já podruhé vyzkoušel fotit ze stojanu a Lupínka prohlásila, že jde o nejhezčí fotku, co máme. Viz níže.
Já k tomu měl jisté výhrady týkající se vzdálenosti fotografovaného objektu a podobně, ale byl jsem ukecán, a tak je fotka tedy prostě skutečně tou nejhezčí.
Po krátkém odpočinku jsme se vydali zpět. To už však do rokliny pralo slunce naplno, takže taková ta zvláštní ponurost byla ta tam. Přesto však zase vzniklo pár hezkých fotek, protože roklina nasvícená sluncem byl prostě svým způsobem krásná. Asi jsem opomenul napsat, že cestou nahoru našla Lupínka ve studánce pár úlomků lesklých kamínků a vzala si je na památku. Já cestou dolů našel větší, který jsem jí daroval z lásky. Na její invektivu, že jsem se moc nepředal jsem nereagoval, protože vím, že to moje polovička myslela z legrace.
Kratičké videjko z nádherné procházky je zde. Račte kliknout.
Ve městě jsme se ještě díky mé zvědavosti zatoulali ke strojovně lanovky a vyjeli nahoru výtahem, protože jsem chtěl vědět co se to tam odehrává. Byly to prachobyčejné hnusné a smradlavé motokáry, takže jsme bleskurychle vycouvali a jeli opět stejnou trasu k penzionu. Naposledy jsme vyšlapali hrb, ale jen půlku, neb jsem navrhl obcházku, a tak jsme to tedy obešli. Tak jsme se rozloučili s okolím penzionu Concordia. Následoval dlabanec a spánek.
Den poslední, sobota, 26.9.2022
Na snídani jsem si dal dvě vejce. Můj miláček mi jedno oloupal a já jsem objevil zvláštní pomazánku, která byla velmi dobrá. Takže se druhé vejce neloupalo. Je zajímavé, že když jsme pak balili věci do batohu, vejce se nějak znenadání objevilo tak, že vyskočilo Lupínce z kapsy. Herdek co nyní s ním? A tak putovalo s námi do Česka.
Já jsem ještě na snídani ihned zaútočil na šéfa, který nám při vystavování sommerkad slíbil odvoz do Schladmingu. Nebylo to nutné, ale přece jen vidina ušetřených deseti eur tu byla. Takže vedoucí slib dodržel, ale v autě mne zkásnul o poplatky pro obec. Takže jsem mu musel vysolit dvacet eur hahaha. Stejně by si o ně napsal na mail a já poctivý vůl bych mu je stejně poslal.
Měli jsme ještě čas, tak jsme se stavili pro pití, a ještě se šli projít k nemocnici a tím pádem i k řece. Lupínka již byla značně nervózní, neb vlak měl jet již za půl hodiny a na nádraží jsme to měli dlouhých pět minut, tak jsem se nechal ukecat k návratu. Vlak už zde byl a čili jsme nasedli a vyjeli. Jediný nervák měl být opět ve St.Michael in Obersteiermark, ale nekonal se, protože zpožděný bylo jen minutové, takže jsme na přestup měli celé tři minuty další. Odsud jsme jeli zas jen tu krátkou cestu do Bruck/Mur. Zde jsme čekali pár minut na Vindobonu a ta nás vezla domů. Ještě bych rád zmínil průjezd Semeringem. První cestou jsme si to neužil, neb jsem po svém zvyku seděl vpravo po směru jízdy. Nyní jsem jej tedy viděl z druhé strany a byl to zážitek. Toto bych si klidně zopakoval. Jen mne trochu mrzelo, že zrovna v tento okamžik můj miláček čuměl do mobilu.
Pak jsme vystoupili v Břeclavi a v poklidu dojeli až do Otrokovic. Odsud trobojelusem do Zlína. Ještě krátká zastávka v potravinách pro brambory a nanukový dort a cesta do kopce. Tím definitivně skončila nejhezčí dovolená v mém životě. Děkuji tímto Lupínce za nápad a to, že mne vzala s sebou. Byl to ten nejhezčí dárek, co jsem kdy dostal.
Ve Zlíně 2.10.2022 ve 12:20
Velmi často a velmi rád se tam vracím ve svých vzpomínkách. Klidně bych tam jel znovu. Ale pokud budu zdráv a naživu, pojede se do Transylvánie. Do Alp bych se vrátil rád, jenže to už bude ze Švýcarské strany. Ovšem na Schladmig budu vzpomínat stále a navždy.
Oooooooh, to je napsané jak z pohádky :)))
Děkuji za pochvalu.
Tak to je velká paráda, nádherné …..
Jo, bylo to úžasné. Měl jsem nádherné narozeniny díky té mojí kopretince.