16. vandr Harrachov a okolí 2.-4.9. 2022 pátek-neděle
1. den
Vstáváme ve tři ráno, abychom stihli trobojelus ve čtyři. Jsme na zastávce, vyjíždíme dvojkou a teprve vevnitř jsem si všiml, že jsme měli jet sedmdesátkou, která je rychlejší. Dvojka to však stihla a přijeli jsme dokonce o trošku dříve. Koupili jsme jízdenky a místenky a jeli v poklidu až do Pardubic. Zde koupě nových jízdenek a místenek společnosti Arriva. Našli jsme svůj vagón, místa však nikoli. Byly tam sice tři fleky, ale nebyly nijak označené. Naštěstí se zde objevil průvodčí, který projevil své pochopení poněkud zvláštním způsobem.
„Sedněte si, kam chcete, vždyť je to jedno“, pravil v klidu, a tak jsme zaujali místečka pro invalidy. Mělo to výhodu, že jsme si mohli natáhnout kopyta, tedy nohy a šlo dobře vidět oběma směry, protože vedle již žádné sedačky nebyly.
Průvodčí přišel podruhé a jeho zájem o náš problém nikterak nevzrostl. Lakonicky koukal kolem, ale snahu o nalezení oněch míst nijak neprojevil. Prostě to měl v paži. Nakonec nám sdělil, že byl vypraven jiný vagón a tím to vyřešil.
Tak jsme dojeli až do Dřevěného Ohonu a pak… Aha, tak pardon, do Železného Brodu a pak jsme nasedli na již čekající vlak do Tanvaldu. Zde už zase čekal vlak do Harrachova. Na tento úsek cesty jsem se nesmírně těšil, protože tahle trasa má dosti pohnutou historii. Kdysi značně vytížená, pak zrušená, pak zase zprovozněná a největší perlička je ta, že zde má trať nejprudší stoupání v naší republice vůbec. Nikde jinde nic takového není. Proto zde kdysi jezdila ozubnicová dráha, nyní již bohužel ne. Přesto je to krásná projížďka díky okolní přírodě.
Takže jsme přejeli most nad řekou Jizerou a dostali se tak z Jizerských hor do Krkonoš. Zde jsme vystoupili až v bývalé polské konečné stanici Tkacze, za války německy Strickenhaüser, nyní zvané Harrachov. Konečná zde již není, vlaky jezdí až do Polska do Sklářské Hutě. Ostatně, pokud máte zájem, nemusíte sem jet, ale můžete se podívat na záznam celé trasy zde.
Musím naspat, že tak zajímavé nádražíčko jako je Harrachov jsem ještě nikde neviděl. Byl na ně nalepený bufet, u kterého byly na malinké zahrádce, stejně jako níže zajímavé postavičky. To se fotit muselo.
Pak už na odchodu jsme uviděli přímo uprostřed chodníku kobylku, tak ji Lupínka opatrně dostrkala do trávy.
Nyní nás čekala chůze do cíle cesty, totiž hotelu „U Supa“, která byla pohodová a po asfaltu. Prohlédli jsme si kousek městečka a navštívili kemp Jiskra, kde bychom zvážili příští ubytování.
Zadní částí městečka jsme prošli až k hotelu, kde nebyla ani noha. Jen pes vevnitř štěkal. Už jsem volal majiteli, když vyšla nějaká paní, která nás ubytovala. Dali jsme krátký odpočinek a poté se vydali k Mumlavskému vodopádu.
Prošli jsme městečkem a za autobusový nádražím šli pohodlně po asfaltu až na místo. Cestou jsme u mostu viděli dva lidi a bylo nám divné co to dělají. Až pak nám docvaklo, že nesbírají mince po zemi, ale též zachraňují koníka. Já si dosud myslel, že takoví blázni jsme jen my dva. Jenže oni ho chytili do ruky, a to je na h…, ech, není to dobře. Většinou tomu koníkovi totiž zlomíte pařátu, nebo ho jinak poraníte. No, nic, pak jsme po stezce pro kolisty došli až na místo. Já nejsem žádný spisovatel, takže tu krásu popsat neumím a fotka to nevystihne. Kdo tam byl a viděl, pochopí.
Zpátky jsme šli již po poměrně těžkém terénu, ale z kopečka, takže nějaké velká únava se nedala předpokládat. Ještě jsme se stavili v jedné z mnoha hospod na pravé kyselo. Tedy to krkonošské. Mojí to chutnalo a mi bylo jako kdybych žvýkal primerosky s něčím, co nešlo přesně definovat. Nekyselé kyselo nebylo prostě pro mne. Při účtování jsem asi řekl „děkuji“ příliš brzy, takže se servírka nemínila obtěžovat s vrácením ze dvou stovek. Teprve můj udivený a tázavý výraz v mém xichtu ji přinutil vydat těch pár drobných. Tuším třicet pět korun nebo tak nějak. Přitom ovšem její pohled metal blesky a kdyby týž pohled střílel, byl bych jako řešeto. Pak jsme se ještě stavili v obchodě na pití a něco k snědku. Na hotelu jsme to sezobli a protože jsme přece jen byli utahaní a nevyspalí, ulehli jsme. Lupínka usnula v šest hodina já chvilku po ní.
2. den
Noc byla klidná a dlouho jsem tak dobře nespal. Ráno jsme šli na snídani, kde jsem zabavil jedno vejce a housku. Posléze jsme dali mini odpočinek a vyrazili do světa.
Opět jsme prošli půlkou městečka a vyjeli lanovkou na vrch zvaný „Čertova hora“. Jak mi na lanovce bylo raději popisovat nebudu, ale jet ještě chvíli a výš tak mám trenýrky nalíčené na hnědo. Ale že jsem to přestál bez úhony, tak jsme si dali panáka, bratru za skoro padesát korun jednoho. No nekupte to!
Posléze jsme zamířili k lanovce Alfa, která nejela, aniž se kdokoli obtěžoval napsat nějaký důvod třeba na dveře pokladny. Proto jsem použil náhradní program. Po středně těžkém terénu jsme šli z kopečka a Lupínka uviděla malého hada. No, hada, byl to slepýš. Konkrétně slepýš křehký (Anguis fragilis). Ten byl kdysi, jak každý jistě ví, členěn jen do dvou druhů. Nyní však, dle moderních molekulárněfylogenetických výzkumů je částí čtyř samostatných druhů. No, pro nás bylo podstatné, že byl přímo na turistické stezce a já vím, že je přísně chráněný. Ovšem také vím, jaké hovada jsou lidi. Jistě by jej utloukli, nebo zašlápli, a tak jsme jej vehnali do trávy, kde po chvíli zmizel. Syčel sice nějaké nadávky, tuším něco o idiotech, co jej prohánějí, ale nebylo mu moc rozumět, takže kdo ví. Třeba nás chválil.
Další cesta by byla krásná, kdyby některá hovada neházela kolem sebe ty kapesníčky, takové ty malé ubrousky. Nebylo pět metrů, aby nebylo znát, že tam někdo provedl malou potřebu a nechal tam ubrousek. Milé dámy, nikdy jsem si o některých z vás nedělal iluze, ale že jste až taková hovada jsem si fakt nemyslel. Ty slušné mi jistě odpustí, když o těchto fujtablových babách napíši, že jsou u mne hnusné prasnice.
Poté jsme došli k občerstvení na Studenově a dohonili tak dědka se zvonící holí. Toho jsme potkali již dříve, nahoře, kde nás předběhl. Měl na vycházkové holi zvonek a ten byl uvolněný, takže mu stále cinkal.
Zde ležel u budky s občerstvením bernardýn. Také to mohla být skříň, ale ta se nehýbe. Byl velmi hezký. My jsme odpočali, pojedli věnečků, tedy jako oplatků a popili co jsme měli. Lupínce se zalíbil velký pták a trvala na vyfocení. Udělal jsem to teprve až začala vyhrožovat velmi nepříjemnými tresty. Například tím, že mi již nikdy neuvaří krupici. A tu já neumím a mám ji rád. Tak jsem to vzdal a fotil. Poté jsme pokračovali dále.
Celou cestu asfalt a chůze z kopce, tedy ten nejlehčí terén, ale mi začal blbnout kloub. Takže do Rýžoviště jsem dorazil značně schvácený a musel jsem usednout na betonový taras. Vzal jsem prášek od bolesti a po chvíli jsme pokračovali. S přestávkami jsme došli až zpět do Harrachova, kde jsme se stavili na polévku žampiónový krém, která byla dobrá.
Na jídelním lístku byla za padesát pět korun, účtována nám však byla za padesát dva. Proč to vůbec netuším, ale Lupínka se na číšníka podezřele zubila, tak asi proto.
Následoval nákup ve stejném obchodě jako včera a pak zmrzlina. Jestli včerejší kyselo za moc nestálo, tak tohle byl humus jako kráva. Zmrzlá voda s trochou příchutě. Už ta slečna, která ji prodávala mi byla podezřelá. Byla tlustá a špinavá jako prase. Zřejmě všechnu vanilku vyžrala sama a jen trošku dala do vody.
Na cimře jsme oba usnuli a pak vyrazili ještě na mou oblíbenou večerní vycházku. Jen tak, v pantoflích. Udělali jsme kolečko přírodou a městečkem dohromady. Lupínka opět nakrmila mravence, tentokráte drahým věnečkem a oni jí hlasitě děkovali. Tedy, já u toho nebyl, tvrdí to Lupínka. Kdo ví, co jí říkali doopravdy. Domnívám se, že to nebylo nic publikovatelného.
Z procházky jsme se vrátili potmě a dali si venku pivínko. Ne, klid tam nebyl. Když jsme přicházeli, nebyla tam ani noha, ale jakmile jsme došli, hned honem všichni museli ven hulit. Také rodinka s děťátkem se tam usadila. A tatíček dostal vynikající nápad, dát dítěti odrážedlo s kolečkami z umělé hmoty. Dál raději psát nebudu. Tedy ne o té situaci. Napíši jen, že jsme něco sezobli a šli spát.
Den poslední
Ráno jsme šli na snídani dříve, abychom stihli vlak, což se nám s velkým náskokem povedlo. A právě díky tomuto náskoku Lupínka posbírala pár hub na polívku.
Do Pardubic jsme přijeli v pohodě, místenky však byly již jen do kupé a proti sobě uprostřed. Protože to bylo stále lepší než stát, koupili jsme je. Naštěstí nějaký slečnopán, nebo pánoslečna vystoupil/a na první zastávce, takže jsem se usadil vedle Lupínky a v pohodě jsme dojeli až do Otrokovic. Následoval trobojelus a jízda až do města. Krátká zastávka v obchodňáku a pak kopec domů.
HODNOCENÍ: 95 %
Níže jsou mapky, lze s nimi normálně pracovat. Tedy zvětšovat a tak podobně.
Ty jsi mohl psát cestopisy, máš to moc krásně popsané a videa krasné
Tak profesionálně bych psát nemohl, na to nemám. Ale jinak díky moc za pochvalu.