11.8.-14.8. 2022 čtvrtek–neděle
Den nultý čtvrtek
Protože Lupínka dělala do dvou, musel jsem odpoledne nést dvě torny. Plus její vestu, kterou si nechala doma. Takže jsem byl jak obložený chleba, ale dal jsem to a v patnáct nula nula už jsme opouštěli Zlín. Jízdenky jsem koupil jen do Vsetína a dosti mne udivilo, že si slečna kupovala jízdenky do Valmezu, kam jsme mohli jet také a pak už přímo do Mořkova. Ale IDOS zarputile tvrdil, že máme přestupovat ve Vsetíně. Tudíž jsme ho poslechli. Nevím, proč jsem tam zazmatkoval a vzali jsme jízdenky jen do Valmezu. Ta chyba se nám málem vymstila. Takže jsme nasedli do vlaku a dojeli až do Valašského Meziříčí, kde jsme měli málo času a museli jsme ještě stihnou koupit jízdenky. Ono už je to mimo zlínský kraj, takže paní v pokladně prováděla s kartičkou Zet nějaké machinace, ale ke spolupráci ji nedonutila. Jenže nám jel vlak, a tak jsem to rychle zaplatil v hotovosti a už jsme to dřeli na peron. Nějak se mi nezdál směr, takže jsem se otázal průvodčího, kde je vlak na Mořkov a on mne poslal na druhé nástupiště. Tam jsme sedli do vlaku a docela pohodlně jsme se usadili. Pak jsem si všiml cedule se směrem jízdy. Kojetín. Jelikož jsem v zeměpise dost slabý, přemýšlel jsem chvíli, zda je to v Rusku nebo v Kanadě, ale jedním jsem si byl skoro jist. Že je to někde u Kromclu a to je směr zpátky. Otázal jsem se jakési paní, která mi nepomohla, ale to už jsme brali torny a z vlaku vystřelili. Opodál byl další a my jsme si řekli, že v tom jsme ještě neseděli, a tak jsme tam šli. Ale to už nás průvodčí ujistila, že jedeme dobře. Takže jsme to Mořkova dorazili dle předpokladu.
Pomaličku jsme šmatlali ke kempu, kde jsme stejně museli chvilku čekat. Protože stále nikdo nešel zavolal jsem na číslo, co bylo na okně a asi za pět minut dorazila paní, která nás ubytovala. Já neměl hotovost na tři noci, a tak domluvila zaplacení kartou dole u koupaliště, kde byl takový bufet. My jsme jen shodili ruksaky v chatě číslo dvanáct a šli na jedno.
Zde se mi zalíbilo pivo veselá opice, nebo tak nějak, což měla být čtrnáctka, ale prej není. Takže já si dal oblíbené Svijany a můj miláček už nevím co. Následně jsme ještě objednali hranolky s tatarkou, které se Lupínce zdály málo slané. Mezitím vyzkoušela vodu v bazénu a přiznám se, že chuť strčit ji do vody v oblečení u mne rozhodně byla.
Leč, ovládl jsem se a šli jsme vybalit věci.
Pak jsme si vyšli na mnou předem promyšlenou trasu. Její začátek však nevedl polní cestoum, jak mapa tvrdila, ale hodně těžkým terénem Bylo to něco jako tankodrom. Lesní pracovníci to tak rozjezdili. Ale nakonec, nebylo to zas tak dlouhé a zapadající slunce nám umožnilo udělat pár hezkých fotek.
Prošli jsme tedy takový malý okruh, na jehož konci mne z křižovatky zaujala chatka u cesty a umínil jsem se, že se k ní někdy jindy vydám. Nu a pak jsme se vrátili do kempu. Jasně že tu byly zrovna děti, něco jako tábor nebo co, ale jejich přítomnost se dala vydržet. Lupínka usnula jako špalek a já ještě chvilku seděl na verandě a pak jsem ještě šel obhlídnout večerní kemp. Hodně mne překvapily malé děti, které v klidu řádily bez dozoru u mini pódia. Jedna malá holka dokonce potmě šmatlala naprosto sama kolem plotu kempu. Copak se rodiče nezajímají a nestarají?
- den pátek
Ráno jsme šli na vlak do Veřovic. Ne však přímo, zašli jsme ještě k chatě, kterou jsem včera viděl z křižovatky a kolem ní jsme ještě šli kus do lesa.
Průvodčí se ve vlaku neukázal, k mé nemalé radosti, takže jsme se svezli zcela zadarmo. Ve Veřovicích již bylo dosti lidí, ale seděli jsme a do stanice Štramberk jsme přijeli v úplné pohodě. Přešli jsme most přes koleje a dali se cestou do kopce. Tak jsme došli až před Národní sad a zde jsem již usedl na lavičku na zastávce. Potil jsem se totiž a cítil jsem, že se mi odlepila náplast z pooperační rány. Což dost svědilo. Takže, vyučená paní doktorka jménem Lupínka mi odřela krk ocelovým kartáčem a pak přibila několika hřeby náplast novou. Nu a pokračovalo se do nepříjemného kopce, kterým jsme došli až k jeskyni Šipka. Zde pár foteček, návštěva vyhlídky, která za moc nestála, ale povedla se mi hezká fotka “Trúby”.
Pak jsem chtěl ukázat Lupínce důl, ale už to bylo všechno zarostlé, takže jsme absolvovali skoro celou naučnou stezku, aniž to bylo mým úmyslem. K dolu jsem se dostal jen já, neb Lupínka se bála cedule se zákazem vstupu.
Takže jsme pokračovali cestou dolů, kde jsme nejprve pustili dvě rodinky paďourů. Celou cestu jsme pak viděli poházené papírové kapesníčky. Z bezpečnostních důvodů jsme zpomalili tempo, protože kdybych tu babu viděl, tak bych jí asi zlomil pazoury, ačkoli se nerad peru. Ale takové svině si to plně zasluhují. Ano, mohl to být i muž, ale nějak mi to na něj nepasuje.
Ocitli jsme se tedy opět dole pod kopcem a museli jsme lézt do druhého, kde už jsem skutečně zápolil se zbytky sil. Záda neposlouchaly a kloub na pravé noze měl také drobné poznámky k té námaze. Navíc stále svědila ta zpropadená ranka. Přesto jsme po schodech a jakousi pěšinou mezi domy a ploty vyšli kousek pod štramberským náměstím. A když jsme došli na něj, spadnul jsem na první židli, co tam byla u hospody odmítal se dále pohybovat. Jenže jsem musel.
Měli jsme totiž oba hlad i žízeň a já celého šplhání někam plné zuby. Nu, hledali jsme něco do huby, jenže v jedné hospě měli jen nějaké blafy a až v hotelu kyselicu. Tudíž jsme šli dovnitř, neb venku bylo obsazeno a po chvíli jsme obdrželi jídelníček. Cena za polévku se mnou zacloumala. Chvíli jsem si myslel, že je to překlep, ale nebyl. Takže jsme se zvedli a šli pryč. Nezlobte se na mne, ale osmdesát korun za polévku nedám. Ne, že bych na to neměl, ale považuji to za prachsprostou zlodějnu a nic jiného. I na horách jsme ji měli za padesát pět a to velkou. Že se nechají okrádat jiní, je jejich věc, ale já tyhlety nenažrance, co chtějí vydělat rychle podporovat nebudu. Navíc jsem si venku všiml, že dvě dámy ty polévky měly a byly to misky malé.
Ještě chvíli jsme se rozhlíželi po něčem k snědku, ale nenašli jsme nic. Takže jsem vlítnul do krámku se suvenýry, kde jsem se otázal na nějaký normální obchod a slečna mne navigovala směrem k němu. Cestou jsem se pro jistotu ptal ještě nějaké kolistky, která směr potvrdila. Tu jsem si vzpomněl, že jsem ještě mému miláčkovi slíbil ušiska. Takže jsme vpadli do pekárny po cestě, kde před námi měli problém zaplatit. Ne zákazníci, ale prodavačky. Naštěstí to netrvalo dlouho a my pak mohli do potravin, kde jsme si nakoupili jak jídlo, tak i pití a vydali se dolů na vlak. Nahoru na Trúbu jsem ani nemyslel, ačkoli to byl původní cíl. Jenže už jsem nemohl vydržet ani se zády ani s kloubem. Byl jsem strašně rád že jsem ještě vůbec šel. Cestou z potravin snědla Lupínka asi polovinu nákupu a k tomu zmrzlinu, kterou jsem ještě koupil v jakési cukrárně, kde po mně ještě chtěla paní zaplatit kofolu, o které jsem neměl tušení.
Došli jsme na nádraží a já něco polknul a už nám jel vlak.
Ve Veřovicích jsme sedli do vagonu, kde se opět nevyskytl žádný průvodčí a my tedy pět ušetřili.
Při návratu do kempu jsme zjistili, že tu přibylo hafo lidí, jak jinak, masňáků, tedy, paďourů. Lupínka ihned na WC zjistila, že zmizel veškerý toaletní papír stejně jako papírové utěrky.
Zde jsme ještě ohřáli klobáňos na vařiči, který nám někdo z paďourů vypnul. Oni si tu totiž dobíjeli mobily a tablet. Z toho jsem usoudil, že nejsou v chajdě, neb tam jsou zásuvky, ale že jsou spořivě ve stanech, kde si za stovku nenechali natáhnout kabel. Bóóóóže, do čeho jsi to duši vrazil a na mozek zapomněl. No, nic, všichni jsme nějací.
U jedné z chatek byli už notně ožralí paďouři a snažili se grilovat. Tekutý líh, co tam do toho plechového grilu valili smrděl až k naší chatce. A na veřejném ohništi opékaly děti s vedoucími špekáčky. Hezké. Měli k tomu ohni nataženou elektriku a puštěnou takovou tu hezkou něco. Nemohu napsat hudbu, neb “tuc tuc tuc” u mne hudbou prostě není. Místo toho, aby jim zahrál někdo na kytaru… Je mi líto dnešních dětí. Mimochodem jsem tento tábor, nebo co to bylo, nepochopil. Děcka si běhala, kde se dalo a vedoucí dole u bufetu lemtali pivo. To, že před dětmi kouřili už snad ani nemá cenu komentovat. Takže dále.
Na verandě jsme dali papání, šli umýt nádobí a pak jsme šli ještě na večerní procházku. Už jen v lehké obuvi, tedy šlapkách a po asfaltu. Obešli jsme malý oblouk po vesnici a již skoro potmě došli do kempu. Ještě jsme si na verandě chvíli četli a Lupínka šla spát. Já ještě zůstal, ale pak šel také. Ovšem díky kraválu od grilovacích paďourů ožralých jako slívy jsem toho moc nenaspal. Když jsem pak kolem jedné ráno musel navštívit záchod, právě pěli hrubými a neškolenými hlasy některé naše národní písně. Názvy nejsou podstatné, jako fakt, že hyena vyjící na Měsíc by byla proti nim operní mistr.
Ráno v půl čtvrté jsem opět musel, a to již jeden z “umělců” spal za stolem z umělé hmoty a bohatýrsky chrápal.
- den sobota
Původní plán Frenštát a Horečky jsem zavrhl už proto, že jsem prachsprotě zaspal a probudil se o půl deváté. Stihnout vlak do města kde jsem strávil učňovská léta coby kuchař, bylo naprosto vyloučeno. Nejsem Chuantoréna. Takže jsem plán změnil, a jak jsem později seznal, dobře jsem učinil.
Rozhodl jsem tedy, že zajedeme do Valmezu podívat se do muzea strašidel, a přitom někde bohatě, ale lacino poobědváme. Domníval jsem se, že když jede vlak tím směrem v neděli, měl by jet i v sobotu, což se potvrdilo, a tak jsme se ocitli ve Valašském Meziříčí.
Nepředpokládal jsem, že ono muzeum bude něco obrovského, spíše jsem myslel tak na rodinný domek a v něm nějakého staříka, sběratele. Mýlil jsem se. Bylo to ve škole, či snad knihovně, ale v sobotu bylo zavřeno. Takže jsme se vraceli do centra, kde jsme mimo asijské, turecké, vietnamské, bulharské, čínské a francouzské restaurace našli něco, co znělo trochu česky. Ceny přes dvě stě korun mne nezajímaly, svíčková byla za cenu jakž takž obstojnou, ale nějak se mi do toho nechtělo. Ale moje Lupínečka objevila na tabuli kyselicu, kterou jsem já přehlédl. Neodolal jsem, ale ještě předtím, než jsem je objednal jsem se tázal na cenu. Servírka odtušila, že neví, ale že asi 49 korun. Takže jsme se najedli a odpluli.
Procházkou jsme dospěli až k zámku Žerotínů a zde jsem již musel opět usednout. Včerejší kilometry, ale hlavně převýšení dvou kopců dalo mým kloubům jasně znát, že chodit se nebude. Nyní jsem nelitoval ujetého vlaku, neb bych ty Horečky prostě nedal.
Takže jsme cvakli fotky a šli po červené značce směrem k nádraží. Ještě jsme se stavili ve velkoprodejně, kde jsme nakoupili koláčky, protože mi šla huba šejdrem a čokoládku. Já si koupil okurek a šli jsme na nádraží. Koláčky vzaly za své již ve vlaku, a to jsme se ani nerozjeli. Okurek vydržel.
Po nás se sem pak nahrnulo spousta dětí ve skautských krojích, nebo jim to bylo hodně podobné. Na rukávu neměli kolečka ulovených bobříků, ani žádné odznaky odbornosti natož odznak slibový. Asi to byli moderní skauti, nebo někdo jiný.
V kempu už jsme je seděli na verandě a četli, ale mne začaly bolet zase záda, takže jsem se šel natáhnout a sprostě jsem usnul. Záda mi byla věčná, kloub byl spokojena tak jsme se navečeřeli a šli opět chrnět. Kupodivu i já.
Den odjezdu neděle.
Zde v podstatě není co psát, ale o paní průvodčí se zmínit musím. V poklidu jsme se ještě prošli kousíček po vesnici, ale pak už jsme se vrátili na vlak v osm nula dva. Zde přišla průvodčí, která vypadala, že včerejší noc byla hodně divoká. Dokonce si vzala mou bankovní kartu do ruky, což by průvodčí neměl, ale evidentně jí něco nešlo, nebo nehrálo na tom přístroji co oni nosí. Takže se na mne podívala a řekla ”To není normální” a dál zápolila s přístrojem. Co není normální však nemínila vysvětlit. Pak přístroj pohodila na sedadlo vedle a šla odpískat odjezd ve stanici Hostašovice. Následoval další zápas s přístrojem a když jsem jí opět úslužně nabízel kartu zase na mne pohlédla a řekla. “Si myslíte že…”, větu však nedokončila. Mimo toto podivné extempore snad ožralé průvodčí se už neodehrálo zcela nic zásadního. Přestoupili jsme ve Valmezu, tentokráte bez potíží, a zvládli i výluku na trati mezi Bystřicí a Holešovem. Z vlaku jsme museli přestoupit na autobus. Ten měl sice malé zpoždění, ale spoj do Zlína jsme v Holešově chytli v pohodě, takže jsme byli na nádraží ve Zlíně dle jízdního řádu. Ještě jsme provedli malý nákup v bývalém obchodním domě a po výšlapu do kopce jsme spočinuli doma.
Ve Zlíně 14.8.2022 ve 23:18
Skoro všechny fotky jsou na rajčátku tady níže.