pátek až neděle 21-24. 7. 2022
Odjezd hned ráno autobusem Student agency, neboli žlutou střelou do Olomouce. Řidič nejprve nabral lidi s jízdenkami přes interfenet a pak teprve nás. Bylo to jako v letadle, klimatizace mini monitor a všechno možné. Zácpa před Přerovem to kapánek zdržela, ale nás to nezajímalo.
V Olmmíku jsme přestoupili na vlakobus do Domašova, ale ne u Šternberku, ale nad Bystřicí. Ptáš se milý čtenáři co je to vlakobus? Čučíš co? No, to je vlak, místo kterého jede autobus. Prostě a jednoduše, náhradní vlaková doprava. A ta jela právě do Domašova nad Bystřicí. Z prvního autobusu nás šofér vyhnal, že prý jedou ještě dva a oba mají klimatizaci, kdežto jemu prý nefunguje. Tak jsme šli do jiného a tam klima skutečně šla, ačkoli po deseti minutách jízdy to vypadalo tak, že ji řidič vypnul. Ale kravál byl stále stejný. V Domašově jsme tedy přesedli na klasický vlak a dojeli v pohodičce až do Bruntálu. Zde chvilka času na fotečky, pak už autobusem do Vrbna pod Pradědem.
Nejprve jsme vyšlapali kopec k ubytování. Jako vždy, my už bez těch kopců nebudeme. Tam jsme čekali poctivě na čekouta a když nepřišel, tak jsme dle návodu v recepci šli k bowlingu, kde měl být někdo kdo nás čekoutuje. Samozřejmě tam nebyl nikdo, jen otřískaný dům naproti nás jemně upozornil, do jaké prdele jsme to vlezli. Takže bylo nutno něco provolat z Lupínčina kreditu, jak uvedeno v recepci. První telefon asi nebyl funkční, neb se neozval žádný ze známých zvuků. Druhý konečně někdo zvedl a když jsme si vyjasnili situaci, objevila se zde slečná slična. Ech, šličná slecna, prostě přišla mladá baba. Ani si nás nevšimla a šla do herny bowlingu. My tedy po chvíli za ní a ona se přiznala, že zapomněla doma klíče od hotelu. Takže jsme prokličkovali bludištěm a ocitli se zpátky na recepci. Zde se nám dostalo poučení, (ne, omluvy ne, ani slovo) o tom co a jak. Na můj dotaz kdo obývá zbořeninu naproti děla ona slečna, že neví. No, večer to vypadalo drobátko jinak. My jsme byli hladoví jako psi, ale restaurace byla zavřená, prý už pěkně dlouho, ale na to hotel raději neupozorňuje ani na webu ani jinde. Proč také, host má zaplaceno tak ať klidně táhne naštvaný domů. Oni peníze mají a tím to pro ně zvadlo.
Takže jsme se vydali zpátky dolů do takového bufetu, kde jsme již jednou jedli a teprve zde jsme dostali oběd. Byla to drahá záležitost, ale to už je dnes všude a jednou za den něco teplého je v pohodě. Teprve po donesení účtu vypadly mojí polovičce oči z důlků a údivem otevřela ústa tak, že by se tam vešly ještě tři obědy a otočil by se tam klidně i volský potah. Šokovala ji totiž cena tatarské omáčky ke smaženému sýru. Byla za 25 korun a mně se to zdálo normální. Je fakt, že toho byla tak větší kávová lžička, ale drahota je všude. Lupínka si pak nadávala ještě večer při usínání.
Oběd probíhal venku v pohodě, nebýt několika jistých občanů, kteří kolem dělali bordel.
Nuže, zaplatili jsme, já požádal číšníka o nepoužité párátko, což jej silně udivilo a odešli jsme. Ještě chvíli jsme chodili kolem vody, ale nakonec jsme usedli na lavičku pod strom. Kvíčerou jsme šli do hotelu a spát. Tedy, Lupínka usnula jako kdyby jin někdo zastřelil. Já ne. Už když jsme se vrátili a to bylo kolem pěti zde seděla před bowlingem venku partička jistých občanů a tropili hluk. To jim vydrželo až do jedné ráno. A aby to nebylo jen na nich, přibyli i další lidé. Všichni ožralí z bowlingu chodili hulit ven a tudíž pod naše okno.
Mimochodem, když jsem se podíval ještě za světla ven, milá paní recepční tam seděla také, takže se domnívám, že moc dobře věděla jak to tu chodí. Za to jsem proklel ji, celý hotel a vůbec celé Vrbno. I když za to nemohlo.
1. den-sobota
Necítil jsem se po té noci na dvakrát a navíc jsem se bohapustě přecpal snídaně, která byla dobrá. Poprvé na tomto místě jsem se cítil jakž takž spokojeně. Švédský stůl totiž obsahoval palačinky s borůvkovou marmeládou a na to já jsem hyn. Mimo to jsem samozřejmě sežral ještě normální snídani, takže Lupínka mne musela tlačit do schodů a hned umělecky maskovala kobercem ty, které pode mnou praskly.
Když jsem tedy chvíli spočinul, zavrhl jsem své plány na nějakou bobovou dráhu a šmatlání kolem rozhledny, leč vzal jsem v potaz plán dvě, který původně sloužil jen kdyby byl velký pařák. Ten sice nebyl ale co.
Takže jsem sešli do města a kolem kempu došli na nádraží. Zde jsme čekali na vlak do Milotic nad Opavou. Projížďka vláčkem motoráčkem rozhodně stála za to. V Miloticích jsme přesedli na další vlak a jeli až do Vávrovic. Vlaky měly otevírací okna, takže jsem si to užíval a vrněl blahem. Ve Vávrovicích jsme vláček opustili, pro jistotu zkontrolovali zpáteční odjezdy a vykročili vstříc neznámu. Tedy pro Lupínku, já moc dobře věděl, kam jdeme.
Asi po čtvrthodince jsme slavnostně překročili hranici, tedy řeku a prošli jsme do Polska. A hned poté i vešli do vesnice Wiechowice.
Fotečky, podání rukou a pusinka, to byla naše mini oslavička, protože jsme poprvé spolu stanuli ve vesnici mimo naši vlast. Za hranicemi ČR jsme již kdysi byli, ale ne ve vesnici.
Protože mne bolely oba klouby jako kráva, šli jsme jen kousek dále, na první křižovatku ke kostelu, ale ani tam už jsme nešli a pomalu se belhali zpátky. Cestou jsme viděli kukuřici, na kterou dostala Lupínka chuť, ale usoudila, že krást v zahraničí se nemá a tak jsme si nešli urvat ani jednu jedinou.
Přešli jsme tedy opět říčku a už v Česku se mrkli na zastávce autobusu, zda nám nejede něco do Opavy, neb byla žíža, ale nejelo nic a tak jsme se vrátili na zastávku vlaku. Zde se do mne zamilovala malá fenka JRT. Dokonce to tvrdila i její panička, která fenečku venčila. Já jen čiročirou náhodou přišel na to, co za obří podnik to je hned naproti a proč tak voní. Pak už jsme jen čekali. Někdo spořádaně na lavičce v čekárně, jiní pod cedulí v trávě. Viz fotka a skutečně jen potvrzuji, že Lupínka v sobě neměla ani deci alkoholu.
Nuže, poté jsme jeli vlakem zpět opět do Milotic. Zde jsem požádal výpravčí o doplnění vody do lahve a vybouřil ještě kratičkou vycházku k bunkru. Jenže jsem minul odbočku k němu a cestou zpět jsem už odmítl další pokusy. Ergo jsme tedy došli na nádraží a vlakem se vrátili až do Vrbna. Stavili jsme se v kempu na jedno a opět navštívili řetezec, kde jsme nakoupili na večeři a ještě jsem přibral čtyři zákusky. Večer se snědlo co se dalo a už se šlo spát. Já ještě četl knihu „V zemi černých stanů“, ale nějak mne přestávala bavit. Pořád jsem čekal až začne obvyklý kravál před bowlingem a ono nic. Jen chvíli se tam hádali nějací dva opilci a jinak bylo ticho. Takže i já jsem usnul jako špalek.
Poslední den, den odjezdu. Neděle.
Zde již není o čem psát. Ráno jsme uklidili pokoj, no dobře, Lupínka ho uklidila a šli jsme se nasnídat. Palačinky nebyly, tak jsem si dal vaječinu a šli jsme na autobus. Zde Lupínka kapánek panikařila, protože netušila, že jsem si večer v mapě našel odjezdy z jiného místa nežli jsme přijeli, ale pak zvítězila její důvěra v mou osobu. Asi právě proto mne natlačila do zcela jiného autobusu, ze kterého mne řidič vyhodil řka, že takové, kteří neumí číst kam autobus jede, napichuje na vidle. Druhý autobus a druhý pokus už byl konečně ten správný a tak jsme dojeli do Bruntálu a odtud vlakem opět do Domašova nad Bystřicí. Klasický přesun do autobusů na Olmík a zde již opět pohodlně žlutou střelou až do Zlína. Pak cesta do kopce a to je vše.
Ve Zlíně 01.08.2022