12. Vandr Horní Bečva 15.-17.7.2022
Pátek, příjezd, den nula
Vyjíždíme ze Zlína o půl deváté autobusem do Rožnova, kde přesedáme na autobus na Horní Bečvu. Jedeme až k přehradě, čímž sice přejíždíme svou zastávku, ale máme moře času, tak se chceme podívat tam, co jsme vloni nestihli.
Vystoupili jsme tedy až u Vaníčků a vydali se po asfaltové cestě směrem k Sachově studánce. Počasí bylo tak napůl, takže se šlo pěkně. Krajina je tu hezká, jen ty lípy podél cesty bych dal vykácet. Svým smradem totiž narušovaly nádhernou vůni asfaltu, kterým zde byly vyspraveny díry v silnici pro paďoury, protože to s nimi v autíčku asi moc házelo. Došli jsme až k mostu, kde jsem zjistil že k té studánce bychom museli ještě kus po hlavní cestě a studánka je přímo u ní, takže jsme se otočili a šli zpět. Viděli jsme borůvkáře, ergo kladívko jsme také hupsli do lesa a každý hrstičku natrhal. Nakrmili jsme se navzájem a pokračovali v putování. Za přehradou jsme Na Jurajděně nešli jako vloni směrem k hrázi, ale odbočili do kopce a došli až k budově nějakého podniku, tuším pekáren, kde asi bydlely děti. Kdysi se tomu říkalo pionýrský tábor. Zde jsem drobátko váhal jak dále, protože značka nikde a cesta dolů dle mapy se mi moc nezdála. Přišlo mi to jako vyschlé řečiště, ale nakonec se ukázalo, že je to přece jen ono. Tím se také ukázalo, že je to ta nejméně schůdná cesta. Nepříjemný terén však byl jen chvilku, následovala asfaltka a okolí hotelu Bečva. Proč evidentně všechny prázdné kemp chatky v jeho okolí nevím. Asi zasáhla hygiena? Vykácené stromy kolem dokola na kráse nepřidaly. Ale našli jsme zralé maliny, takže jsme se opět jimi vzájemně nakrmili a pokračovali dolů k cestě. Zde jsme se pak šli podívat na potok a pokračovali po cyklostezce až k mostu k hotelu Valaška. Kousek za ním jsme přešli na druhou stranu a po zhruba patnácti minutách odbočili do kopečku k penzionu “Na Lůkách”, kde jsme měli bydlet.
Zde byli jen dva čínsky, nebo turecky mluvící muži, kteří tu něco dělali a krom nich ani noha. Usedli jsme tedy na terásce a dali se do hraní karet. Já jsem se musel pomstít za poslední porážku, a tak mne Lupínka nechala vyhrát ve třech kolech. Vyhrál jsem i druhou partii, jen jsme mezitím byli omrknout louku za penzionem. On tu totiž stále nikdo nebyl a hodina čekoutu za vrátky. Ani ve čtyři nikde nikdo, a tak jsem šel obejít celý penzion. Zjistil jsem, že se vevnitř svítí a hraje TV. Zkusili jsme jiné dveře, za kterými jsem již někoho konečně našel. Byl to usměvavý mládenec, kterého ani nenapadlo se nás zeptat, když asi před čtvrt hodinou přicházel, co tu děláme a zde nechceme třeba ubytovat.
Takže po chvíli přemýšlení, zda nám dát pokoj šestku či trojku, což nám bylo hlasitě u prdele, nakonec volil to menší číslo. Což byl průser, jak později zjistíme.
Měli jsme toho tak akorát, takže jsme se ubytovali, a pak sedli na chvilku ke kartám. Následovala večeře.
Zde, mezi partičkou všelijak různě poslintaných důchodců jsme pojedli nějaké maso s knedlíkem, kterým kdybych kuchaře praštil pod oko tak by měl modřinu jako hrom. Na druhou stranu, masa bylo hodně a knedlíky poctivé, žádné milimetrové plátky jako skoro všude jinde. Jen mohly být měkčí a teplé.
Po večeři jsme ještě dali dvě tři kola vykládaných rumů a zalezli na pokoj. Lupínka usnula už u postele a já chvíli po ní.
První den.
Posnídali jsme mohutně ze švédského stolu a vydali se na cesty. Měl jsem vymyšlený autobus na Bumbálku, který však ne a ne přijet. Nebyl ani v klasickém jízdním řádu, pouze v internetovém. Proto jsme se vydali na druhou stranu, kde jsem volil variantu bé a jeli jsme na Pustevny. V autobuse jsme byli označeni nějakými malýma dětma za pana vodníka a paní vodníkovou. To nám dodalo dobré nálady a nahoře jsme vystoupili velmi zvesela. Hordy turistů se hnaly na Radhošť, ale také tam, co jsem chtěl jít já s mou polovičkou. Netušil jsem proč, nikdy tam nic nebylo, ale došlo mi to vzápětí. Oni tam postavili stezku mezi stromy, a ještě nějaké atrakce pro děcka, takže jejich řev a pištění se neslo do daleka a jistě přispívalo na klidu zdejší zvěři. Ostatně, domnívám se, že zde již dávno žádná nebyla. Jistě opustila tyto uřvané končiny směrem na Kamčatku a tam dodnes vypráví, co jsme my lidi za hovada. Nu, ale to jsem předběhl.
Nejprve jsme tedy navštívili písečné sochy a pak jsem našel místo, kde jsme nedávno byli v chatkách na školním lyžařském výcviku. Nespočítal jsem to přesně, ale mohlo tomu být zhruba pětačtyřicet roků. Následně jsme šli právě kolem zlořečené stezky ve stromech. Vstupné bratru 290 korun pro dospělého. Inu, kšeft je kšeft a příroda může jít do hajzlu. Jednou na to lidstvo doplatí.
Pak jsme pokračovali až na Tanečnicu, krásnou širokou cestou, kde jsme potkali všeho všudy snad pět lidí dohromady a z Tanečnice jsme se dali dolů do stejnojmenného sedla. Zde chvilkový odpočinek a pak pokračování po pohodlné rovině až na parkoviště u Tanečnice, ale tentokráte hotelu tohoto jména.
Ne, že bychom měli nějaký velký hlad, ale bylo času dosti, a tak jsme právě do toho hotelu hupli na polévku. Ne dovnitř, já bych se tam necítil dobře, ale ven na terasu. Zde mne zaskočila cedule jako vrata, že WC je jen pro hotelové hosty. To mne dost pobavilo, takže vy si venku dáte oběd, který si mimochodem musíte přinést sami, protože je tu samoobsluha, a když zde utratíte nemalou částku, nesmíte si ani jít umýt pazoury. Zajímavé, leč vůči hostu jaksi kapánek netaktní, ne? No, ale abych neodbočoval, zde jsem opět dal na radu Lupínčinu a koupil si velkou porci. Baba přinesla na tácku dvě skoro stejné a tvrdila mi, že ta druhá je velká. Maník u pokladny se neobtěžoval vydat lístek, tak jsem nečekal a šli jsme to spapat. Byly dobré obě jen v té moji bylo na můj vkus moc uzeného masa.
Další cestou dolů nás děti označily opět ne zrovna správně. Totiž ptaly se otce, zda jsme vojáci a on jim musel vysvětlit, že ne, že je to jen maskáčové oblečení.
Pak jsem dostal od mého miláčka zmrzlinu, jak jinak než vanilkovou, se kterou jsme usedli na venkovní lavičky u chaty Šumná. Lízali jsme zmrzlinku a vedle sedící děvčátko v kočárku to velmi zaujalo. A to tak, že odmítla papat co jí maminka cpala do pusinky. Její očička byla upnuta jen na moji zmrzlinu. Lupínka sice tvrdila, že dívenka kouká na mne, a protože začala žárlit, šli jsme se ještě projít k dalším stánkům. Mne zajímaly ceny a šel jsem z nich do kolen. Poté jsme šli opět na autobus do Horní Bečvy. Zde si řidič opět nevěděl rady se strojkem, což ho rozlítilo natolik, že ani nezajel k zastávce kde měl a vyjel asi o dvě minuty dříve. Na Bečvě absolutně netušil, kde zastávka je a vyhodil nás o kus níže. Z popudu mého miláčka jsme opět navštívili čínský obchod, zakoupili rohlíky, paštiku a vodu (kteréžto potraviny jsme dovezli jako vždy domů) a namířili jsme si to do penzionu. Mne však lákala ještě jedna polévka, a protože ve “Starých časech” byly křtiny, zapadli jsme do motorestu Bečvan naproti. Polévka za čtyřicet korun byla velmi dobrá a po ní jsem se tázal číšnice, cože je to ta prsatá Božka. Nevěděla, o čem mluvím a málem se urazila. Taktně jsem jí vysvětlil, že to mají v nabídce pitného lístku a ona o tom evidentně neměla potuchy. Ale ani se neobtěžovala vypátrat, cože se za tím tajemným názvem skrývá, a tak jsme opustili kolbiště.
Nahoru jsme došli už dosti unavení a milášek opět usnul jako špalek. Já ovšem také a po probuzení jsme šli už jen na večeři. Byla nějaká kuřecí kapsa či co. I po jídle miláček zase usnul. Já vzal sprchu pak šel spát také.
Neděle-odjezd
Ráno jsme vstali krásně vyspaní a šli papat. Při placení útraty paní žádala přes osmnáct stovek, začež jsem jí řekl, že máme pobyt zaplacen. Ona to zkontrolovala, byli jsme pokoj číslo tři, a tím to pro ni zvadlo. Máme doplatit. I paní vedoucí na telefonu to tvrdila. V duchu jsem se děsně chechtal, protože mne zajímalo, jak to ze mě vyrazí, když nemám ani floka a za hodinu nám jede autobus. Naštěstí se to pak vysvětlilo. Původně jsme měli dostat pokoj šest, tam zaplaceno bylo. Jenže ten mladík nám dal trojku, kde byla placena jen polovina. Nu, jak jsem již psal, vysvětlilo se to a my zaplatili jen čtyři piva z pátku a poplatek obci. Napapaní jsme pak šli na autobus a odjeli bez potíží až do Rožnova. Zde jsem si vyfotil na zemi tvrdě spícího opilce a odsud už jsme opět v poklidu dojeli až do Zlína. Následoval výšlap do kopce a návrat do bytečku. Howgh.
HODNOCENÍ: Bydlení, bez závad, strava, chyby viz článek. CELKOVĚ 80 %.
Ve Zlíně 18.7.2022
Celé album na rajčátku tadýýýýýý………..