8. Vandr Hvězda (Andrlův mlýn) 4.-6.7. 2022
Nultý den, pondělí
Protože jsme nikam nechvátali, vyjeli jsme později. Druhý důvod byl úřad, který jsem musel navštívit, takže jsem tam poprvé v životě byl už před osmou hodinou. Také jsem byl první na řadě, takže jsme ještě měli v Otrokovicích čas. Hned jsme tedy koupili jízdenky s místenkami a posnídali jen tak na peróně rohlíky se salámem.
Protože jsme měli již zmíněné jízdenky, proběhla cesta v pohodě. V Ústí nad Orlicí jsme se chvilku zdrželi „U tří kaprů“ na kteréžto místo se váže zajímavá vzpomínka stará spoustu let. Viz foto.
Pak jsme pokračovali až k začátku křížové cesty, kde jsem seznal, že jsem trasu vybral sice hezkou, ale do děsného hrbu. Ten mi dával dost zabrat. Funěl jsem jak parní lokomotiva a nohy pode mnou asi nějak poklesávaly, neb mi byl odebrán batoh a vrácen až někde v polovině křížové cesty. Ovšem musel jsem vyvinout velký tlak, aby mi vrácen byl. Po dalším úseku jsme si dali pauzu k odpočinku u krokodýla vyřezaného ze dřeva. Zde jsem zjistil, že nemám svůj vandrhadr, tedy maskáčový šátek, a tak jsem se pro něj vracel, leč nenalezl. Když jsem se tedy vrátil, bylo mi sděleno, že šátek je na světě a někdo na něj položil batoh. Vrzání mými zuby bylo asi hodně hodně hlasité, neb veškerá zvěř z polesí zmizela a prý o ní dodnes nikdo neví.
Na místo jsme došli po asfaltové cestě a dali si hned pivo, které ve mne jen zasyčelo, ačkoli ho nějak moc nemusím. Následně za námi přišel pan vedoucí a přinesl klíče, čímž na mne praskla velká lež. Totiž já jsem tvrdil, že je zde pouze mezizastávka a čeká nás ještě asi sedm kilometrů. Ovšem předáním klíčů to celé prasklo a následovalo škrcení mé osoby Lupínkou. Nedošel jsem však úhony a bydlení se líbilo. Byl mi nabídnut i druhý pokoj, kde byly normální okénka, ale už jsem to nechtěl řešit. V našem pokoji totiž byly okna vysoko pod stropem, takže pro mne dost nevýhoda.
Pak jsme se šli projít jen tak po nejbližším okolí. Čímž jsme objevili takový dětský koutek se zvláštními figurami, který se mi moc líbil. Popsat to by bylo moc dlouhé, takže se podívejte do galerie. Sem jsem vybral jen jednu fotku a to „Čertův mlýn“.
Výstup na rozhlednu jsem po zkušenosti z Bouzova odmítl. Odložil se tedy na jindy.
Následoval návrat a šlo se spát. Já měl pochopitelně potíže kvůli horku, ale nakonec jsem zaspal také.
Den první a poslední, úterý.
Hned po ránu jsem jednoznačně upustil od plánu šmatlat do města po nějakých stezkách a rozhodl se pro plán B. Prošli jsme se tedy krásnou přírodou. Po cestě jsme potkali malou žabku, která zděšeně prchala do trávy. Tu jsem si uvědomil, jak ten čas letí. Ještě nedávno jsme pozorovali pulce. A už jsou z nich žabičky. Tak jsem udělal krátké videjko a druhou žabku se podařilo polapit a vyfotit.
Po této proceduře byla vypuštěna zpět do přírody a nepřejte si vědět co říkala. Poté jsme došli až k „zabitému“, kde jsme chvíli odpočívali. Pak jsme šli ještě kousek po asfaltu a zpět. Z parkoviště u chaty jsme zašli kousek do lesa ke starému vysílači a vrátili se na Hvězdu. Následovala polévka, česneková pro Lupínku a kulajda pro mne. Byla podobná, jak ji dělám já, jen vejce bylo rozšlehané a byly v ní klouzci, což zrovna nemusím, neb mi to připadá že přežvykuji slimáka. Pak byla partička vykládaných rumů, česky zvaná žolíky a po ní bohatýrský oběd. Mezitím, světe zboř se, začalo vydatně pršet. Přesto se tu objevovali paďouři v autech, ale i pár kolníků se našel. Následovalo další hraní karet. Zde však došlo k tragédii, která nemá v karbanickém světě obdoby. Jako vždy jsem suverénně vyhrával a čekal, že to bude krátký boj, a tak jsem začal bukařit. A hned dva krát po sobě. Bim bum, napsal jsem dvakrát po stovce a pak přestala jít karta. Ano, urazil jsem kartiboha tou měrou, že na mne zvysoka kakal. V posledním kole jsem si, já blbec, zabukařil opět a bim. Lupínka zavřela z ruky a já s ní poprvé v životě prohrál. Teprve nyní jsem hodlal vystoupat na rozhlednu a vrhnout se z ní střemhlav dolů. Jenže mne Lupínka ukecala a já navíc nesnáším výšky, takže jsem se rozhodl sejít z tohoto světa jiným způsobem. Tuto akci jsem však odložil a asi ji budu ignorovat i nadále. Nu a pak se šlo nahoru do pokoje a spalo se. Já tedy na já byl vzhůru až do středy, ale nakonec jsem usnul také.
Den odchozí. Středa.
Vyšli jsme časně ráno a pohled od údolí byl úžasný. Sice mu trochu bránily stromy, ale město, které bylo ještě včera mezi nimi vidět dnes kryla nádherná mlha. Volil jsme trasu po asfaltu, abychom viděli ještě něco navíc. Lupínka viděla tak dobře, že našla v příkopě volně pohozenou stokorunu. Tak jsme ji vzali s sebou, ale jen proto, aby se tam sama nebála. V poslední části pochodu Lupínka navrhla návrat po stejné trase, což jsme učinili a dobře jsme učinili. Ona ta asfaltka by nás totiž donutila udělat obří oblouk a déšť který přišel by nás mohl pěkně zmáchat.
Na nádraží jsme zahlédli, že nám jede do Třebové autobus, náhradní doprava, tak jsem si řekl proč ne, jenže průvodčí nám sdělila, že by to bylo za čtyřicet korun navíc. Což jsem platit nechtěl, přece viděla, že jsme zrovna vyšli z podchodu a nestihli si jízdenky ještě koupit. Tak raději průvodčí nechala odjet naprosto prázdný autobus.
My jsem, si šli koupit jízdenky, tentokrát bez místenek a šli se ještě projít k mostu přes Orlici. Tichou, ne Divokou, jak jsem se domníval a hlásal.
To už hřmělo kousek od nás, a tak jsem při návratu na nádraží museli zrychlit krok. Začalo krásně pršet, ale to už přijel vlak. Jako vždy se zpožděním, a protože nebylo kde sednout, zabrali jsme sedáky u kol. Jsou to takové ty sklopné věcičky, jistě račte znát. V České Třebové dost lidí vysedlo, a tak chytrolín Péťa opustil sklopné sedáky a obsadil sedadla ve vagóně. Jenže Lupínka si všimla, že jsou rezervovaná. Než jsme se stihli vrátit na svá místa, už i tady bylo plno plno a kterýsi chuj postavil přímo pod sklopné sedačky kočárek. Myslel jsem, že jede jen do Olmíku, ale nejel, a tak jsem mu jej právě zde přestěhoval ke kolům a z Olmíku až do Otrokovice jsme seděli tam. Jela s námi veselá parta mladých, kteří asi mířili na rock fest do Vizovic. Nabídli mi pálenku, nebo co bylo v té lahvi která mezi nimi kolovala, kterou jsem s díky odmítl, neb už to mám za sebou a to dávno. Ve Zlíně pak pršelo a pořádně. Chvíli jsme čekali a pak šli přes obchodní dům a po jezdících schodech nahoru. Zde mi byla násilím vnucena bunda proti dešti a ihned jsme vyrazili do kopce domů.
HODNOCENÍ:
Bydlení: Hezké, až na ty okna a díky jejich umístění bylo v cimře nechutné horko. Zásuvky byly daleko od postele, takže když bylo potřeba dobít mobil, musel se nechat na skříni, pokud to ovšem kabel dovolil. Vycházení z chaty bylo poměrně nebezpečné, dveřní práh byl totiž asi půl metru od země, tedy zvenčí, takže vykročení bez koukání by mohlo dopadnout velmi špatně. Ale jinak bez závad, se starším zařízením. Prostě jen ku přespání, k ničemu jinému. Takže se domnívám, že cena za tento nocleh byla hodně přehnaná. Celkově 40 % i vzhledem k ceně.
Strava: Poměrně dobrá, jen u svíčkové byly knedlíky mírně tuhé uprostřed. O cenách je hanba mluvit, Ale to je asi nyní všude podobné. Polévky byly za 60 korun a svíčková za 179 bez dvou knedlí navíc, ty byly tuším za 18 korun. Ano, čtete dobře, dva plátky knedlíku za 18 korun českých. Takže celkově hodnocení za stravu 60 %.
Za to vše dohromady, krásnou přírodu, dávám stejně procent 80, protože až na těch pár blbostí to bylo super. Podruhé však určitě ne, protože tu není žádný tahák. V podstatě není kam jít.
Ve Zlíně 07.07.2022
Fotogalerie je zde.
Mapy
