10. vandr – Bouzov

7. vandrhotel II Bouzov 1.-3.7. 2022

Nultý den, pátek
Vyjížděl jsem ze Zlína sám samotinký, neb Lupínka pracovala do půl druhé a čekala mne na zastávce u svého podniku. Trobolejus vyjel ze zastávky pozdě a hned mu spadly šraky, takže zpoždění bylo jasné. Naštěstí nám to nevadilo a dojeli jsme do Otrokovic v poklidu. Zakoupil jsem jízdenky a jelo se vlakem do Olomouce, kde jsme přesedali na autobus do Litovle. V Olmíku byla sice trocha času, ale zase ne tolik aby se dalo cokoli podniknout. Takže jsme přesedli na autobus do Litovle, kam jsme dojeli v pořádku, jen napůl upečení, protože autobus neměl klimu a slunce pražilo jako zjednané. Byla to strašná cesta, ale co se dalo dělat. V Litovli jsme nejeli až na nádraží, ale přesedali jsme na nějaké ulici. Vlastně jsme jen přeskočili na autobus do Bouzova. Ten už na tom byl s vnitřní teplotou o něco lépe, ale také to mohlo být lepší.

V Bouzově jsme šli na jedno a pak se ubytovali. Následovala procházka vesnicí a pak se šlo zpátky a následovalo koupání. Zmiňuji to jen proto, že jsme přišli na to, že chytrolín Pitryx nechal doma šampon, tudíž jsme se mydlili hotelovým mýdlem, které sice krásně vonělo, ale proti gelu nebo šamponu to nemělo šanci uspět. Lupínka pak usnula jako když ji do vody hodí a já ještě koukal na nádhernou bouřku, na blesky a meditoval jsem nad životem. Z toho mne rušili sousedi, kteří pak dělali kravál až do půlnoci. Nakonec jsem však usnul také.

Den první, sobota
Po časném probuzení jsme šli přesně dle plánu do místního Hruška obchodu, kde jsme nakoupili něco málo k snědku a bohatě jsme pak papali na balkóně u našeho hotelového pokoje.

Následovala cesta k historickému areálu, který byl ovšem tak brzy uzavřen, stejně jako muzeum.

S tím jsem ovšem počítal, a tak jsme šli na Bouzov, který byl uzavřen rovněž, s čímž jsem ovšem nepočítal. Proto také pohledy, které na mne vrhala moje polovička, byly více než výmluvné a já si nadával do idiotů, že jsem se špatně koukal na otevírací dobu. Tatéž polovička vzápětí projevila neochotu projít se kolem hradu a doslova mne navezla do toho, abychom šli dolů na zastávku, zjistit, zda nám nejede autobus do Mladče. Ještě stále netušila, jaké překvapení mám pro ni právě tam připraveno.

Nuže, prošli jsme se tedy dolů pod kopec, abychom zvěděli, že nám nejede nic, což jsem ale věděl i bez té procházky. Takže jsme šli opět nahoru na hrad, kde se konala svatba. My si koupili vstupenky jen na věž a šli dále. Prohlídka této byla započata stručnou přednáškou nad hladomornou a pak následoval pro mne hodně náročný výstup vzhůru. Průvodkyně se jistě při mém tempu chytala za hlavu. Přesto však úlisně hovořila o tom, že je času dost a povídala, aby šel dědeček klidně. Ten dědeček, jako já, ji důsledně žádal, aby šla před ním, protože kdyby se dědeček zvrátil při infarktu nazpět, dopadlo na průvodkyni skoro sto deset kilo. Dívenka vážící těch kilo asi dvacet, připočteme-li i boty, však tvrdila, že nesmí nechat návštěvníka za sebou, a tak jsme došli až nahoru, kde již byla Lupínka s nějakým pánem, kterému to šlapalo do schodů lépe. Následoval další výklad, a nakonec toužebně očekávaná cesta na ochoz, kde jsem seznal, že výšky již opravdu nemusím vůbec a definitivně jsem se rozhodl, že těchto výškových výletů definitivně zanechám.

Pak byla cesta dolů, jak jinak že, a opět zastávka v hladomorně, kde jsem projevil přání jít ještě níže mezi kostlivce, ale nebylo mně vyhověno.

Dole jsem musel na chvilku zklidnit značně se podlamující nohy z toho sestupu a bolavé záda. Když jsme tedy odpočívali, přitočila se k nám nějaká paní s jakýmsi výzkumem, který se týkal turistiky. Bodrá ta žena otázkami vyslepičila, jaké že to tajemství a překvapení mělo být v Mladči, začež jsem jí chtěl nakopat do prdele, ale pak jsem si uvědomil, že ona nemohla vědět, co na Lupínku chystám, tak jsem toho nechal.

Přímo v hradu jsme ještě navštívili výstavu o Jiřím z Poděbrad. Následovala zmrzlina, kde jsem prodávající děvčata k smrti vyděsil tím, že nemám peníze, ale jen platební kartu, kterou ony dívenky neakceptovaly.

Ještě jsme se zastavili v našem hotelu na gáblík a pití. Moje polovička si dala pivo a já vynikající malinovku, čepovanou, a k tomu dva krát šošolovou polévku.

Pak už byla cesta na autobus do další vesnice jménem Mladeč. Řidič měl drobné potíže se strojkem, takže nám vydal jízdenku až později a ještě podivnou, ale na tom nějak nezáleželo.

Vystoupili jsme v Mladči a zde jsme spatřili hospodu hned u cesty, kde se vařilo, a tak jsme se rozhodli ji při návratu navštívit. Měli jsme mít totiž čas přes dvě hodiny.

Došli jsme až k jeskyni, kde jsme skoro vůbec nečekali a hned se šlo dolů. Zde opět ten nešvar s dětmi, ovšem za to, že jsou rodiče kreténi ty děti skutečně nemohou. Raději už to ani dále nerozebírám.

Prohlídka to byla hezká a po ní jsme si dali něco jako šlehané mléko s něčím sladkým. Nevím, co to bylo, Lupínka to koupila v automatu. Pak jsme kráčeli zpět a Pitryx dostal zálusk na guláš z daňka, jenže když viděl cenu, zbaběle utekl. A nyní přišlo to, co by se mělo zapsat do stříbrné knihy Pitryxových pitomých nápadů. Nebyl špatný, to ne, ale měl jednu drobnou chybu.

Navrhl jsem totiž nečekat tady na místě, ale projet se po okolí, tedy vlakem do Červenky, odsud do Moravičan, odsud do Loštic, a nakonec zpět do Bouzova. Nic na tom nebylo. Pár peněz projetých navíc, ale zato poznání dalších krás naší milé vlasti. Takže se dosti chvátalo na vlak, neb ten měl jet skoro hned. Stihli jsme jej v pohodě a až zde hňup Pitryx zjistil, že ten poslední autobus nejede do Bouzova, ale jakési díry asi pět kilometrů od něj. Ale Bouzov v názvu figuroval*1). Jenž, co už se dalo dělat. Lupínka návrat vlakem zpět odmítla a jelo se tedy dále.

Až do Červenky to šlo a zde jsme nasedli na autobus do Loštic. Řidič pátral, jaké máme jízdenky z vlaku, protože kdybychom měli nějaké zvláštní, jeli bychom zadarmo. Nejeli jsme. A nejeli jsme vůbec ani při pravidelném odjezdu dle jízdního řádu, ani za pět minut poté, ani za dalších pět minut. On to byl docela nervák, protože pokud by nám ujel spoj do Bouzova, zůstali bychom trčet v nějaké vesnici. Naštěstí k tomu nedošlo, a dokonce jsme měli čas kouknout na rozepsaný jízdní řád, kde jsem našel ještě jednu zastávku, Doly, ze které bychom to měli blíže pěšky do Bouzova. Tam jsme pak také vystoupili a pěšky šmatlali nejprve po rovině a pak do kopce, ale dobře jsme došli až do našeho hotelu. Zde pak následoval oběd, kterýžto byl koprová omáčka se dvěma vejci a brambory navíc. Tím jsem zjistil, že porce vařených brambor je za, bratru, 45 korun českých. Za to já doma kupuji dvě kila.

Pojedli jsme a po koupeli oním kvalitním mýdlem, které mu pak Lupínka vyčesávala z vlasů ještě ráno, jsme šli spát.

Den poslední, neděle
Zde již nic zvláštního, ráno pro lehkou snídani do Hruška krámu a pak snídaně na lavičce. Do hotelu už jsme se vracet nechtěli, protože už jsme vrátili klíč. Poté se jelo autobusem do Loštic, kde jsme měli dost času na fotky a ochutnávku zmrzliny.

Oba dva jsme se shodli, že tvarůžkovou nebudeme zkoušet, já sýry moc stejně nemusím, a dali jsme si vanilkovou. Pak již autobus do Moravičan a vlak do Otrokovic. Zde klasický nešvar batohů položených na sedadlo, však co, jde o hovno, že jo. Lidi prasata mají batoh na sedadle a ty člověče stůj. Domů jsme dojeli bez potíží.

*1) – jde o Jeřmaň. V mapě je pouze tato obec, respektive její název. Ale tam všude je Bouzov, pomlčka Jeřmaň. Tak čert ví jak to je.

HODNOCENÍ:

Bydlení: Skvělé, s balkonem, jen sprcha moc malá, každou chvíli jsem zavadil o kohoutek a opařil si břicho, které naštěstí kryje camfrlíka, takže se to přežilo bez nehody. Dno sprchy se povážlivě houpalo, ale na funkci to nemělo vliv. Vadily tenké zdi, přes které šlo slyšet z druhé cimry kde co. Ale jinak naprostá spokojenost, nebylo co vytýkat.

Strava. Dobrá, ale dost drahá. Jenže ono je to asi už tak všude.

CELEK: Hodnotím 90 %. Bylo to super a dá se sem vrátit.

Ve Zlíně 08.07.2022

Celá fotogalerie je zde.

Mapy: