Dlouho jsem přemýšlel, kam jít na výlet desátý, tedy jubilejní. A domnívám se, že Jezírko lásky je přesně to pravé. Bohužel, celý výlet měl kapánek smůlu, ale to se dočtete dále.
Vyjeli jsme po deváté hodině a počasí vypadalo skvěle. Bylo zataženo a sem tam snad spadla i kapička. V Luhačovicích se to však začalo kazit, protože začalo vykukovat slunce.
Zaváhal jsem hned u pramene Ottovky, kde jsem chtěl doprava dle toho co jsem si pamatoval z mapy, protože moje mapy cézet v mobilu opět nefungovaly, ale šipka ukazovala vlevo. Totéž tvrdila i moje drahá, tak jsme se dali vlevo a dobře udělali. Cestou vpravo bychom totiž přišli o začátek křížové cesty. O té je zvláštní článek zde. Račte kliknout.
Tím odbočením vlevo jsme se dostali k prameni Viola, který na rozdíl od Ottovky tu železitou příchuť měl. Moje drahá neochutnala, důvod ví jen ona. Pokračovali jsme křížovou cestou a došli až na její konec a k prameni Marie, kde jsem se osvěžil vodou zcela bez chuti. Pak ten nemožný hrb pokračoval až na křižovatku, kde mi cit velel odbočit vlevo, ale Lupínka tvrdila, že se má jít vpravo a do dalšího kopce. Docela rád bych ji roztrhl kvůli tomu kopci, ale poslechl jsem a dobře jsem učinil. Vyšli jsme na louce a cíl byl již nedaleko. Ještě jsme chvíli odpočívali. Po pravé straně cestičky je totiž velká dřevěná chata a kolem spousta stolů a také obří sud. Zřejmě se zde pořádají různá mecheche.
Pak už se šlo krásně po rovině a z kopečka přes asfaltku až k jezírku samotnému. Zde jsme odpočali, vypili vrcholové nebo cílové pitivo a Dali se do práce. Obešli jsme celé jezírko a nafotili několik fotek. Mimo ně i videjko se žábami. To je zde.
A jezírko samotné je tuná.
Nu a již nastal čas jít zpátky. Pro normálního zdravého člověka je to celé otázka hodinky a něco, ale moje záda to nedovolí, takže jsme to celé šli tři hodiny a nějaké drobné.
U oné již popsané chaty seděly nějaké dámy a ptaly se právě na ono jezírko. Podal jsem žádanou informaci, načež jedna z nich poznamenala, že je poznat, že už jsme tam byli. Netuším co tím mínila. Ještě jsme navštívili obří mraveniště s celou kupo malých potvůrek. Jejich jídelníček byl poházen přímo na jejich trvalém bydlišti. Ohryzky, kostka cukru a námi darovaný kus rohlíku. A pak už se šlapalo definitivně zpět.
I na této cestě jsem musel odpočívat a když jsme sešli kopec, tentokrát už po žluté, škubly mne záda tak, že mne musela Lupínka chvíli podpírat. Měl jsem obavy, že nedojdu, ale naštěstí to poměrně brzy přešlo a já jsem klopýtal dále.
V Luhačovicích samotných jsme se museli stavit na oplatky, neb mi bylo dcerou poručeno, abych ji nakoupil mrtě. Aktivitu vybírání příchutí jsem nechal na Lupínce, což byla chyba jak jsem seznal, neb tvrdohlavě vybírala ty nejdražší.
Pak ještě následovala nutná zastávka pro zmrzlinu do kornoutků, kterou jsme dojedli na lavičce. Následně jsem kráčel velmi pomalu, koukal jak mne předběhl slimák a docela jsem si medil. Ale drahoušek začal tvrdit, že to jede dvacet a ne třicet. Takže jsme přidali do kroku a autobus stihli na chlup. Tím potřetí moudrá Lupínečka zachránila zdar celé výpravy, protože dalším spojem bych už přešvihnul moji vycházku, kterou mám když marodím.
Do Zlína jsme tedy dorazili v pohodě a vlekli se do dalšího kopce směrem domů,když jsme potkali mou známou. Ta se nás tázala, zda jsme smočili malíčky v jezírku. Cap aby mne za studena sežral, to proč jsem tam mířil zůstalo nesplněno. Za to si musím dát mínus velké jako kráva, ale zase máme důvod si tam zajít znovu.
Resumé. Pro vlastní zapomětlivost a zatracenou páteř dávám „jen“ 95 %. Jinak to bylo prostě supéééééééééér.
Zlín 19.4.2022
jj, palec nahoru