Pátek
Vyjíždíme odpoledne po druhé ze Zlína. Autobus poloprázdný. Cesta za Luhačovicemi hodně zajímavá a výhled na zámek před Bojkovicemi mne docela zaskočil. Ne, že bych neměl o Novém Světlově potuchy, ale ten první pohled shora se mi moc líbil. Připomnělo mi to Hlubokou. V Bojkovicích jsme vytáhli ze dna batohu zimní bundu, protože ženské části byla zima. Po půlhodince čekání přijel autobus.
Kupoval jsem jízdenky na Bošáčky a řidič se mne ptal, zda jedem na valtech. Domníval jsem se, že jest bezuchý a nedoslýchá, a proto jsem zopakoval své přání. Jeli jsme skoro sami a dojeli na Bošáčky, když už byla skoro tma.
Ze zastávky, která zastávkou vlastně nebyla jsme šlapali po asfaltu do poměrně prudkého svahu, ale s nádhernými výhledy. Skutečně to stálo za to. Do chaty samotné jsme došli v naprosté pohodě.
Ihned po příchodu nám byl nabídnut welcome drik, což je po našem prostě „štamprla na uvítanů“. V podstatě se jednalo o místní specialitu, vyškoveckou kořalku nevím z kolika druhů bylin. Toto uvítání jsme moc vychutnat nemohli, neb zde kralovali pánové s dětmi, kteří byli již dost pod parou. Ti pánové ne ty děti. Jeden se chtěl přátelit, ale my jsme nějak moc nejevili zájem a šli za paní šéfovou, která nám ukázala pokoj. Zde nás nic nepřekvapilo, útulná cimra s postelemi a krásným výhledem, který jsme ovšem mohli posoudit až druhý den. Zarazila jen nepřítomnost odpadkového koše a toaletního papíru. My si stejně vozíme svůj, takže se nás to nedotklo. Shodili jsme bágl, Lupínka se převlékla z černých kalhot do maskáčových a vyrazili jsme do hospody. Tady jsme ochutnali zelnou polévku, nebo chcete-li kyselicu, která byla na té nejvyšší úrovni a myslím, že by se klidně mohla podávat v tom nejlepším hotelu. A i tu by jim to záviděli. Nu a pak jsme vyrazili na krátkou vycházku po okolí. Opět jsme byli svědky úkazu, za který může “homo sapiens”, totiž světelného smogu. Je to hnus, co děláme s touhle planetou. Ale dále.
Ta procházka byla opravdu krátká, neb už byla tma a Lupínka se v noci v lese bojí. A byl to opravdu les, kam jsem ji zatáhl. Ale když už fakt jektala zuby hrůzou, vrátili jsme se.
Zašli jsme opět do hospody, kde jsem neodolal druhé porci polévky a Lupínka čaji. No a šlo se spát.
Sobota
Měl jsem špatnou noc, ne a ne usnout, ale byl jsem připraven vyrazit na trasu. Majitelku chaty zarazilo, že nechceme snídani, ale já jsem jí říkal, že nesnídám už od Kuvajtu napadéni. Nevím, zda tomu věřila, nebo zda poznala z kterého filmu ona replika je. A protože nám nabídla ranní občerstvení v podobě alkoholu, neodolali jsme. Já si dal panáka Ginu, a protože jsem kulhal, musel jsem i druhého. Fakt mně donutili. Skoro. Lupínka si dala vodníkovo sperma a po druhém panáku začala povážlivě klopit zrak a podlamovat se v kolenou. No jo, holt, když někdo není na chlast zvyklej tak s ním zamává i černý pivo.
Pak jsme vyrazili na vycházku dlouhou jen necelé tři kilometry, ale s kurevsky velkým převýšením, takže jsem měl trochu obavy, zda to dám. Cestou do údolí jsme se zastavili v hrající kapličce, pravděpodobně jedinou svého druhu v republice a možná i v Evropě. Ta nám zpočátku moc hrát nechtěla až jsme přišli na fígl, jak ji spustit, tak nám začala vyhrávat.
Poté jsme se brodili sněhem k zastávce a kolem ní šli dolů. Odtud pak zase nahoru poměrně prudkým kopcem, ale ne tak hrozným terénem. Ten začal až později, když jsme vylezli na nekrytý vrch. Tady už bylo hezky naváto, takže na jednom místě jsme byli ve sněhu skoro po kolena. Cestu nám zpestřili dva psíci, kteří vyběhli od domků nedaleko.
Vylezli jsme až nahoru „Pod Kykulu“ a já toho měl plné zuby. V zádech to rvalo jako kdybych tahal pytle s pískem a tady nebylo kam sednout. Tak jsem se opřel o jakýsi betonový nesmysl, který měl možná dělit slovenskou a českou hranici. Nadělali jsme pár selfíček a šli dolů. Za chvilkové asistence obou pejsků jsme sešli kopec a dole jsem si konečně sedl na lavičku. Nebyli jsme tu ani minutu, když se nás chlopík ptal, kde je něco, co si už nepamatuji a když jsem mu řekl, že nevím, řekl jsem mu také, že jsme ze Zlína. Kupodivu onen mužik byl ze Zlína také, stejně jako paní vedoucí „naší“ chaty a její rodina, která tam vaří a obsluhuje.
Pak už jsme jen vyšlapali kopec a došli do chajdy. Já v dost zuboženém stavu.
Takže po asi dvou hodinách odpočinku jsme šli do hospody a já jsem byl zklamán, že nebyla kyselica, ale držková. Nic proti ní nemám, ale v tom sport hotelu v Jeseníku mi ji zprotivili dokonale. Takže jsem si požádal o dvojitou rejži k číně, abych se najedl. Jenže pak mi číšnice nahlásila, že je tam poslední porce kyselice, čemuž jsem neodolal a také si ji dal. Načež jsme snědli čínu a já to v polovině vzdal, protože rýže nebyla dvojnásobná, ale troj.
Pak jsme sladce schrupli a večer se šli opět projít. Opět jsme šli lesíkem, co včera, ale o hodně níže a až potmě jsme se vydali zpět. Při vstupu do chaty jsem měl chuť okamžitě odjet, protože po chodbičce běhal houf dětí, samozřejmě vřískajících a honících se navzájem. Vřískot to byl přímo lví, ale naštěstí jsem byl ujištěn, že tyto děti ihned odjedou. Abych řekl pravdu, my jsme zavřeli oboje dveře v pokoji a ty malé fazoly jsme skoro neslyšeli. Pak asi skutečně odjeli. My jsme šli spát a já spal jak zabitý. Po dlouhé době.
Ráno jsme se probrali a zjistili, že je venku teplota v plusu a trochu sněhu odtálo. A protože nebyl důvod jet později, opustili jsme chatu kolem osmé hodiny. Autobus zpět jel jen pro nás, jen mne zaskočilo, že nejede na nádraží, ale jen k sokolovně. No, přestoupili jsme tam, když jsme se šli kousek po Bojnici podívat. Pak byl fofr v Luhačovicích, neb Lupínka tvrdila, že autobus pojede z této zastávky, kde jsme vystoupli. Mně se to nějak nezdálo, ale nerad se přu. Naštěstí už autobus jel, ale na opačné straně cesty, tedy do protisměru, takže jsme přeběhli cestu a stihli ho. Ve Zlíně jsme se ještě stavili pro pár potravin a v pohodě došli až domů.
DODATEK. My jsme se pak bavili s paní, co obsluhovala a zjistili jsme, že onen Valdek, nyní již psán s velkou první literou je vlastně ta chata, kde bydlíme. Kdysi se tak jmenovala.
HODNOCENÍ: Tak nic nám nescházelo, ani ten odpadkový koš na pokoji, protože jsme skoro bez odpadkoví a co vyhazujeme tak do sáčku, který dáváme do koše až někde v městě. Jídlo výborné, pití také, okolí v noci trochu hyzděno světelným smogem, ale vcelku se nedá výletu nic vyčítat. Jako vandr se počítá, protože jsme nespali doma. 90%