4. vandr – Pod Pustevnami

1.den pátek

Vyjeli jsme ráno v 8:30 ze Zlína do Rožnova pod Radhoštěm. Zde jsme přesedli na další autobus, který nás vezl na zastávku s názvem restaurace, kde jsem kdysi dávno propil spousty peněz a játra. Zavadilka je její jméno. Autobus projel zvesela kolem zastávky a hnal se někam nahoru, pročež jsem vyvolal příslušnou paniku, ale zbytečně neb autobus měl ještě jednu zastávku za rohem, odkud se jede až na Pustevny. Proč toto řešení nevím. Ve směru opačném je to pak ještě větší sranda, neb pro neznalé je v tom chaos jako kráva. Obě zastávky, tedy všechny čtyři, abych byl zcela přesný mají stejný název a … No dobrá, nemá cenu to pitvat.

Stará a známá Zavadilka již není. Vytlučená okna a uzavřený objekt dává tušit její osud. Zato je něco jiného hned vedle a tak jsme tam vpadli. Ceny nebyly nijak likvidační, i když normální také ne. Pivko jen zasyčelo a vzhledem k tomu, že jsem to celé pojal jako můj dárek k narozeninám, byl i nějaký ten panáček. A koupil jsem si balíček cigaret, nad jehož cenou jsem hořce zaplakal. Netušil jsem, že se cigarety již vícekrát zdražily.

View post on imgur.com

Cesta do kempu „Pod Pustevnami“ je vcelku krátká a pro neznalého celá po asfaltu. V recepci jsme vyzvedli klíče od malé chaty a šli se na ni podívat. V případě, že by se nám něco nelíbilo, měli jsme možnost vzít si větší. Malá chatka, jak jí tady říkají však byla asi dva krát větší než v kempu ve Šternberku a tak jsme byli spokojeni. Navíc zde byla i lednice. V recepci jsem ihned objednal další pivínko a panáčky. Lupínka se mnou držela krok, leč ona malé a já „velké“.

Když jsem se tedy trošku poveselili, chtěl jsem jít chrnět nebo někam na procházku, ale Lupínka jsa velmi mírně pod parou trvala na ohníčku. V kempu je ohniště u každé chaty a měli jsme koupený koš dřeva. Za padesát korun. Pomyslil jsem si své a hodil na tu malou chudinku i rozdělání ohně. Myslel jsem si, že to nedá a uhoří jako Hus nebo Palach.

Lupínka, ač se tak trošku nemohla trefit ani do chatky v naprosté pohodě oheň rozdělala a začala opékat buřty. Vcelku dobře. Připálenina nevadila ani jednomu z nás a pochutnali jsme si. Pak šla ještě paní opékačka na WC, kam jsem šel raději s ní, aby neskončila v potoce, který protéká přímo kempem a zove se Kněhyně, nebo tak nějak. Posléze jsme zalehli a spali až do rána.

View post on imgur.com

View post on imgur.com

View post on imgur.com

2. den sobota

Den začal naprosto nevinně. Bylo třeba nakoupit potraviny a tak jsme se pěšky vydali na autobus s tím, že se pojede do Dolní Bečvy. Tentokráte jsme nešlapali asfalt, ale vydali se zkratkou, kterou nám poradila slečna (nebo paní?) v recepci. Bylo to mnohem lepší než kličkování mezi plechovými smraďochy. Navíc jsem se zde seznámil s vodníkem, který se mi moc líbil, ale jeho fotku jsem bohužel zku… se nepovedla.

View post on imgur.com

Na radu místní paní z restaurace jsme šli „kousek“ po silnici až k obchodu přímo v Prostřední Bečvě a nelitovali jsme. Sice to bylo pro mne bolestivé, ale je to hezká vesnička a nákup proběhl v pohodě. Pak jsme se vrátili pěšky do kempu. Zde se něco sezoblo a hup, čekal nás výlet.

Takže pěšky na zastávku. Odsud na Horní Bečvu k přehradě. Zde za neustálého jemného mrholení krásná vycházka a také vylezení na horu vysokou. Ne, blbnu, ale skutečně jsme vylezli po upraveném terénu (kamenitém) na šest set jedna metrů vysoký kopec, kde jsou tři vyhlídková místa vedle sebe. Vše bylo dost v mlze, takže jsme toho zase tak moc neviděli, ale přesto mohu jen a jen doporučit.

View post on imgur.com

View post on imgur.com

O to více zamrzí, že jsem vybral špatnou cestičku a minul další vyhlídku nad lomem, ale snad jindy. Pak procházka kolem celé přehrady a návrat autobusem zpátky. Zde provokace ze strany ženské části výpravy, kterážto vyhrožovala obědem v restauraci, ale pak se tomu mistrně vyhnula. Proto následovala chudičká (leč vynikající) krmě v kempu a tuto opulentní hostinu jsme završili nanukovým dortem. Načež jsme zalehli a spali jako zabití.

3.den neděle

Tento den měl dvě varianty, klidovou a pochodovou. Jenže jsem se neshodl s jízdními řády a tak jsem pochodovou zavrhl a měl být klid. Jenže já nevydržím nečinně sedět na jednom místě a tak jsem vybouřil jen krátkou procházku na malý výhled zvaný Ježkárna. Ono se to samozřejmě jmenuje naprosto jinak, ale já nejsem schopen si ten přesný název zapamatovat. Takže musím mrknout do mapy.

Počasí bylo skvělé, drobně mrholilo a my tedy měli všechno mokré, ale nijak nám to nevadilo. Za zpěvu veselých písní jsme se vydali na cestu. Zpěvu jsme však museli zanechat, neb se plašily ovce v širém okolí a beran se z toho hodlal sám nabodnout dobrovolně na rožeň. Dostali jsme se až ke „křeslům“, koukli po okolí a šli zpět. Nasbírali jsme dost hub, takže padl návrh, že bychom je mohli sežrat, což jsme později také učinili.

View post on imgur.com

Opět mokří jako bychom právě opustili rybník jsme došli do kempu, kde se něco pojedlo a šlo spát.

4. den pondělí

Toto byl hlavní den celého vandrování. Jen jsem poněkud upravil trasu. Takže místo autobusem přímo na Pustevny jsme se vydali také autobusem, ale do Valašského Meziříčí. Zde jsme chvilku bádali, kde je zastávka v protisměru na Frenštát, ale našli jsme ji. Protože byl čas, fotili jsme a tím zarazili cestu paní s psíkem, kterážto čekala a nechtěla nám fotku zkazit. Proč se o tom zmiňuji se dočtete dále.

Ve Frenštátě jsem se orientačně naprosto ztratil, takže slibovaná místa mého mládí, hlavně školou kam jsem chodil jsem mé drahé polovici neukázal. Další autobus řídil muž, kterého jsem nazval kovboj Šnupydupy (výraz mé zesnulé maminky), neb měl rukavice a kovbojský klobouk. Na rozdíl od předchozího řidiče neměl s in kartou Lupínky sebemenší problém a tak jsme opět „ušetřili“. Vystoupili jsme na konečné a vydali kolem lomu k nástupní stanici lanovky. Obří ukazatele už dávno Lupínce vyzradily cíl, který měl zůstat utajen. Po příchodu na místo se nás asi prodavačka jízdenek na lanovku lekla, protože jí bylo divné co za cvoky se v tomto počasí vůbec vydává nahoru. Přesto jsme nasedli a jeli. Byli jsme vyvlečeni do krásně mléčné mlhy, takže jsme neviděli zhola nic. Žádná panoramata se nekonala a mi to bezděky připomnělo situaci z filmu pana Papouška „homolka a Tobolka“. Jistě víte kterou.

View post on imgur.com

Nahoře jsem se dost těžko orientoval, ani ne tak kvůli mlze, ale spíše kvůli časovému odstupu co jsem zde byl naposledy, Inu přes čtyřicet let je dosti dlouhá doba. Nakonec jsem se však za pomoci mapy „chytil“ a vydali jsme se k soše Radegasta. Cestou nás zdravila nějaká paní s psíkem, kterou jsem nebyl sto kamkoli zařadit. Teprve lepší polovina mého já mi připomněla, že je to ta paní co nám dole ve městě nechtěla překážet při focení. Pak jsem Lupínce ukazoval, kde jsem se učil lyžovat, kde jsem rád sedával a tak. Ona tomu musel a věřit, protože v mléčné mlze viděla stejně tak akorát velké kulové. Na dotaz, zda jí není zima, Lupínka tvrdila že ne. Ale přitom rachotila zuby jako malotraktor a modré rty ji usvědčovaly ze lži. Ovšem statečně šla a tak jsme se dostali na první rekordní společnou výšku. Vrchol se jmenoval Radegast a má kilometr a sto šest metrů.

View post on imgur.com

Zde jsem se dal do řeči. Mé malé lži, že se zde, na vrcholu, nalézáme na hranici čtyř států, totiž Slovenska, Ruska Polska a Maďarska Lupínka chudera věřila, ovšem ne z neznalosti, ale spíše proto, že už jí to bylo všechno fuk. Ani ke mne se kloub nechoval dobře. Bolel jako kráva. Proto jsme to u Radegasta vzdali a šli zpátky. Došli jsme tedy zpět na Pustevny, přehodnotili znova situaci a sjeli krásnými lesy přímým autobusem k Zavadilce. Odsud jsme si mákli do kempu, kde jsme nakrmili svá těla a šli chrnět. V tom dešti se ohník nedal stejně dělat.

Poslední den úterý

Ráno jsme již jen sbalili věci a šli uklidit do kychyňky. Zde jsme v koši našli malou myš, která baštila naše sáčky od gulášové polívky. Protože nebožačka nemohla ven, byl koš i s milou návštěvnicí vynesen ven a ona propuštěna na svobodu. Já šel ještě udělat několik „vysoce uměleckých“ fotek pro Google a mapy.cz, protože předešlé nebyly moc dobré. Nyní však svítilo poprvé za našeho pobytu slunce a tak se fotit dalo. Po vypití ranního občerstvení jsme se vydali se na cestu domů, která proběhla bez jakýchkoli komplikací.

View post on imgur.com

Závěr a hodnocení: Za mne dokonalý vandr bez jakýchkoli komplikací nebo zádrhelů, takže nevidím důvod nedat plný počet. Naprostá spokojenost. 100 %

Přidány fotky:21.2.2022