Odjezd ze Zlína dříve než bylo plánováno, jelo se v 7:45 ve skoro prázdném buse až do Kromclu.
Zde pěškobus s odbočkou do ulice, kde zakoupena zmrzlina. Potkáno pár lidí v krojích, neb jak zjistila detektiv Lubka, budou zde probíhat dožínky. Také uděláno pár fotek.
Další pěškobus se šel až k zahradám, kde se nedalo tu vysokou zeď přelézt ani z jedné strany. Bylo tedy nutno utratit za vstupné nekřesťanské peníze, celých sto deset korun na jednoho. Ale když člověk pak vidí tu nádheru, stvořenou lidskýma rukama, tak ten obol velmi rád oželí. Následovala nádherná procházka.
Při opuštění zahrady se zachtělo koupě kopřivy, leč kupodivu, oni nebyli spokojeni s kartou a chtěli hotové peníze. Lubka jim stovku v hotovosti drze zapřela a obešla se bez květiny.
Následovala zastávka na oběd hned naproti zahrady. Zde vcelku volno, velmi hezké posezení s výběrem mnoha hotových jídel, takže pro mne příjemné překvápko. Horší to bylo s objednávkou, kde jsem tvrdil slečně, že na jídelníčku napsaném křídou čulikorchoje mají. Nakonec jsme se domluvili, že jsem to špatně přečetl a že to bylo čili kon parné. Nebo tak nějak no. Následně nechtěla táž slečna věřit objednávce osmi knedlíků ke gulášoj, ale když jsem jí dal desetník úplatek, objednávku přijala. Jen jsem nechápal při jejím hlášení do kuchyně zděšený hlas kuchařky „Bože, co je to za hovado?!“
Lubinka svoje jídlo dostala již za dvacet minut a na pohled to bylo něco jako když vyblijete lečo s fazolemi. Když to uviděla, zřetelně pobledla a do jídla se nepustila. Vymluvila se, že čeká na mne. Mimochodem, pak to snědla a moc jí to chutnalo. Já konečně dostal svůj gulášek, kterého jsem si trochu vylil na košili. V duchu jsem si vynadal starých zvířat, co se často pasou na polích, ale na druhou stranu jsem si zase říkal, že si tu trošku nenápadně odnesu v té košili domů. Jenže jsem byl zjebán mou polovicí a domů jsem si nedonesl nic, neb mne, chorého starce, přinutila s nožem v ruce k tomu abych si košili vypral na WC.
Masa v guláši bylo jak pro šest set lidí (já maso moc nejím), ale naštěstí mi bylo pomoženo a maso snědeno Lubkou. Jeden kousek mi ponechala řka, že jsem stejně tlustej. Ne, kecám, nesnědla mi všechno maso. Ale možná chtěla, neb jsem si povšiml, jak se jí chtivostí třese brada a do klína jí ukápla slina. Zde poznámka pod čarou. Bylo to pro nás trochu slavnostní, neb to byl náš první společný oběd v restauraci.
Po obědě cestou k nádraží bylo ještě menší zdržení, neb jsme narazili na akci, kde pan Babiš podepisoval nějakou knihu (erotickou?) a nechával se i fotit. Jsem apolitický, takže mi to bylo ukradené, ale zmrzlinu zadarmo jsem si vzal.
Pak následovala cesta domů na blind. Takže před nádražím jsme koukali na autobus zrovna odjíždějící do Zlína. Nevím, zda se mi to zdálo, že když jsme koukali na jeho zadek, posměšně na nás prděl výfukem. Ale tuto informaci berte s rezervou, možná jsem byl jen zaujatý. Na nádraží druhém, tedy vlakovém, jsme zjistili, že to také zrovna jede. Bleskurychle jsme kupovali jízdenku, kde se mne hluchá pokladní na cosi asi sedmkrát zeptala. Protože špatně slyším, ubezpečil jsem ji, že se mi zde líbilo, ženatý už jsem (není to pravda) a chalupu kupovat nechci. Naštěstí to kecání vzala Lubka za mne. No vzala, přitáhl jsem ji před okénko a předal žezlo. Nakonec jsme tedy jízdenky obdrželi a vyběhli na vlak, který měl hezká koncová světla a když nám mizela v dáli těsně před nosem, nezachoval jsem se jako hrdina a hodně sprostě jsem nadával. To jsme však netušili, že to bude jen a jen pro naše dobro.
Následovalo čekání na další vlak a v jeho dobře chlazeném prostředí jsme dojeli do Hulína. Zde čas přes půl hodiny, a tak navštívena hospoda. Mne zaujala otvírací doba. Končila „dokud budou hosté“. Vynikající pivo Zubr za ještě lidovou cenu 28 korun (neuvěřitelné) jsme žahli poměrně rychle. Bylo zde perfektní domácí prostředí, kde se lidi navzájem znají a s paní za pípou si tykají. To už jsem nezažil ani nepamatuji. Ale v rámci objektivity musím přiznat, že jsem již také léta letoucí v žádné hospodě nebyl.
Pak jsme stáli jako idioti před cedulí s odjezdy vlaků, kde se stále ne a ne ukázat z kterého nástupiště pojedeme. Nakonec se pan přednosta slitoval, nebo slyšel moje nadávky, to nevím, a tento údaj laskavě předhodil veřejnosti. Nastoupili jsme spolu s davem a dojeli do Otrokovic. Zde nám zase málem ujel přípoj do Zlína, ale to už by nebyla až taková tragédie. Opět v rámci objektivity musím uznat, že jsme čekali na výtah, neb mým kloubům a páteři chůze ze schodů neprospívá. S tím průvodčí nepočítal, nebo chtěl být lotr dříve v hospodě, a už už dával znamení k odjezdu. To jako slavné české dráhy nepočítají se staršími a pomalejšími lidmi? Cesta do Zlína pak v poklidu a do baráku jsme dorazili kolem páté hodiny i s Janou a pejskama, které jsme potkali.
Závěr: Nekupovat jízdenky na poslední chvíli u hluché baby. A nejezdit na blind, ale když ona je to větší sranda. Prostě, až na ten dojezd se vše líbilo, spokojenost byla i s obědem, takže dávám za sebe 95 %
10/588/
beeeeeezva!!!!!
Také si to myslíme.
..že jooooo…