Nultý den, pátek 30.7.2021
Tohle byla opravdu pecka, protože ještě ráno v devět jsme netušili, zda pojedeme. Nakonec jsme to stíhali s hodně odřenýma ušima. Trolejbus stál na každém rohu a před nádražím v Otrokovicích ještě zdržovali provoz popeláři. Byl to prostě nervák.
Na nádraží lidí jak nas… Cestujících bylo fůra, ale naštěstí jsme chytli místo k sezení, takže to nebyla zase taková hrůza. Spolucestující v pohodě, vlak také.
V Praze samotné jsme nestihli nic, mimo lékárny, protože jsem zapomněl všechny léky doma. Pak už nás čekal odvoz až do Sýkořic. Zde posezení s rodinou a pak nocleh.
Nedá se říci, že bychom s Lupínkou poprvé byli spolu pod širákem, protože jsme si dali lehátka pod pergolu, zastřešenou, takže jsme de fakto byli pod střechou. Noc pohodová, až na králičí puch, kvůli kterému jsme pak dali lehátka na druhou noc dále od nich. Obr škoda byla lampy na ulici, která rušila pohled na hvězdy. Ale jinak super nocleh.
Ráno jsme vyjeli autobusem ze Sýkořic, ze zastávky, kam nás doprovázela má dcera nejmilejší s vnukem v kočárku. Asi si myslela, že má tátu dementa, který by zastávku nenašel, nebo chtěla mít jistotu, že jsme pryč. To nevím.
Naftabus nás dovezl až do Amalína, což je vesnička jen malý kousek od hradu. Prošli jsme kolem kostela a já jsem zamířil do kopce, neb jsem přehlídl značku. Logika mi napovídala, že hrady jsou většinou na kopcích. To, že jde po pravé straně vidět hradní věž velká jako kráva jsem pominul, protože jsem prostě vůl. Na to že jdeme blbě jsem přišel naštěstí brzy, a tak jsem se kajícně vracel i s mou polovičkou na turistické značení.
520 korun za celý okruh pro dva lidi je sice dost, ale mne neodradila cena jako spíše vyhrůžka, že je to okruh fyzicky náročnější a trvá sto minut. Jaůůůů, nevím, zda bych to dal, takže jsem zakoupil vstupenky po sto korunách za jednu na to, co mne nejvíce zajímá, totiž hradby a věž.
Terén byl v naprosté pohodě, kousek travnatá plocha a pak pevná dlažba. Výhled jak z hradeb, tak z věže byl excelentní, třeba že je Křivoklát „utopený“ v údolí. Ve věži mně málem sežral medvěd, ale ukecal jsem ho. Cesta nahoru fuška, ale dalo se to zvládnout. Obráceně už dalo mým kloubům a kolenům najevo, kdo tu bude pánem.
Takže dole byl delší odpočinek, pak zajímavá výstava dřevořezbářství a dále výstup na druhou věž jež sluje Huderka. To se zde již ale rojilo spousta turistů a člověk si začal připadat tak trochu jako sardinka.
Jako třešnička na dortu bylo vystoupení skupiny historického šermu, po kterém jsme se vydali zpět, protože už bylo značně přelidněno a další lidi se ještě hrnuli dovnitř. Z čehož měly ostatní sardinky na Huderce a jinde asi radost. Jistě si tam vzájemně šlapali na hlavy.
Fotečky ve všech galeriích si zobrazíte v celé kráse pravým myšítkem a příkazem otevřít v nové kartě. (Platí pro Chrome, ale asi i pro ostatní prohlížeče).
Sešli jsme pod hrad a dali se stezkou doprava, navštívit pomník knížete Karla Egona II. z Fürstenbergu. Ten mu zde postavili jeho poddaní jako vděk za to, že jim dával práci. Odsud je hezký výhled na hrad a do údolí. Je to kousíček od cesty v měkkém terénu po rovince, což se dá za normálního počasí velmi lehce zvládnout. Pak už jsme spěchali na místo srazu s mou rodinou. Ještě jsme se stavili na zmrzlinu, poněkud předraženou a chuťově někde mezi slámou a listím z řepy, pokud by to ovšem byla řepa nažloutlá. Tady tomu říkali vanilková zmrzlina. Na odchodu jsem ještě chtěl nějakou vodu s příchutí a bublinkami. Nefungovala jim čtečka karet, respektive fungovala blbě, takže paní místo 25 korun požadovala pouhých 20 korun. Jenže Lupínka měla žízeň, já také, takže jsme si vychutnali vodu bez bublinek, protože paní prodavačka byla asi nahluchlá, anebo mě chtěla prostě jen nasrat kvůli toho, že jsem jí nenápadně uloupil asi deset semínek lichořeřišnice.
Následovalo setkání s rodinou, kde oni měli lunch. A my obdrželi výstavní palačinku se šlehačkou, kterou mi skoro všechnu spolykal můj vnuk Alexandr a ani mne při tom, když jsem mu ji dával moc nepoprskal. Těch pár kousků mi pak bylo z vlasů vyčesáno hihihi. Po krátkém posezení jsme vyjeli k řece. Viz pokračování níže.
Přistáli jsme autem na parkovišti u Roztok a netušili, jak se dostat k vodě asi dvacet metrů pod námi. Nakonec jsme to vyřešili nesením kočárku. Všichni jsme šli směrem po toku řeky, kolem půjčovny člunů, abychom zjistili, že se k vodě nedostaneme, buď pro bláto, kopřivy, nebo kvůli prudkému slunci. Tak jsme se vrátili. Rodinka se usalašila u vody a my dva, tedy já a Lupínka jsme pokračovali podél řeky až k hospodě “U jezzu”, kterou jsme minuli a šli dále dozadu proti proudu. Zde bylo rekreační středisko Ludmila, ale jako většina pro uzavřenou společnost. Asi pro děti, které se tam pohybovaly. Vraceli jsme se zpět na deku, když dcera dostala chutě na pití, a tak jsme šli zase zpátky do hospody, kde jsme si my dva dali pivínko. Lupínka osvědčenou značku a já místní výrobek. Pivíčko bylo jako křen, hospůdka útulná, a tak proč neposedět. Stejně už jsem nemohl chodit. Jenže to už zde byla moje dcera a bičem s kuličkou a ostny na jeho konci nás hnala ven. Nasedli jsme do auta a zamířili zpět do Sýkořic. A já musím říci, bylo to prima, procházka kolem řeky super, rovný a tvrdý terén, počasí příjemné.
Cooo?? Že postrádáte jméno té řeky? Chá chá, jasně, že v článku není. Schválně. Přemýšlejte lenoši.
Závěr celého výletu, 99 % a rádi bychom si to klidně zopakovali.
opět skvostné fotky, jen by to chtěla zcivilizovat ten smeták v dolní části obličeje, Rumcajs!!
Opět děkuji za pochvalu. Smeták civilizovat nelze, neb moje drahá polovička na něm lpí. A já pro ni dýchám, takže asi její názor zvítězí.